UDAVAČSKÁ MINULOST MANAŽERŮ

Evropská komise procitla po deseti letech

Minulost je prevít. Zavřeme před ní dveře a ona vlétne do místnosti oknem. Naposledy dechem dvou vět komisaře Evropské unie Güntera Verheugena. Ten předminulý týden varoval: „Víceméně ve všech kandidátských zemích existuje škodlivé propojení mezi novými ekonomickými strukturami a starými politickými strukturami, řekněme nomenklaturou, která se sice přeměňuje, ale jde o stále stejné lidi. Spojení mezi nimi není velmi průzračné, ale vidíme ho. Komisař pro rozšíření unie navíc upozorňuje, že tato situace vytváří problém pro zahraniční investory. Téma vlivu starých struktur se opakovaně vrací po celých deset let. A naprosto oprávněně. Ve stovkách, možná v tisících českých firem rozhodovali v představenstvech a v dozorčích radách donašeči, či dokonce důstojníci bývalé Státní bezpečnosti. Záznam v proslulých Cibulkových seznamech spolupracovníků StB má řada bývalých „kapitánů českého průmyslu. Navíc spjatost hospodářské sféry se starými strukturami se často měří pouze z hlediska počtu bývalých spolupracovníků tajné policie. Takové porovnání může být ale zavádějící. Kdyby byly přístupné archivy KSČ či SSM, ukázalo by se, že spřažení se starými kádry může být u firem z hlediska StB čistých daleko pevnější. Lze si potom klást otázku, zda je morálnější chování jistého německého koncernu, jenž má v České republice za jednatele „agenta StB , či spíše jeho „čistého amerického konkurenta, který ale velmi intenzivně obchoduje s bývalým svazáckým establishmentem. Pětina s diagnózou „StB pozitivní“. Průzkum týdeníku EURO ukázal, že dvacet procent z padesáti největších firem v České republice (vybráno na základě žebříčku Czech Top 100) řídí či kontrolují bývalí agenti StB. Toto číslo však nemusí být konečné. „Je třeba brát navíc zřetel na to, že v našich seznamech nejsou podchyceny vojenské složky a rozvědka. Lze totiž předpokládat, že řada českých manažerů pracujících u zahraničních firem se rekrutuje právě z těchto složek, myslí si Petr Cibulka, který celých deset polistopadových let zasvětil boji se starými strukturami. Na internetu jsou Cibulkovy seznamy volně přístupné na webových adresách stb.promedia.cz, stb.cibulka.cz a www.cibulka.com, takže si každý čtenář může prověřit osoby, které jej zajímají. Petr Cibulka upozorňuje na to, že dosud nikdy žádný soud se spolupracovníky StB neprohrál, a může tedy ručit za to, že údaje v databázi konfidentů jsou pravdivé. Velkou hustotu bývalých přisluhovačů totalitní tajné policie zjistil týdeník EURO v těchto sektorech českého hospodářství: pojišťovnictví, bankovnictví, chemie, strojírenství, cestovní ruch, pivovarnictví, zahraniční obchod a také ve firmách profitujících na profesionálním sportu. V současné době je překvapivě hodně někdejších estébáků ve společnostech podnikajících v telekomunikacích a informačních technologiích a velmi často jde o české pobočky nadnárodních koncernů. Toto zjištění je v době internetové revoluce varovným signálem. Vytunelováno. Lze mezi bankroty českých podniků a působením starých struktur udělat rovnítko? Takové vidění světa by určitě bylo zjednodušující. Není výjimkou, že takzvané staré struktury dosahují lepších výsledků než ty nové. V řadě případů za krach může jen špatně zvolená metoda privatizace či obecná krize v sektoru. Pokud budeme například hodnotit pády českých bank, spadá na vrub starých struktur zcela jednoznačně krach České banky, prolezlé odshora dolů důstojníky StB, dále Banky Bohemia, řízené někdejším podplukovníkem z V. správy StB Jiřím Čadkem, a také AB Banky, které ke krachu pomohly soukromé firmy jejího bývalého prokury, spolupracovníka StB Jana Reichelta (EURO 43/1999). U ostatních zkrachovalých bank již asi tak kategorický být nelze. Procitnutí po deseti letech. „Pan Verheugen přišel na to, co mi už říkáme deset let, komentuje nejnovější komisařův výrok Petr Cibulka. Ale nejde jen o skutečnost, že Evropská unie se probrala po deseti letech. Komisi, která kandidátským zemím tak ráda leccos vytýká, je třeba důrazně připomenout dvě věci. Za prvé, její hodnotící zprávy z minulých let, ve kterých Českou republiku kritizovala i za existenci lustračního zákona, jenž do značné míry očistil od vlivu starých struktur politické špičky a státní správu. A nešlo jen o agenty StB, ale také o její důstojníky, o absolventy politických vysokých škol v SSSR a o komunistické aparátčíky. Kromě Evropské komise kritizovaly lustrační zákon i Rada Evropy a Mezinárodní organizace práce. A druhým faktem, nad kterým by se měl evropský komisař zamyslet, je skutečnost, že zahraniční firmy v České republice poskytly ve svých statutárních orgánech útočiště často většímu počtu agentů Státní bezpečnosti než velké firmy ovládané kapitálem či státem českým (viz rámeček Koho kousla lustra). Německý komisař Günter Verheugen brojí proti starým strukturám, ale smutnou pravdou je, že právě německý kapitál vede pomyslný žebříček zahraničních sponzorů českých starých struktur. Proč? Určitě to není pouze dáno větším objemem německého kapitálu na českém území. Ze zemí Evropské unie měli právě Němci nejvíce informací o tom, že tajná policie v komunistické východní Evropě plnila podstatně širší škálu úkolů, než je v demokratických státech obvyklé, že její příslušníci a spolupracovníci nebyli jen poslušní státní zaměstnanci a loajální občané. Jedna teorie hovoří o tom, že německý průmysl, který má určité politické škraloupy již z dob hitlerovského nacismu, dokáže být v této věci stále poměrně velkorysý a pragmatický. Trapné chvíle politiků. Politická elita byla více chráněna před infiltrací bývalých spolupracovníků tajné policie, absolventů sovětských vysokých škol a nomenklaturních kádrů než elita ekonomická. Jednak platil lustrační zákon, jednak demokratická procedura voleb bránila stranám, aby vystavovaly na kandidátní listiny osoby zkompromitované minulým režimem. Přesto řada současných vysoce postavených východoevropských politiků má dnes problémy se svou minulostí. Polský skandál těchto týdnů – obvinění dvou kandidátů na post prezidenta, Aleksandera Kwasniewského a Lecha Walesy, ze spolupráce s polskou státní bezpečností – je jen posledním příkladem. Ruský prezident Vladimir Putin byl špionem KGB, sám se k tomu hlásí. Slovenský prezident Rudolf Schuster byl předsedou krajského výboru komunistické strany a v roce 1992 musel opustit post velvyslance v Kanadě, protože neprošel lustracemi. Pokud bychom sestoupili z úrovně prezidentů mezi ministry a jejich náměstky, mohli bychom jmenovat mnohem více lidí, jejichž zapletení se s totalitní policií je (na rozdíl například od Lecha Walesy) jen velmi obtížně zpochybnitelné. V České republice máme ministra zahraničí Jana Kavana, jehož ochotnou spolupráci s orgány totalitního Československa popisuje nedávno vydaná kniha Kato – Příběh opravdového člověka (recenze viz EURO 23/2000), která přetiskuje Kavanův svazek. Šéf sboru poradců premiéra Zemana Miroslav Šlouf byl komunistickým aparátčíkem. V kontextu lustračního zákona své posty musela v minulosti opustit řada politiků a vysokých státních úředníků. K 15. lednu 1991 (tedy ještě před přijetím lustračního zákona) uvádí zpráva parlamentní Vyšetřovací komise událostí 17. listopadu, že pozitivně bylo lustrováno čtrnáct ministrů a náměstků a třiatřicet pracovníků Úřadu vlády ČSFR. Headhunteři v Pilátově rouchu. Takzvaní lovci mozků, kteří manažery pro firmy vybírají, mají na obsazení míst starými strukturami svůj nepřímý podíl. Zejména pokud jde o management a případně představenstvo. Za obsazení dozorčích rad většinou nemohou. „Správa korporací v naší republice zatím moc nefunguje, a tak projektů na výběr lidí do statutárních orgánů, zejména do dozorčích rad dostáváme málo. Převážně vyhledáváme kandidáty do top–managementu. Naši klienti se na politickou minulost kandidátů neptají. Zajímají je jejich profesní a manažerské schopnosti, potřebné pro dlouhodobé úspěšné řízení společností. Stejně tak je pro naše klienty důležité etické chování, říká Alice Punch z Egon Zehnder International. Ani Jan Bubeník z headhunterské společnosti Korn/Ferry International se nesetkal s tím, že by někoho při výběru ředitelů zajímalo, zda uchazeči byli agenty StB, či nikoliv. „Nemáme žádný nástroj, jak spolupráci se Státní bezpečností zjišťovat, ale především musíme postupovat podle zadání klienta. Jsme jako broker – kupujeme akcie, o které má klient zájem. Když v kritériích od klienta není uvedena komunistická minulost, nemáme právo ji nijak posuzovat, vysvětluje Jan Bubeník. Podobně mluví zástupce další agentury specializované na výběr manažerů. „Požadavek, že manažer, kterého máme najít na určitý post, nesmí být takzvaná stará struktura, jsme nikdy nezaregistrovali, říká Barbora Rotterová z headhunterské firmy Amrop International. Zahraniční společnosti prý možnost klást si takové podmínky často ani nepřijde na mysl. Náskok starých struktur. „Když máte najít talent, schopného manažera, tak je to těžké. Staré struktury byly a mnohdy i po deseti letech jsou ve vzdělání, v ovládání jazyků či v množství dobrých kontaktů o kus dál než ostatní. Navíc časem se to nabaluje, protože když například někdo v roce 1992 získal významný manažerský post a osvědčil se, tak později má mnohem větší šanci získat ještě důležitější a samozřejmě i lépe placené místo, komentuje postavení starých kádrů na trhu práce Barbora Rotterová. Někteří „lovci mozků po slíbení anonymity přiznávají, že ani jim není komunistická minulost lhostejná. Takže se prý občas zachovají „neprofesionálně . „Pokud o někom vím, že před listopadem 1989 udával, tak ho při sestavování prvního seznamu potenciálních kandidátů na daný post prostě přehlédnu, říká jeden z headhunterů. Jiný uvádí, že pokud někoho z kandidátů najde na Cibulkových seznamech, upozorní na to ústně klienta: „Nikdy to ale nedám na papír, aby mě případně odmítnutý manažer nemohl žalovat z diskriminace. Zdeněk Pasák z firmy Madson & Taylor si sice vzpomíná, že se některý z klientů firmy zajímal, zda kandidát nekolaboroval s komunistickou policií, ale byly to případy řídké. „Třikrát za devět let této práce se mi stalo, že klient jako požadavek uvedl, že vybraný manažer nesměl být agentem StB. Tuto podmínku jsme měli všem kandidátům tlumočit, aby si mohli připravit lustrační osvědčení. V devadesátých letech často platilo: Pokud zakázku headhunterské firmě dává zahraniční manažer, často ho ani nenapadne se na spolupráci s StB či na funkce v KSČ ptát. A pokud zakázku zadává český topmanažer, často on sám má podezřelou minulost, takže si takovou podmínku těžko může klást. Otázkou je, proč zahraniční firmy v Česku zaměstnávají tolik lidí s pochybnou minulostí. V zásadě jsou dvě možnosti: považují takovou informaci za nedůležitou, či si záměrně takovéto pracovníky vybírají pro jejich kontakty a speciální schopnosti. „Jsem přesvědčen, že řada zahraničních firem si takovéto lidi vybrala zcela záměrně, protože jim přes své konexe dokážou obstarat významné zakázky, říká šéf jedné nejmenované tuzemské IT firmy. Český manažer z nápojové firmy ovládané zahraničním kapitálem si myslí, že jeho kolegům, kteří přišli z ciziny, jsou tyto věci lhostejné. „U nás sice žádného estébáka nemáme – pouze jednoho nižšího manažera ve výrobě – ale i kdybychom měli, myslím si, že by to našemu řediteli vůbec nevadilo. Na prvním místě je pro něj loajalita k firmě a pracovní výkon. Vše ostatní je druhořadé, říká. Sociologové o postkomunistických elitách. Ekonomická transformace ve střední a východní Evropě byla revolucí náměstků. Právě z náměstků roku 1988 se rekrutovala více než polovina českých ředitelů roku 1994. Vyplývá to z reprezentativního mezinárodního průzkumu (The Making of Post–Communist Elites in Eastern Europe), který v letech 1993 a 1994 uskutečnili američtí a východoevropští sociologové, mezi jinými Eric Hanley a Petr Matějů. Tento výzkum rovněž empiricky doložil, že zatímco v politické elitě došlo k cirkulaci elit, v ekonomické spíše k jejich reprodukci. Výmluvný je podíl bývalých komunistů v obou částech elity. Zatímco mezi politiky byla dřívějších rudých „pouze jedna třetina, mezi řediteli polistopadových podniků dvakrát tolik. Podobná čísla platí i pro Polsko a Maďarsko. V knize o vzniku postkomunistických elit (viz recenze na knihu Eyal G., Szelényi I., Townsley E.: Kapitalismus bez kapitalistů. Nová vládnoucí elita ve východní Evropě, EURO 22/2000) autoři popisují tři kategorie elit, které si šly vzájemně na ruku. „Szelényi tvrdí, že na vybudování kapitalismu bez kapitalistů neměla sílu ani jedna z významných frakcí postkomunistické elity: ani disidentští intelektuálové, ani ekonomičtí teoretikové, ale ani technokratická ekonomická nomenklatura. Vůdčí a morálně nejsilnější síla revoluce – disidentští intelektuálové – musela podle jeho názoru hledat oporu i v řadách svých ideologických protivníků. Disidentští intelektuálové sami zpravidla nebyli ekonomy, ale našli spojence v teoretických ekonomech. Ti však nebyli muži činu, nýbrž teoretiky monetaristického ražení. Dokázali vzbudit úžas studentů, ohromit novináře i politiky a lidem nabídnout krystalicky čistou vizi tržní budoucnosti. Neuměli však řídit skutečný podnik, a proto muselo dojít k dohodě s těmi, kteří to uměli s ekonomickou nomenklaturou starého režimu. V této dohodě si tato nomenklatura, která prošla očistnou „revolucí náměstků , nadiktovala podmínky, z nichž ta hlavní zněla: my budeme dále řídit podniky, a vy – monetaristé podílející se na politické moci – nám zařídíte měkké rozpočtové prostředí. Takové prostředí však mohou poskytnout jen banky, které si tedy přímo či nepřímo ponecháte v rukou, uvádí v recenzi Petr Matějů. Síť kontaktů se nezměnila. Český sociolog Vladimír Andrle, který v šedesátých letech emigroval do Velké Británie a nyní působí na univerzitě v Yorku, uskutečnil v České republice v letech 1994 a 1995 široký výzkum, při kterém mimo jiné sesbíral rozsáhlá biografická vyprávění osmnácti „starých struktur . Mezi nimi byli tři komunističtí ministři, tři pracovníci komunistického Úřadu vlády, tři ředitelé a jeden hlavní inženýr velkých průmyslových podniků, tři vedoucí pracovníci státních monopolů, jeden vysoký akademický funkcionář, dva předsedové JZD, jeden člen vládní komise navrhující reformní zákony a zároveň předlistopadový podnikatel (družstvo pro poradenství v oblasti řízení) a jeden vysoký důstojník ministerstva vnitra. Dvanáct z nich (tedy dvě třetiny) zůstalo po revoluci na vedoucích místech. Sedm podnikalo v polovině devadesátých let velmi úspěšně a stalo se majiteli mnoha firem. V odborném sociologickém časopise Biograf Bulletin (č. 6/1996) v článku o elitních podnikatelích s minulostí starých struktur Vladimír Andrle cituje odpověď jednoho z veleúspěšných na otázku, zda se síť jeho obchodních kontaktů po revoluci nějak změnila. Před i polistopadový ředitel průmyslového podniku říká: „Ne. To je zajímavý, ta se nezměnila vůbec. Ty známosti, které jsem měl z hospodářského života – prostě různí náměstci nebo ředitelé, co jsem potřeboval, aby šlo všechno rychle – ty se nezměnily. Já dneska v podstatě používám málem stejný počet telefonů, jako jsem používal před revolucí, protože lidi, co byli na něco odborníci, jsou na těch odborných místech dál.“

Západní kapitál českými agenty neopovrhuje Koho kousla lustra Komisař Günter Verheugen by příště měl více vážit svá slova. Kritiku prorůstání starých a nových struktur v kandidátských zemích může adresovat i domácímu publiku. Týdeník EURO s pomocí internetového obchodního rejstříku a „Cibulkova seznamu spolupracovníků Státní bezpečnosti prolustroval řídící orgány většiny nejvýznamnějších západních a západním kapitálem majoritně ovládaných firem. Ve 22 případech zaznamenal ve vrcholovém managementu, dozorčí radě, představenstvu či mezi jednateli minimálně jednoho člověka uvedeného na neoficiálním soupisu agentů komunistické tajné služby. V některých případech bylo takových lidí i více. V plné desítce firem pracují „agenti dokonce ve funkci generálního ředitele. Do tabulky „pozitivně lustrovaných podniků nebyly zařazeny firmy, v jejichž orgánech již lidé uvedení na Cibulkově seznamu přestali figurovat (alespoň podle obchodního rejstříku), a taktéž firmy, které zaměstnávají osoby registrované mezi nižšími spolupracovníky StB. V řadě západních firem lze totiž nalézt „důvěrníky StB , jelikož ale tato kategorie dostávala negativní lustrační osvědčení, těžko lze kategoricky hovořit o vědomé spolupráci. Jména firem a lidí v tomto případě neuvádíme záměrně, protože lustrační zákon se na soukromou sféru nevztahuje. Účelem soupisu je pouze doložit, že v České republice rozhodně nejde o jev okrajový. Které renomované západní firmy si tedy platí osoby označené v Cibulkově seznamu za agenty? 1) Pobočka největšího německého strojírenského a elektrotechnického koncernu 2) Výrobce autosoučástek ve vlastnictví americké automobilky 3) Automobilka s majoritním podílem německého kapitálu 4) Výrobce keramického zboží s majoritním podílem německého kapitálu 5) Pivovar ovládaný německým kapitálem 6) Producent minerální vody ve vlastnictví italského kapitálu 7) Pobočka americké softwarové firmy 8) Pobočka nizozemského elektrotechnického koncernu 9) Konzultační společnost v oblasti informačních technologií a systémový integrátor s britským kapitálem 10) Pobočka amerického výrobce počítačové a reprodukční techniky 11) Pobočka německého tabákového koncernu 12) Pobočka německé firmy vyrábějící technické plyny pro průmyslové použití 13) Pobočka amerického výrobce mobilních telefonů a další telekomunikační techniky 14) Česká banka s belgickým kapitálem 15) Výrobce cukrovinek se švýcarským kapitálem 16) Výrobce cukrovinek s francouzským kapitálem 17) Správce investičních fondů – dceřiná společnost české banky ovládané německým kapitálem 18) Pobočka německé banky 19) Pobočka strojírenského a technologického koncernu se švýcarským a švédským kapitálem 20) Sklářský podnik s belgickým kapitálem 21) Pojišťovna s rakouským kapitálem 22) Ekonomické vydavatelství novin a časopisů s německým kapitálem

Režim nerežim, kšeft je kšeft „V roce 1990 jsem se ocitl v čele velkého státního podniku. Z takzvaných starých struktur tam mnoho nezbylo, ve vedení postupně nikdo. Brzy jsme se dostali do kontaktu s významnými západními průmyslníky, kteří měli zájem pokračovat v exkluzivních vztazích, založených s našimi předchůdci. Po jisté době pochopili, že skutečně dáváme přednost poctivé soutěži a dodavatele vybíráme v seriózních výběrových řízeních. V přátelských rozhovorech jsme se ptali, proč tak usilovali o přízeň nedávných mocných, když se zdejším režimem tak zásadně oni, zástupci demokratického a svobodného světa, nesouhlasili. A proč volili tak mrzké, nízké a nečestné způsoby získávání jejich přízně. Odpověď byla dojemně prostá: ,A jak jinak jsme měli ty zakázky získat? A nejeden z nich dodnes vzpomíná se slzou v oku na ty staré dobré časy, jak znamenitě a výhodně se zde obchodovalo. Režim nerežim, kšeft je kšeft. A kam, kam padlo lidstvo staré? Jistě je špatné, pronikají–li do hospodářských i politických špiček lidé s pokleslými mravy i jinými nectnostmi. Je ještě horší, když se organizují do smeček, aby se jim lovilo lépe. Bezesporu je správné takovýmto smečkám čelit bez ohledu na hranice a světové strany. Ptám se ale, proč tedy pouze jednosměrné a jednostranné výzvy a prověřování?

Petr Karas, prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR, bývalý generální ředitel společnosti ČEZ