Udělat fiktivní dokumenty k návrhu insolvence zabere dvě hodiny

15. 2. 2015

Už vás štve konkurence a chcete ji pořádně potrápit? Není nic jednoduššího: pošlete ji do insolvence. To, že vám konkurenční firma nic nedluží, není žádná nepřekonatelná překážka. Pro uskutečnění svého plánu budete potřebovat následující: počítač s Excelem a tiskárnou, bílého koně, nejlépe bezdomovce s trvalým pobytem na některém z obecních nebo městských úřadů, který disponuje platným občanským průkazem, a karton rumu.

Zapomenout nesmíte ani na poplatek pro notáře na ověření podpisu pod insolvenčním návrhem a ještě malý finanční obnos na „drobná vydání“. Na první pohled vše až moc triviální, ve skutečnosti to ale funguje perfektně. Alespoň to potvrzují zástupci firem, které se někdo podobným způsobem snažil do insolvence poslat.

„Stačí najít člověka, který je ochotný za pár korun podepsat insolvenční návrh na vybranou firmu. Potřebný dokument udělá každý, kdo umí pracovat s excelovskou tabulkou. Jeho vyhotovení spolu s vytisknutím dokumentu zabere někomu šikovnějšímu dvě hodiny času, těm méně šikovným pak maximálně půl dne,“ tvrdí marketingový a finanční ředitel společnosti Hormen Marek Fišer.

Insolvenční móda

Firma, která kromě jiného navrhuje a vyrábí osvětlení, je jednou z mnoha, již se někdo snaží v posledních měsících fingovanými pohledávkami poslat do insolvence.

„Mám pocit, že podávání smyšlených návrhů na insolvenci jde v posledních měsících do módy. Počet známých, kterým se něco takového událo, stále roste,“ konstatoval majitel středně velké firmy. Jméno si nepřál s ohledem na citlivost svého případu zveřejnit, týdeník Euro jej ale zná. Jeho slova potvrzují i další oslovené společnosti, stejně tak i jiné uvedené případy.

Zmanipulovaný krach OP Prostějov
Insolvenční řízení s Oděvním podnikem Prostějov (OP) odhalilo problematické fungování justice. Kdyby proti soudům nevytáhla největší tuzemská banka, Česká spořitelna, zřejmě by krach OP byl jen jedním z mnoha zmanipulovaných insolvencí. Spořitelně – jako největšímu věřiteli OP – se nelíbilo zejména rozhodování soudce Jana Kozáka. Ten dostal na starost insolvenční řízení na Krajském soudu v Brně podle spořitelny nikoli náhodně, ale podle nejasných pravidel. Kozák tehdy rozhodl, že Česká spořitelna (ČS) a Oděvní podnik tvoří koncern, což by znamenalo, že by ČS neměla vliv na průběh insolvence. Spořitelna se proto začala obávat zmanipulovaného konkurzu za účasti Kozáka.
Stížnosti spořitelny přitom ignoroval rovněž Vrchní soud v Olomouci. Bankovnímu domu dal za pravdu až Ústavní soud v prosinci 2010. O pět měsíců později Krajský soud v Brně rozhodl, že Kozák již insolvenční řízení nepovede.
V případě krachu OP se spekulovalo, že své zájmy zde má „konkurzní specialista“ a miliardář Karel Kuropata, který byl napojený na firmy Pyrghos Lefkos a Textil Invest stojící v insolvenci OP proti spořitelně. Za „podivná“ rozhodnutí si Kozák dokonce vysloužil kárné žaloby. Výsledek byl ovšem žalostný: kárný senát mu pouze vzal na půl roku příplatek za místopředsednickou funkci. Kárnou žalobu podanou tehdejším ministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem pak stáhl jeho nástupce Pavel Blažek (ODS), jenž dříve u brněnského soudu působil jako konkurzní správce a vydělal miliony korun na konkurzech, které mu Kozák přidělil.

Firmy končí v „inscenovaných“ insolvencích, které většinou probíhají prostřednictvím bílých koní z několika důvodů. Prvním je snaha firmu pomocí fiktivních pohledávek ovládnout – ukrást původnímu majiteli. Dalším důvodem je touha získat výpalné. Podat návrh a pak jej za úplatu stáhnout.

Jiným důvodem je snaha vyšoupnout firmu z tendru, ukázat, že vstoupila do zakázaného teritoria, a podobně. To je s velkou pravděpodobností i případ společnosti Hormen. Ostatně insolvenčnímu návrhu od stejného autora čelí i další dvě společnosti z oboru, Halla a Trevos. Jediný průsečík, kde se všechny tři firmy potkaly, je tendr na dodávku osvětlení pro pražský dopravní podnik.

Bezdomovec ze Sedlčan

Za insolvenčními návrhy je jistý Daniel Tázler, podnikatel s trvalým bydlištěm na Městském úřadu v Sedlčanech, na jehož majetek je uvalena exekuce. Dle odborníků se jedná o ukázkový případ, u kterého někdo využil výše uvedených ingrediencí. Alespoň tomu nasvědčují informace týdeníku Euro.

Jak již bylo řečeno, pro začátek potřebujete nějakého ochotného bezdomovce. Osoba s trvalým bydlištěm na Městském úřadě v Sedlčanech tomu zcela vyhovuje. I insolvenční návrh odpovídá dle postižných firem svojí kvalitou excelovské tabulce. Dokument je plný fiktivních bankovních kont, dlužných částek a faktur.

Na začátku stačí překonat jednu menší překážku. Pod návrhem na insolvenci musí být notářsky ověřený podpis. Přiznejme si, že valná část bezdomovců není zrovna zářným příkladem dodržování hygienických standardů, a tak je nutné je před příchodem k úřední osobě trochu upravit, což nemusí být vždy úplně příjemné. U další korespondence s insolvenčním soudem už notářsky ověřený podpis není zapotřebí.

Postovní schránky bez kamer

Stačí se podívat na případ společnosti Hormen a spol. „Podpisy pana Tázlera jsou na dalších dokumentech úplně odlišné od toho notářsky ověřeného, navíc veškerá jeho komunikace probíhá normální poštou, žádná doporučená psaní, podatelna soudu a podobně,“ tvrdí Fišer. Odesílatel si dává velký pozor na to, aby jej při odesílání nenafilmovala žádná kamera.

Jisté je pouze to, že dopisy hází někdo do poštovní schránky v Liberci. Hormen se zatím návrhu na insolvenci brání relativně úspěšně. Na základě dostupných indicií lze předpokládat, že se firmě nakonec insolvenci podaří odvrátit. Bude to ale trvat několik měsíců a po jejich dobu bude nutné čelit různým komplikacím. Mimo jiné firma staví novou továrnu na výrobu svítidel, spolufinancuje ji pomocí peněz z fondů Evropské unie, respektive chtěla. Firmy, které čelí insolvenci, nemohou peníze z fondů EU čerpat.

„Banky nám oznámily, že aktuální situaci chápou, stávající rozsah financování ale nenavýší. Navíc nám řekly, že kdyby s námi tak dlouho nespolupracovaly a neměli jsme tak dobrou historii, žádají o předčasné splacení úvěrů. Některé firmy takové štěstí nemají,“ konstatoval Fišer.

Ten současně upozornil, že i přes skutečnost, že je čtvrt roku v insolvenčním řízení, vykazovala jeho společnost dobré hospodářské výsledky. I tak ale kvůli tomu byla vyloučena z jednoho velkého tendru na dodávky osvětlení.

Ryba smrdí od hlavy
Kauza Rybenor skončila po 10 letech soudních pří osobním bankrotem česko-norského investora. Česko-norský podnikatel Edvard Stolba patřil kdysi k velkým rybám v severních Čechách. A to téměř doslova. Jako většinový majitel továrny Rybenor se stal jedním z největších zpracovatelů chlazených rybích výrobků na českém trhu, pořádal bowlingové turnaje, spřátelil se s norským velvyslancem a chystal expanzi. V roce 2003 koupil v Mlékojedech opuštěnou fabriku a za 65 milionů korun ji přestavěl dle norem Evropské unie. Roční produkce měla dosáhnout až pěti tisíc tun ryb – dvouapůlnásobku toho, co Rybenor vyráběl v předešlém působišti v Žalhosticích. Fabrika ovšem běžela jen necelý rok. V srpnu 2005 spadla do konkurzu a Stolba musel poslat 70 zaměstnanců domů.
Za smutným koncem Rybenoru ovšem není ani tak nezvládnutá expanze, jako spíš nezvládnutí mafiánských metod, jaké v té době panovaly v severních Čechách. Stolba dostával výhružné telefonáty a zavirované e-maily, kdosi mu propíchl gumy u auta a ulámal zámky u domovních dveří. Stál za tím litoměřický policista Jaroslav Vydra, který ovšem kvůli liknavému vyšetřování nakonec skončil jen s kázeňským trestem v podobě pětiprocentního snížení platu. Ještě předtím ale Stolbu udal hospodářské kriminálce – český emigrant se prý dopustil úvěrového a pojistného podvodu. I když kriminalisté vyšetřování nakonec odložili, stačilo to k tomu, aby ČSOB vypověděla podnikateli dohodnutý úvěr.
Rybenor tak šel do dražby, ovšem bez kusu příjezdové cesty, která byla z nepochopitelných důvodů vyjmuta. O odříznutou výrobní halu neměl nikdo zájem, prodala se až v desátém kole. Za fabriku oceněnou na sto milionů korun nastrčený bílý kůň zaplatil milionů devět. Do kauzy byl podle Stolby namočen mimo jiné ústecký podnikatel Luboš Mareček, dále tehdejší úřednice Ústeckého kraje Marie Tomčová a někdejší regionální manažer ODS v Litoměřicích Pavel Vilím. „Ten nákup je dělanej v našem utajení. My tam nejsme ofiš,“ potvrdil Vilím na nahrávce, již si Stolba pořídil, když se s ním pokoušel dohodnout na dalším osudu Rybenoru.
Konkurz a prodej Rybenoru se dostal k soudu v Ústí nad Labem. Opravdový kolotoč se ale roztočil teprve poté, co policie v prosinci 2007 chytila v litoměřické restauraci jednoho ze společníků správcovské firmy Prof s půlmilionovým úplatkem. Úplatek přijal od advokáta norské firmy Tonsberg Brygge výměnou za to, že Norům dodatečně uzná pohledávku ve výši 39 milionů korun za Stolbou.
Zpočátku jasné přijímání úplatku se ale zvrtlo. Mimo jiné proto, že se soudy nedokázaly shodnout, zda úplatkářství a pletichy v insolvenčním řízení lze spáchat souběžně. Navíc se v roce 2008 změnila i legislativa a z konkurzního a vyrovnávacího řízení se stala insolvence. Jen po trase Okresní soud v Liberci – Krajský soud v Ústí nad Labem putoval spis s obviněním tří společníků firmy Prof hned třikrát. Dvakrát pak kauza skončila dovoláním u Nejvyššího soudu. Ten loni v listopadu rozhodl, že všichni tři obvinění měli být souzeni za úplatkářství, nikoli za pletichy. Jenže vzhledem k tomu, že by jim přitížil (za úplatky hrozí až pět let), případ již zpátky nevrátil. Trojice správců z Profu tak odešla s peněžitým trestem a tříletým zákazem činnosti.
Shodou okolností loni na podzim udělaly soudy tečku i za Stolbovým působením v Česku. Někdejší trenér norské atletické reprezentace skončil v osobním konkurzu, v němž soud jeho dluhy vyčíslil na 57 milionů korun v nezajištěných pohledávkách. V „jeho“ Rybenoru sídlí ubytovna a sen o rybím království na Litoměřicku se dávno rozplynul. „O dění v Česku se nezajímám. Zpětně mohu jen každému vzkázat, že investovat v Česku se nevyplatí,“ napsal Stolba týdeníku Euro v e-mailu z Norska, kde žije jako penzista.