Při vytváření gastropolitických strategií se často zapomíná na druh potravy, kterým se všichni krmíme nejčastěji. Pečivo. Tím z něho děláme kulinární prvek podvědomý a podprahový, tedy psychologicky mocnější. Takže mu nedokážeme zabránit, aby na nás páchal něco, co nechceme. A že nám tedy bude houby platné studovat si pestré pravicové recepty, když se zároveň cpeme ohavným levicovým pečivem.
České pečivo bylo kdysi tak chutné a pestré, že je se závistí jezdili nakupovat ze sousedních států. Tak slavné, že je pokládala za nutné literárně proslavit i přítelkyně Jana Masaryka, americká spisovatelka Marcia Davenportová. Byla to taky jedna z mála věcí – vlastně dohromady s pivem skoro jediná –, jejíž kvalitu komunisté dlouho nedokázali zničit. Tak prostě všichni pekaři pekli a neznali to jinak. Tak taky všichni Češi jedli a neznali to jinak. V pečivu tajně a nepozorovaně dožívala Masarykova republika. Lahodné křupavé voňavé rohlíčky se pekly dál v malých i velkých pekárnách ještě dlouho do šedesátých let. Čerstvý rohlík s teplým mlékem k snídani vstoje v mléčném baru byl lahodně a voňavě povzbudivý odpich do pracovního dne. Snadno a lehce se dal rozkrojit a zevnitř něčím namáznout. Dal se jím nabírat přímo z papíru vlašský nebo rybí salát. Namazaný máslem a medem se stal dětem sladkým luxusem, po kterém se sbíhaly sliny ještě dlouho po dojedení. Býval krásně zakroucený do půlměsíce, nebo rovný. Oba se pekly ze srolovaného placatého těsta, takže byl štědrý na křupavé a dobře vypečené okraje. Někdy posetý mákem, někdy kmínem, někdy zrnky soli.
Rozkrojená houska – ať už kulatá nebo pletená s mákem nebo zrnky soli – s vloženým kolečkem salámu nebo plátkem sýra, nahrazovala mnoho tehdy už nedostupných chuťových požitků. Ráno upečený rohlík nebo houska vydržely v čerstvém chutném a křupavém stavu do večera a moučná vůně přežívala do druhého rána. Ještě dva dny staré se daly snídat nakrájené na plátky a máčené v teplém mléce s trochou rozpuštěného másla, nebo večeřet osmažené na másle s vejci nebo v selské omeletě. Křupavoučký a máslem oplývající loupák byl i nasucho sám o sobě kompletním jídlem stejné kvality jako nejlepší francouzský croissant.
Emigrantům z osmašedesátého tyto jemné moučné chutě dlouho tkvěly v nostalgické paměti i tehdy, když se jim už dávno přestalo stýskat po všem českém. Mnozí se na ně těšili, když se po letech chystali na návštěvu. Velice rychle byli zklamaní a velice rychle na ně zapomněli a jedí jen chléb. Zapomněli na ně i Češi domácí, kteří si už nepamatují, že to někdy bylo jinak. Je na čase přestat se opíjet rohlíkem a nalít si čistého vína.
Český rohlík a jemu příbuzné bíle pečivo patří mezi nejhnusnější a nejlevicovější kulinární artefakty všech dob a všech světadílů této planety a pravděpodobně celého nekonečného vesmíru. Hmatově se podobá gumě, chutná jako papír, nevoní ničím. Nedá se křupnutím rozlomit, nedá se snadno rozříznout. Místo aby se rozestoupil, ustupuje ostří nože jako houba na mytí nádobí.
Když jsem se nad tímto objevem zamyslel, uvědomil jsem si, že za celých těch sedmnáct let, co do Česka jezdím, se mně ještě nepodařilo dojíst jediný český rohlík. Jednoduše jsem to nezvládl, nešlo to, nebyl jedlý. Zkoušel jsem ty ze supermarketů, drobných obchodů i speciálních pekařství. Zkoušel jsem to v hotelích a kavárnách. Zkoušel jsem to od Chebu po Vsetín. Všude chutnají stejně, gumově, papírově. Dnešní český rohlík pro mě zůstává tvrdošíjně nejedlý a vždy kroutívám hlavou, když sleduji, jak si jej Češi kupují po tuctech. Za ta léta, co jej ukázněně jedí, si už zřejmě nedovedou představit, že by mohl být jiný. A dokud jej budou kupovat, dávají svým pekařům najevo, že ho tak chtějí a že na mizerném pečivě trvají. Dotud jim je pekaři budou strkat do chřtánu a uduste se. Podobně jako Masaryk přežíval v pekařském podzemí let padesátých a šedesátých, Husák přežívá v pekárnách dnešních. A dokud tento šmejd šmejdů hromadně nezačneme odmítat, nic lepšího nám nikdo nenabídne.
Co chceš za korunu devadesát, asi se zeptáte. Vedle v Německu tě houska stojí desetkrát víc. Jenže tak problém nestojí. Ten stojí tak, že takhle mizerný kus hmoty by neměl člověk jíst, ani kdyby mu za to platili. Ale co koruna devadesát. Kupte si bílou housku za čtyři padesát, chutná pořád stejně. Stejně gumová, nekřupavá, papírová, jako by nikdy nebyla čerstvá. Stejně chutná i ta za devět. Ze stejně špatné mouky pečené ve stejně špatné peci.
Co s tím? Těžko si představit, co jiného by si mohlo vynutit zlepšení kvality než spotřebitelská stávka. Rohlíkový bojkot. Jíst jen chleba, ten zůstal kvalitní, chutnější a zažívacímu ústrojí méně nebezpečný. A tím tedy možná i pravicovější. A k rohlíkům se nevrátit, dokud se pekaři nepoučí, že na tak mizerném levicovém rohlíku se kapitalismus budovat nedá.
A znamená-li to hubnout, tak sakra třebas i to.
Český rohlík
Levicový
Podobně jako Masaryk přežíval v pekařském podzemí let padesátých a šedesátých, Husák přežívá v pekárnách dnešních. A dokud tento šmejd šmejdů hromadně nezačneme odmítat, nic lepšího nám nikdo nenabídne.
