Úderníci za mřížemi

Nebudou vaši firmu stát moc peněz, práce si váží a dokážou opravit kdeco s minimální výbavou.Řeč je o vězních, kteří mají nedostatek pracovních příležitostí, takže si práce velmi považují. Je pro ně vykoupením z nudy a klaustrofobie světa za mřížemi.

V jistém smyslu může člověk ve výkonu trestu představovat přesně ten typ pracovníka, jakého by v současnosti mnoho firem uvítalo. Pracovat je ochotný skoro zadarmo. Práce si váží a místo reptání prostě plní příkazy. Bývá manuálně zručný a ovládá umění z ničeho vykouzlit cokoli.

Pokud tedy podnikatel překoná přirozenou obavu ze zaměstnávání vězňů, mohou být české káznice jedním z nedoceněných rezervoárů šikovných řemeslníků, kterých se českému hospodářství začíná kriticky nedostávat.

Hodina práce za 47 korun

Jaké je hlavní plus „úderníků“ z věznic? Především to, že jde zřejmě o vůbec nejlevnější pracovníky na trhu. Vězeň nepracuje u firmy jako kmenový zaměstnanec. Příslušná věznice uzavře s podnikatelem smlouvu a na jejím základě „pronajímá“ práci vězně. Firma platí věznici měsíční odměnu, která se odvíjí od náročnosti pracovního úkolu.

Od roku 2010 činí konečná cena práce za jednoho odsouzeného u 1. platového stupně 6390 korun měsíčně. Sem spadají práce nevyžadující žádnou odbornou kvalifikaci. U 2. platového stupně je to 9585 korun měsíčně. Do této skupiny patří práce, které vyžadují vyšší odbornou způsobilost, například vyučení v oboru nebo speciální odborný kurz. Pokud vězeň pracuje ve ztížených nebo zdraví škodlivých podmínkách, má nárok na příplatek. Věznice si také může přičíst některé výdaje, třeba na střežení vězňů.

Modelový výpočet vypracovaný Věznicí Vinařice (která uvádí zaměstnávání odsouzených jako jeden ze svých hlavních cílů) tak například ukazuje, že po započtení všech složek platu i případné 20procentní prémie za vysoké pracovní nasazení vyjde v současnosti práce typického vězně-pracovníka na 47 korun za hodinu.

Věznice si následně sama vyúčtuje odměnu s vězněm. Odvede z ní sociální a zdravotní pojištění. Často také odečítá různé splátky na alimenty, dluhy či odškodnění, které vězeň platí. Přestože v povědomí veřejnosti přetrvává mýtus, že vězňové se „za naše peníze zdarma povalují ve věznicích“, ve skutečnosti si nemalou část ubytování musejí hradit sami. Dávají na něj až 32 procent platu. Pokud nepracují, načítá se jim za ubytovací služby dluh, který musejí splatit po propuštění.

Z uvedeného tedy vyplývá, že vězňům ze mzdy po všech srážkách nakonec stejně skoro nic nezbude. Obvykle to bývá tak pětistovka měsíčně jako kapesné na nákup ve vězeňské kantýně. Přesto se o práci většina z nich hlásí jako o smilování. Práce je totiž jediným možným únikem před nekonečnou, roky se vlekoucí nudou. Cesta do zaměstnání nebo pohyb po vězeňské dílně je také jednou z mála možností, jak protáhnout tělo a uniknout ze stísněných, klaustrofobických cel.

Díky tomu je mezi vězni motivace odvést dobrou práci a udržet si zaměstnání překvapivě vysoká. Práce je u nich považována za úzkoprofilové zboží. Dlouhá léta byla skoro polovina tuzemských vězňů nezaměstnaná. Statistiku nyní mírně změnila lednová amnestie udělená exprezidentem Václavem Klausem, při níž odešlo z věznic 6,5 tisíce trestanců. Za vězeňskými zdmi tak nyní zůstává něco přes 16 tisíc vězňů, z nichž je zaměstnaných zhruba 70 procent. Nutno ale zdůraznit, že pod kolonku „zaměstnaní“ se počítají i vězňové, kteří navštěvují různé vzdělávací či terapeutické programy.

Někteří smějí pracovat i mimo věznici

Proč není zaměstnanost vyšší, když odsouzení o práci obvykle stojí? Vedle pochopitelné obavy některých podnikatelů dát důvěru delikventovi je hlavním problémem to, že nejsou k mání vhodné prostory. Odsouzení s těžšími typy trestů nesmějí pracovat mimo prostor věznice, takže jedinou variantou zůstávají vězeňské dílny. Ty ale mívají omezenou kapacitu. Navíc se firmám někdy nevyplatí investovat do technického vybavení takové dílny, raději si ji otevřou v civilní lokalitě.

Věznice v současnosti nabízejí podnikatelům k pronájmu prostory hned v několika místech. „V současné době probíhají intenzivní jednání o pronájmu volných prostor ve věznicích Stráž pod Ralskem, Horní Slavkov nebo Kynšperk nad Ohří,“ uvádí mluvčí Vězeňské služby ČR Gabriela Pohlová. Různé formy využití práce vězňů nicméně nabízí většina ze všech 36 tuzemských věznic.

Mezi káznice, kterým se nejlépe daří spolupracovat s podnikateli při zaměstnávání odsouzených, patří například věznice v Plzni, Bělušicích, ve Světlé nad Sázavou, Valdicích, Oráčově nebo Mírově. Výhodou bývá, že pronájem výrobních prostor ve věznicích může podnikatel získat někdy za podstatně výhodnější cenu, než jaká je v civilních komerčních halách.

Vězňové v káznicích s nižším stupněm ostrahy mohou být nasazeni do zaměstnání mimo věznici, přímo ve firemní dílně. Dopravu obvykle zajišťuje sama firma. Pracoviště často nemusí být dokonce nijak speciálně střeženo. Podnikatel má ovšem dbát zejména na to, aby kontakt s civilními zaměstnanci vězňové nezneužívali k černému obchodu a pašování zboží do káznice.

„Firma musí prokazatelně poučit svoje zaměstnance o jejich povinnostech při kontaktu s odsouzeným. Zejména o tom, že je přípustný jen za okolností souvisejících s plněním pracovních úkolů. Společnost musí zamezit přinášení alkoholických nápojů a jiných omamných látek na pracoviště,“ zdůrazňuje Gabriela Pohlová.

Na sváření roštů i porcování masa

Mezi firmy, které zaměstnávají vězně už řadu let, patří třeba strojírenská společnost Pentar Horní Slavkov. Ta využívá odsouzené z místní káznice na nejrůznější výpomoc. „Jedná se především o úklidové práce v areálu závodu, včetně úklidu výrobních prostor, vyvážení špon od strojů, v zimě uklízení sněhu, v létě sekání trávy. Obecně jde především o režijní práce za přijatelnou hodinovou sazbu,“ říká zástupce Pentaru Zdeněk Beneš.

To společnost Mea Meisinger využívá pronajatou dílnu přímo v plzeňské věznici Bory. „Práce zde zahrnuje řezání, vysekávání, lisování a svařování mřížových roštů a montáže plastových výlisků. Motivací odsouzených je hlavně možnost určitého přivýdělku, udržení profesních schopností a využití volného času,“ říká provozní ředitel společnosti Luděk Kučera.

Věznice Příbram spolupracuje například s místní potravinářskou firmou Masna z oblasti zpracování masa. masokombinátu se osvědčili také odsouzení z věznice v Litoměřicích. Klasickým odvětvím, kde bývají využíváni vězni, je recyklace kovů či plastů. Při této práci například využila chovance Věznice Opava místní firma Opametal.

Obecně ale zatím v Česku chybí pro motivaci podnikatelů zaměstnávat vězně stejná veřejná podpora, jaká je obvyklá například v sousedním Německu. Firmy, které tam dají práci delikventům, mohou získat různé daňové úlevy. To zatím v Česku nefunguje a v době rozpočtových škrtů je podobná úleva v nedohlednu.

Výuka vězňů přes videokonference?

U armády manuálně zručných vězňů je také důležitým tématem vzdělávání, které může zvednout jejich řemeslnou kvalifikaci. Úspěšnost vězňů, kteří se zapíší do školicích kurzů, je ovšem relativně nízká. Různé vzdělávací kurzy v předešlé sezoně využilo necelých 1300 frekventantů, z nichž ale jen polovina dokončila kurz s potvrzením o absolvování. V případě středoškolského vzdělání s výučním listem je situace ještě horší. Do učebních a studijních oborů bylo zařazeno 280 frekventantů, z toho na výuční list dosáhne 39 procent absolventů.

Celkově se učí jen necelá desetina vězňů. Uvažovalo se proto o zavedení projektu FreePhone, kdy prostřednictvím videokonference ve zkušebnách může školitel hovořit k velkému počtu vězňů v různých místech najednou. Projekt byl ale zatím v Česku zastaven. Mezitím už stejnou službu spustily věznice v Izraeli a chystá se i v Polsku či Rumunsku.

Samostatnou kapitolou je osud bývalých trestanců, když se vrátí z vězeňské reality do civilního života. Stigma zanesené v trestním rejstříku znamená téměř automatickou stopku při mnoha pracovních pohovorech. Někteří notoričtí recidivisté se do práce navíc samozřejmě nehrnou.

Pro podnikatele může být ale zajímavou skupinou ta část bývalých delikventů, kteří byli i ve vězení zvyklí na práci jako jediný únik před nudou. Ti si budou pracovního místa považovat i na svobodě. Konečné rozhodnutí a míru případného rizika ovšem musí nakonec vždycky sám podnikatel pečlivě zvážit.

Vězeň, to bývá takový Ferda Mravenec, říká Aleš Jaluška, kaplan ve Věznici Valdice

Jsou velmi šikovní v manuálních profesích a vystačí si s málem. Hodí se ideálně třeba na práci správce budov nebo zahradníka. Bývají ale hodně uzavření, jsou zvyklí na přesný časový rozvrh a musíte jim dávat jasné příkazy. To říká valdický kaplan Aleš Jaluška o vězních, kterým pomáhá po návratu do civilního života hledat práci.

Aleš Jaluška

Nakolik vlastně vězňové stojí o práci?

Opravdu hodně. V české společnosti sice panuje mýtus, že si vězňové za naše peníze rádi jen tak lenoší ve věznici. Ale představte si, že se den co den deset vězňů mačká na 40 metrech čtverečních a zoufale se nudí. Jsou pak za práci vděční, protože je to jediná šance, jak se té šílené nudy zbavit. I ti největší frajeři, kteří říkají - tyhle ručičky nikdy pracovat nebudou - i ti to vydrží nanejvýš tři čtyři roky. A pak jdou radši pracovat, než aby z toho zcvokli.

Platí to i po návratu do civilního života?

Ano, většina z nich jako první věc shání práci. Mají v sobě jasnou spojnici - buď práce, nebo nuda. Normální člověk tam má ještě jako třetí prvek zábavu - zajdete si na fotbal, na výlet, do hospody. Ale vězňové tohle neznají. Mívají nanejvýš 1,5 hodiny denně volnočasových aktivit. Jsou z vězení zvyklí, že je práce úzkoprofilové zboží, i proto si zaměstnání váží.

Pobyt v káznici určitě každého člověka poznamená. Jak se to obvykle promítne do jeho přístupu k práci?

Bude většinou velice kreativní v manuálních profesích. Vězeň, to je takový Ferda Mravenec - práce všeho druhu. Ve vězení si vystačí s minimem a musí umět vykouzlit z ničeho zlatou kuličku. To pak uplatňuje i v zaměstnání. Hodí se hlavně na různé improvizované opravy. Bývají z nich skvělí údržbáři, správcové budov či zahradníci.

Jak s takovým zaměstnancem komunikovat?

Vězňovi musíte dát jasný příkaz - udělej tohle a tohle. Jak to udělá, to už můžete nechat na něm, vždycky si nějak poradí. Neumějí se ale sami rozhodovat. Jsou z věznice zvyklí poslouchat rozkazy a dodržovat přísný režim. Když ho pošlete pro něco do skladu a budou tam zabouchnuté dveře, můžete ho tam pak najít rozpačitě stát, protože si nedovolí sám je otevřít. Dril se týká i času. Oni mají hodiny prostě v sobě. Proto například zpočátku nejsou moc schopni pracovat přesčas. Když vědí, že v půl třetí má být padla, minutu po půl už jim začne práce doslova padat z rukou.

Podnikatel se může obávat zaměstnat bývalého vězně třeba kvůli strachu z agresivního chování nebo z krádeže. Je taková obava namístě?

To je tak - recidivisté, ti už jsou většinou opravdu ztraceni. Pokud je někdo poosmnácté ve vězení za krádeže, tak už se asi nikdy nezmění. Ovšem já většinou pracuji s vrahy a podle mé zkušenosti je tak sedm z deseti vrahů v jádru slušnými lidmi. Ale prostě jednou v životě udělali hroznou chybu, třeba proto, že nevydrželi nějaký dlouhodobý tlak nebo sami nikdy nepoznali slušné zacházení.

Tihle lidé pak mohou být překvapivě spolehlivými zaměstnanci, pokud jim někdo dá šanci. Třeba znám kluka, který vyfasoval v 19 letech 18 let za vraždu. Když ho pustili, našel jsem mu na třetí pokus práci v jednom technickém dvoře. Provozovatel si pochvaloval: Ten kluk maká jako fretka. Škoda, že nemáš ještě dva další takové, hned bych je vyměnil za další zaměstnance, kterým se moc pracovat nechce.

Jak se bývalí vězňové obvykle chovají k ostatním zaměstnancům?

Jsou uzavření a nebudou držet partu. V kriminále se naučili základní postoj - nikomu nikdy nevěř, všichni lžou, lžeš i ty sám. Také musíte být připraveni na to, že muži vězňové nebudou na svobodě umět jednat s ženami. Vždyť prakticky žádnou ženu neviděli třeba 12 let.

Například jsem zažil, že mi přiběhl s očima navrch hlavy z přijímacího pohovoru jeden rozčílený kluk s tím, že náborová pracovnice s ním mluvila málem nahá. Byl z toho úplně rozhozený, působil proto při pohovoru divně a práci nedostal. Musel jsem to žehlit a ukázalo se, že ho rozhodil drobný výstřih té dámy, kterého by si člověk normálně nevšiml.

Vidíte při zaměstnávání bývalých vězňů i nějaká vyložená negativa?

Někteří nejsou nejspolehlivější a třeba bez vysvětlení nepřijdou do práce. Firma musí proto zaměstnání vězně dobře zvážit zejména v případě, že by musela nejdřív výrazněji investovat do jeho rekvalifikace nebo zaučení.

Aleš Jaluška (65), současný kaplan věznice ve Valdicích, má za sebou neuvěřitelně pestrou životní cestu a příliš nezapadá do stereotypní představy duchovního. Vyučil se elektrikářem, později cvičil na vyšším vojenském učilišti jako paragán. Nakonec vystudoval teologii a 15 let působil jako venkovský farář. Vedle toho byl vášnivým horolezcem, který se účastnil i několika expedic do Himálaje. Po sametové revoluci začal působit jako kaplan ve Věznici Valdice, která má nejvyšší stupeň ostrahy. Pracuje tam dodnes. V současnosti vyučuje také na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.