Pro vstup České republiky do Evropské unie hraje důležitou roli stadium přiblížení našeho právního řádu legislativnímu prostředí unie, které vykazuje řadu disproporcí a především neustálý pohyb a vývoj. Pro pochopení současného stavu acquis communautaire je nutné znát principy, ze kterých vychází, a v neposlední řadě i cíle, ke kterým směřuje. Daňová oblast se ubírá zejména směrem k co možná nejvyššímu stupni harmonizace. Zamezení rozdílům ve zdanění mezi jednotlivými zeměmi znamená především odstranění vnitřního „daňového konkurenčního prostředí mezi jednotlivými členy unie.
Harmonizace nepřímých daní dosahuje v Evropské unii vyšší úrovně než u daní přímých. Vyplývá to ze skutečnosti, že nepřímé daně jako součást finální ceny výrobku nebo služby, kterou hradí spotřebitel, bezprostředně ovlivňují cenové hladiny, a tím i konkurenci.
Konstrukce nepřímých daní – jejich druhy a zásady uplatňování – byla v unii v podstatě sjednocena. Všechny členské státy zavedly daň z přidané hodnoty (do roku 1967 měly s výjimkou Francie daň z obratu, respektive prodejní daně) a spotřební daně.
DPH.
Harmonizace systémů daně z přidané hodnoty (DPH) dosud v unii neskončila. Celý proces začal první směrnicí o DPH z roku 1967, která tuto daň zavedla ve všech členských státech. Tehdy šlo především o to, aby byla zajištěna transparentnost „oddanění vývozu a „znovuzdanění dovozu uvnitř společenství jako jedna ze záruk rovnosti podmínek soutěže na trhu pro tuzemské i dovážené výrobky. Zejména v souvislosti se zavedením vlastních zdrojů evropského rozpočtu, kde DPH hraje důležitou úlohu, byla v roce 1970 přijata šestá směrnice, která definuje okruh aktivit a transakcí, na něž je uvalována. Tím bylo zajištěno, že ve všech členských státech jsou zdaňovány všechny identické transakce, a tím je zajištěn i identický základ pro výpočet příspěvku z DPH, který členský stát odvádí do evropského rozpočtu.
Země určení, země původu.
V rámci harmonizace DPH v unii bylo nutné vyřešit dvě relativně oddělené otázky týkající se jednak systému a jednak sazeb daně. Z hlediska systému byl v době zavedení uplatněn princip země určení. Pro zdanění jsou uplatněny sazby země finální spotřeby a daň je v plném rozsahu příjmem rozpočtu země spotřeby. Zároveň při vývozu do jiného členského státu je vývozci refundována DPH, kterou již zaplatil, a v zemi určení je na výrobek uvalena DPH podle jejích sazeb. To si vynucuje fyzickou kontrolu a poměrně rozsáhlou dokumentaci o pohybu zboží na hranicích mezi členskými státy včetně tranzitních zemí. Tyto aspekty jsou ovšem pro rozvoj jednotného vnitřního trhu a jeho hladké fungování nežádoucí.
Cílovým systémem má být proto princip země původu, jak jej navrhla Evropská komise v roce 1987 jako jedno z opatření nutných pro přechod k jednotnému trhu. Na základě tohoto principu je i prodej zboží do jiného členského státu pokládán za stejný případ jako transakce uvnitř státu. Příjemce platí cenu včetně DPH (i když podle sazby platné v zemi původu), refundaci mu provede jeho vláda a při prodeji účtuje DPH platnou ve své zemi. To může vést k nesrovnalostem mezi příjmy rozpočtů členských zemí. Zamezit by tomu měl clearingový systém mezi státy, který přerozdělí DPH inkasovanou v zemi původu do rozpočtu země určení.
Přechodný stav.
Návrh narazil na odpor některých členských států, a tak nyní platí přechodný systém. Zásada země původu platí pouze pro prodeje finálnímu spotřebiteli. Zakoupí–li si spotřebitel zboží v některém členském státě, zaplatí DPH platnou v tomto státě a může zbožím disponovat po celém území unie v neomezeném množství. Platí však dvě výjimky: dodávky zboží ze zásilkových obchodů se zdaňují sazbou země určení a koupě automobilů, motorových člunů a letadel, pokud nejsou starší více než šest měsíců, jsou zdaňovány v zemi kupujícího (přesněji v zemi registrace) bez ohledu na zemi původu. Pro transakce mezi registrovanými obchodníky (plátci DPH) se nadále uplatňuje princip země určení, i když byly zrušeny fyzické kontroly pohybu zboží na hranicích. Plátci jsou však nuceni k detailní evidenci všech plateb a refundací a finanční (daňové) úřady členských států musí celý systém pružně řídit a administrativně zabezpečit.
Cílové principy.
Řešení systému DPH je stále předmětem diskusí mezi komisí a vládami. Poslední dokumenty komise určují, že definitivní systém by měl vycházet z těchto zásad:
- sazby DPH budou harmonizovány v rámci „úzkého rozpětí ,
- alokace příjmů z DPH bude oddělena od systému DPH samotného a bude vycházet ze statistiky spotřeby v jednotlivých zemích (DPH je totiž daní ze spotřeby a má být příjmem státu, kde ke spotřebě došlo, v plném rozsahu),
- fakturace a refundace DPH placené za vstupy bude založena na principu země původu,
- „místem zdanění nebude příště místo, kde je zboží vyrobeno nebo prodáváno, ale místo, kde je plátce registrován.
Přání a skutečnost.
Z hlediska harmonizace sazeb se ekonomové v EU i politici shodli na tom, že DPH by měla být daní neutrální, tedy neměla by být prostředkem daňové konkurence mezi členskými státy. Realita je ovšem jiná. Významné rozdíly sazeb vedou k rozvoji „nákupní turistiky mezi příhraničními regiony.
Principiálním řešením by bylo úplné sjednocení sazeb. Tomu brání mimořádná váha, kterou má DPH v jednotlivých státech v příjmech státního rozpočtu, a ještě více rozdíly v celkové koncepci daňové politiky. V Dánsku jsou rozhodujícím příjmem rozpočtu daně z příjmu a DPH, ale odvody na sociální pojištění hrají zanedbatelnou roli. V jiných státech, například v Německu, je podíl přímých daní a DPH na rozpočtových příjmech oproti Dánsku poloviční, ale podíl odvodů na sociální pojištění je v porovnání s Dánskem několikanásobně vyšší. Je proto zřejmé, že zásadnější změna v konstrukci nebo sazbách jedné daně musí být provázena revizí daňového systému, pokud má zůstat rozsah rozpočtových příjmů nezměněn.
Pět až pětadvacet.
Aby se zamezilo daňové konkurenci neúměrným snižováním sazeb DPH, stanovila směrnice rady z roku 1992 několik základních principů:
- všechny státy zruší zvýšenou sazbu uvalovanou na „luxusní výrobky,
- standardní sazba nesmí být nižší než patnáct procent (přičemž je možno ve dvouletých periodách tuto sazbu přehodnotit) a horní hranice není stanovena,
- státy mohou uplatnit jednu nebo dvě zvýhodněné sazby, které nesmějí být nižší než pět procent, pro vymezený seznam zboží a služeb,
- je možno udělit některým státům výjimečné právo uplatnit nulovou sazbu, pokud nebude přijat definitivní systém DPH.
Členským státům bylo dále doporučeno, aby sazby nepřevyšovaly 25 procent jako horní limit „úzkého rozpětí .
V sazbách DPH stále přetrvávají rozdíly, byť v rámci limitu stanoveného směrnicí. Nejnižší standardní sazbu (patnáct procent) má Německo, nejvyšší sazby jsou již tradičně ve skandinávských státech unie: 25 procent ve Švédsku a Dánsku, 22 procent ve Finsku.
Spotřební daně.
Primárním cílem spotřebních daní je omezit – ze zdravotních nebo ekologických důvodů – nežádoucí růst spotřeby omezeného sortimentu. Týká se to výrobků z tabáku, piva, vína, destilátů a pohonných hmot. Neopominutelná je ale i fiskální funkce těchto daní: ve všech státech jsou příjmy ze spotřební daně díky vysokým sazbám významným zdrojem rozpočtových příjmů (podle odhadů tvoří v průměru deset procent).
Harmonizace spotřebních daní se zatím vedla ve dvou směrech: stanovení nejnižší přípustné sazby a definování jednotky, na niž je sazba vztažena, aby se zamezilo zneužití, a k ochraně soutěže. Původně komise navrhovala – v rámci opatření pro přechod k jednotnému trhu – sjednotit sazby na úrovni průměru celé unie, avšak to bylo vládami striktně odmítnuto. Nakonec byla schválena směrnice určující minimální sazby, které jsou v mnoha případech vztaženy k fyzickým jednotkám, a ne k ceně (včetně DPH).
Spotřební daně jsou placeny v zemi určení (spotřeby). Na rozdíl od DPH jsou tyto produkty přísně evidovány a daň je na ně uvalena v okamžiku, kdy opouštějí sklad ke spotřebiteli.
Pohonné hmoty.
Jako jeden z mnoha příkladů srovnání Česka a EU lze uvést daňové zatížení pohonných hmot, které je v Česku nižší než v zemích unie. Vyjdeme–li například z ceny litru Naturalu 95, jehož současná prodejní cena v Praze dosahuje v průměru 30,60 Kč, daň z přidané hodnoty činí 5,52 Kč (18,03 procenta z ceny včetně 22 procent DPH) a spotřební daň 10,84 Kč. Nepřímé daně v tomto případě tvoří 53,46 procenta z ceny. Pro srovnání: ve Francii představují daně 70 až 80 procent ceny pohonných hmot, ve většině ostatních zemí unie 60 až 70 procent. Sazba spotřební daně na bezolovnatý benzin v České republice přitom převyšuje minimální sazbu v Evropské unii, která činí 0,287 eura (10,20 Kč podle kursu ČNB z 11. 10. 2000).
Nadprůměrná marže?
Z propočtů je patrný značný rozdíl v procentním rozpětí, které vyjadřuje vedle nutných nákladů (na nákup ropy a její zpracování, ostatní náklady velkoobchodu a maloobchodu) také ziskovou složku distributorů pohonných hmot. Zatímco ve Francii může být prostor vymezený pro tyto složky finální ceny pouze 20 procent, v České republice jsou mantinely posunuty až na 46,54 procenta. Lze jen spekulovat o tom, zda jsou prodejní sítě pohonných hmot v Česku tak nehospodárné, či zda zisková marže v tomto oboru dosahuje v evropském měřítku nadprůměrných hodnot.
Snaha poslanců opozičních stran o snížení spotřebních daní z benzinu a nafty se v tomto světle jeví spíše nedomyšleně. Očekávaný efekt snížení ceny těchto produktů na našem trhu se dá jen stěží předpokládat, a pokud ano, tak pouze v zanedbatelném měřítku. Odpovídají tomu i neurčitá a zdrženlivá vyjádření představitelů Benziny či Sdružení provozovatelů malých čerpacích stanic S7.
