V golfu se spojily mé dvě lásky - příroda a sport
Společnost International SOS je světovým lídrem v poskytování zdravotních a bezpečnostních asistenčních služeb. V nedávné době vstoupila oficiálně do střední Evropy a ze své regionální centrály v Praze rozvíjí své aktivity v České republice, Polsku, Slovensku, Maďarsku, Slovinsku, pobaltských zemích a na Balkáně. Generálním ředitelem tohoto regionu je vášnivý golfista Lukáš Melichar, kterého jsme požádali o rozhovor.
EURO: Kdy a jak jste s golfem začínal? MELICHAR: Pracoval jsem u společnosti Polaroid, pro kterou jsem řídil firemní aktivity ve střední a východní Evropě. Měl jsem to štěstí, že moje kancelář byla, co by kamenem dohodil od osmnácté jamky slavného Brocket Hall na severu Londýna. Do té doby jsem golf de facto neregistroval, ač mám ke sportu vřelý vztah. Od dětství jsem závodně lyžoval, hrál fotbal a dělal pár dalších sportů. Až v Brocket Hall, kde v Polaroidu hrál celý management a kde jsem dostal firemní členství, jsem byl s kolegou a kamarádem doslova donucen golf vyzkoušet. Dvakrát jsem byl na drivingu s trenérem a chytlo mě to… Asi po týdnu jsem šel poprvé na hřiště, kde jsem si uvědomil, že golf spojuje mé dvě velké lásky – sport a přírodu. Jsem původně vystudovaný lesák a přírodu mám opravdu v krvi.
EURO: A co první rána na hřišti? MELICHAR: V Anglii je golf populární sport a se zelenými kartami či vlastním handicapem si většina rekreačních hráčů hlavu nedělá. Tak se stalo, že poté, co jsem v recepci řekl, že nemám handicap (snad kromě golfu samotného), šel s námi na první odpaliště místní profesionál. Naštěstí nebývám v podobných situacích moc nervózní a navíc jsem si říkal, že nemám co ztratit. A byla z toho pěkná rána přímo na fervej. Profík kývl a odešel. Nicméně jsem nadále hrál jen jednou sedmičkou a vypůjčeným putterem.
EURO: No a co vaše první hole? MELICHAR: Ty jsem koupil o pár dnů později za necelých 300 liber od mého souseda. Byly to zánovní Lynxy železa, od trojky až po sand wedge. O dřevech jsem si myslel, že je nebudu hned tak potřebovat, nicméně soused sám přišel asi za dva dny a přinesl mi výměnou za Coca-Cola reklamní čepici na driver tři dřeva patřící k mému setu. Nezbývalo mi, než si koupit bag a opravdu na Brocket Hall začít. Zde jsem potkal ty pravé ostrovní golfisty mnohdy s prastarými výbavami, léty vypracovaným osobitým švihem a stylem. Na tu dobu mám moc pěkné vzpomínky. Když jsem se pak po několika letech práce v Coca-Cole a v Polaroidu vrátil do Čech, trochu mně zde tenhle pravý golfový duch chyběl.
EURO: Jak vaše golfová vášeň pokračovala? MELICHAR: Po odchodu z Polaroidu jsem sjezdil celé Skotsko, kde jsem hrál i na nejsevernějším hřišti na opravdovém konci světa, na překrásném Durness GC. Hrál jsem sám, vůbec hraji golf rád a často sám. Na Durness jsem vyrazil v pět ráno, byla strašná mlha, a tak jsem si po skončení první osmnáctky naordinoval ještě jednou to samé, abych si hřiště také prohlédl bez mlhy.
EURO: Jaký je váš nejostudnější golfový moment? MELICHAR: V USA na Virginia Beach jsem si půjčil hole a vyrazil na tamní hřiště. Byl jsem zde na dovolené a neměl s sebou vůbec nic golfového. V příšerném poledním vedru a vlhku mi na dvojce vyletěla při cvičném švihu hůl z úplně zpocené ruky a zmizela v rybníku. Řekl jsem si, že nebudu zdržovat ty se mnou ani ty za sebou a že hůl vylovím až po dohrání kola. Bez jakéhokoli varování mě na šestce obklíčili dva marshallové, skoro jak v policejním filmu, a co že bude s tou holí. Řekl jsem jim, že jí vylovím až po rundě, což po chvíli vyjednávání uznali. Ale hned na další jamce mi hůl vyletěla z ruky znovu, naštěstí ne do rybníka. Do osudného rybníka jsem nakonec vlezl, ale hůl jsem ani po velké snaze nenašel. Zaplatil jsem deset dolarů náhradu škody, nebyla to nijak kvalitní hůl.
EURO: A váš největší golfový úspěch? MELICHAR: No, nevím je-li to golfový úspěch, ale je to dobrá historka. Na firemním turnaji v Brocket Hall, kde je spousta králíků, flight před námi přejel motorovým vozíkem králíka, který omylem vykoukl z díry těsně před kolem. Když jsme na to místo došli, viděli jsme, že je těžce zraněn a že se hodně trápí. Bylo mi ho líto, a tak jsem vytáhl trojku železo a ukončil jsem ranou za uši jeho trápení. Nicméně soutěžní výbor mi po skončení turnaje udělil medaili za „Shot of the Day“.
EURO: Hrajete také tady doma v České republice? MELICHAR: Rád bych hrál častěji, věřím, že se mi podaří získat „onu“ zelenou kartu a posléze handicap, abych si mohl zahrát i nějaké turnaje. Náš vlastní International SOS turnaj bychom rádi uskutečnili v příští sezoně, kde zvažujeme spolupráci s Astoria GC Cihelny nedaleko Karlových Varů. Je pravdou, že handicap je většinou přímo úměrný dnům stráveným měsíčně v kanceláři a právě proto, že International SOS dynamicky směřuje ke svému cíli, stát se do dvou let asistenční jedničkou ve střední Evropě, je můj handicap, jaký je.
