UDĚLEJME TO SPOLU A POMALU

Česká národní banka

Centrální banka vyšla ze svého opevněného měnového hradiště a navrhla vládě, aby se v zájmu hospodářského růstu společně dohodly na pozvolném snižování inflace až na dvě procenta v roce 2005. Vyplývá to z dokumentu ČNB, který týdeník EURO získal z vládních kruhů.

Dlouhodobou měnovou strategii s uvedeným předběžným cílem schválila centrální banka 8. dubna. Podle jejího tiskového mluvčího Martina Švehly bude ale dokument zveřejněn až po projednání vládou. Tento na první pohled nepochopitelný přístup, protože ČN B svou měnovou politiku vládě k projednání předkládat nemusí, se vysvětluje teprve při pohledu do textu dokumentu. Hned v prvním odstavci se totiž praví, že centrální banka „předkládá tento materiál vládě ČR jako podklad pro koordinaci měnové politiky s hospodářskou politikou vlády . V další větě se zároveň navrhuje, „aby v zájmu vytváření co nejpříznivějších hospodářsko-politických předpokladů pro dynamický rozvoj české ekonomiky a její makroekonomickou stabilitu byl přijat společný cíl dosažení cenové a měnové stability .

Soupeři

Chybějící koordinace měnové a hospodářské politiky je nepochybně vážným problémem české ekonomiky. Mimo jiné jde o to, že v procesu transformace od direktivní k tržní ekonomice se musí deregulovat ceny řady skupin zboží a služeb a že vznikají velké tlaky na růst rozpočtového schodku, zejména když hrubý domácí produkt klesá. Na druhé straně je třeba odvracet hrozbu destruktivní inflace a kursové nestability. A to vše se děje v prudce se měnících podmínkách sv ětového hospodářství. Je zřejmé, že takovéto problémy se řeší snadněji, když vláda i centrální banka táhnou za jeden provaz. Tak tomu však u nás zatím není.

Když Česká národní banka začala v roce 1996 přitvrzovat svou měnovou politiku, šlo z její strany z velké části o korekci vládní hospodářské politiky vedoucí k velké vnější nerovnováze. Původní korekce se ovšem časem přehoupla v přehnanou měnovou restrikci. S uvolňováním otěží začala centrální banka až loni v létě, o několik měsíců později, než to bylo podle vývoje inflace a ekonomiky žádoucí, a navíc velmi zvolna. Výsledkem restrikcí byl nejen pokles inflace, ale také hrubého domácího produktu. Za dob premiéra Václa va Klause dosáhly rozpory mezi oběma institucemi takových rozměrů, že na potřebu koordinace měnové a hospodářské politiky upozornil Českou republiku i Mezinárodní měnový fond. V sociálnědemokratické éře od loňského léta zavládl jakoby smír . Centrální banka výslovně tolerovala vládní návrh rozpočtového deficitu na letošní rok a pod tlakem ekonomických podmínek razantně snížila úrokovou míru, po čemž kabinet Miloše Zemana volal. To ale nestačí.

Dočasná idylka

ČNB se v poslední době zbavila v důsledku reálného měnového vývoje své antiinflační posedlosti, nicméně na dlouhodobém zmírňování růstu cen trvá. Má k tomu ostatně hodně dobrých důvodů. Stačí uvést, že vysoká inflace podporuje spíše spekulativní hospodářské operace než dlouhodobé rozvojové projekty a nekontrolovatelně přerozděluje důchody. Česká velmi otevřená ekonomika navíc sousedí s nízkoinflační oblastí Evropské unie. Z toho vyplývající inflační diferenciál vede k úrokovému diferenciálu a ten zase nahlodává finanční stabilitu země včetně kursu koruny.

Uvažovat dnes o dezinflaci se může zdát zbytečné, protože čistá i skutečná inflace jsou nízké. Konkrétně v březnu činila meziročně čistá inflace minus 0,4 procenta, což znamená, že spotřebitelské ceny očištěné o administrativní vlivy nerostly, nýbrž se naopak snížily. Normální meziroční spotřebitelská inflace byla ve stejném měsíci 2,5 procenta. Tato cenová idylka ale zřejmě nebude trvat dlouho. L oňský pokles cen ropy byl letos vystřídán jejich růstem, ceny potravin jsou už zřejmě na svém dnu, mzdy rostou, kurs koruny klesl. Poslední prognóza Českého statistického úřadu hovoří o průměrné letošní inflaci kolem čtyř procent, centrální banka př edpovídá meziroční inflaci v prosinci 1999 na úrovni asi pěti procent. To je méně než meziročních 6,8 procenta z prosince 1998, ale zároveň více než nynější nízká čísla. Varovný prst centrální banky není podle všeho vztyčen zbytečně a její program snižování inflace se nezdá být bezpředmětný.

Opačný přístup

Vláda Miloše Zemana se ale na rozdíl od ČNB inflace příliš neobává. Její připravovaná hospodářská strategie klade do popředí dosažení ekonomického růstu na úrovni asi o dva až tři procentní body nad průměrem Evropské unie, přičemž snižování inflace za prioritu nepovažuje. Podle náměstka hospodářského místopředsedy vlády Jana Mládka stačí, když inflace bude jednociferná, což v praxi může znamenat i devět procent. Z takto pojaté hospodářské strategie však centrální banka radost nemá.

Vládní ekonomové zdůvodňují svůj benevolentní vztah k inflaci rovněž skutečností, že domácí cenová úroveň nyní představuje přibližně jen 43 procent průměru Evropské unie. Vyšší inflace v ČR než v EU tak podle nich pomáhá tento rozdíl sniž ovat, zatímco snaha centrální banky o rychlou dezinflaci připravuje situaci, kdy se domácí cenová hladina po vstupu republiky do unie zvedne příliš prudce.

Názor centrální banky na tento problém je ale jiný. Projevuje se to i v dlouhodobé měnové strategii ČNB. V ní se v této souvislosti mimo jiné zdůrazňuje, že k faktickému zúžení mezery mezi domácí a zahraniční cenovou hladinou je nutné, aby rychlejší růst domácích cen byl doprovázen také předstihem v růstu produktivity práce, protože jinak by se kurs koruny snižoval, a tím by se vlastně sbližování eliminovalo. Problém cenových hladin je druhotný, protože „určujícím a primárním faktorem pro zúžení rozdílu v cenových hladinách jsou relace v růstu produktivity . A té se podle ČNB lépe daří v podmínkách cenové a měnové stability než za vysoké inflace.

Dvojka jako vodítko

Pokud se vláda a centrální banka alespoň zhruba nedohodnou na míře inflace únosné pro obě strany, bude střednědobá hospodářská strategie kabinetu, která se dokončuje pod patronátem hospodářského místopremiéra Pavla Mertlíka, velmi problematickým dok umentem. ČNB ve své dlouhodobé měnové strategii v podstatě říká, že trochu sleví ze svých dezinflačních požadavků, když vláda naopak přispěje k poklesu inflace.

Základní koncept obsažený v dlouhodobé měnové strategii ČNB je poměrně jednoduchý. Vychází se z toho, že je třeba obnovit dynamický hospodářský růst, ale na dlouhodobě udržitelném základě, což však není možné bez cenové a měnové stability . Takovýto růst bude podle ČNB zároveň zpětně vytvářet příznivé podmínky i pro dlouhodobě udržitelnou cenovou a měnovou stabilitu. Jestliže se tedy centrální banka snaží o nízkou inflaci a stabilní kurs koruny, podporuje tím snahu vlá dy obnovit hospodářský růst. Vláda by tedy měla bance její úkol ve vlastním zájmu usnadnit. Se zmírňováním růstu spotřebitelských cen není přitom nutné v dlouhodobém měřítku až tak spěchat, protože potřebné adaptační procesy chtějí svůj čas. K dosažení cenové a měnové stability by měli přispět rovněž zaměstnavatelé a odbory, pro něž bude odměnou předvídatelnější hospodářské prostředí.

Cílem by se mělo podle centrální banky stát lineární snižování čisté inflace, to jest růstu spotřebitelských cen očištěného od deregulačních a dalších administrativních opatření, až na meziroční dvě procenta plus minus jeden procentní bod v ro ce 2005. Centrální banka přitom předpokládá, že v uvedeném roce se bude v důsledku dokončených deregulací čistá inflace v podstatě rovnat klasickému ukazateli růstu spotřebitelských cen. Jestliže porovnáme nyní platný střednědobý cíl v čisté inflaci 4,5 procenta plus minus jeden bod pro rok 2000 s ukazatelem pro dobu o pět let později, je zřejmé, že vytyčeným dlouhodobým cílem se zakládá jen velmi pozvolný sestup inflace. Směřování ke dvěma procentům přitom není náhodné. Podle Evropské centrální banky se totiž za cenovou stabilitu považuje situace, kdy se inflace pohybuje pod touto úrovní.

V dlouhodobé měnové strategii centrální banky se rovněž naznačuje, že na evropské úrovni zatím není vyjasněno, zda nové členské země EU budou muset měnově projít dvouletým obdobím ve zbytku evropského mechanismu směnných kursů, anebo zda budou moci být případně vpuštěny se vstupem do EU hned přímo také do eurozóny. Z dikce dokumentu je přitom zřejmé, že Česká národní banka by preferovala druhou variantu. Guvernér ČNB Josef Tošovský se podle některých zdrojů už nechal několikrát slyšet, že bychom k orunu mohli nahradit eurem dokonce ještě před vstupem do Evropské unie.

V sázce je mnoho

Jak se sociálnědemokratický kabinet k návrhu ČNB postaví, je zatím ve hvězdách. Nějaké opravdu směrodatné slovo lze sotva očekávat dříve, než ministr financí Ivo Svoboda připraví střednědobou rozpočtovou strategii. Sociálnědemokratičtí ministři si o statně budou muset vyjasnit nejdříve sami mezi sebou i celou řadu dalších věcí. Vláda tápe až v příliš velkém počtu zásadních otázek včetně úprav daní.

Nepochybné nicméně je, že kdyby se podařilo dosáhnout shody mezi centrální bankou a vládou na uvedeném nebo trochu podobném inflačním cíli, bylo by to velmi významným pozitivním signálem jak pro domácí podnikatelskou sféru, tak pro zahraniční inves tory. Jestliže si k tomu přimyslíme i rozumný a věrohodný vládní harmonogram cenových deregulací, výsledkem by bylo poměrně dobře předvídatelné cenové prostředí. Centrální banka by se pak mohla snadněji soustředit na svou měnovou politiku, vláda zase na plnění svých střednědobých rozpočtových záměrů, zaměstnavatelé a odbory by asi měli více klidu a pevnější rámec pro mzdová vyjednávání, investoři by mohli těžit z výhody stabilnější základny pro svá komerční rozhodnutí.