Těžko si dnes představit, že by například pobočka Komerční banky v Kolíně nebyla schopná zjistit, jak splácí sokolovský podnikatel dluhy u její západočeské sestřičky a jakou má historii na celém území republiky. Podnikatelský subjekt určitě nepřipustí, aby informační systém v centrále nekomunikoval s informačními systémy v pobočkách a dceřiných společnostech.
Jinak je tomu ve státní správě. Velké a významné resorty mají své informatiky a své systémy. Dlouho je budovaly zcela podle svých potřeb a představ. Nakonec, když si nalijeme čistého vína, i podle představ a hlavně zájmů svých informatiků. Zkrátka stát má sice jen jednu kapsu - stejně jako jakákoli firma - ale ke škodě daňových poplatníků není schopen jako firma fungovat. Efektivnost ve státní správě bývá až na jednom z posledních míst na žebříčku priorit. Dokazuje to i dosavadní postup celé reformy veřejné správy.
Jenže moderní technologie si dnes už samy říkají o využití. Nacpané databáze centrálních úřadů nabízejí netušené možnosti. Jako sen zní představa, že si od pracovního stolu může každý člověk vyřídit své úřední záležitosti, třeba výměnu pasu či občanky, pořízení výpisu z katastru nemovitostí či převod automobilu, nedej bože stavební povolení na garáž. Pohádková je rovněž vize, že při příchodu do úřadu vás nečeká žádné obíhání koleček a sbírání razítkových bobříků trpělivosti, ale usměvavý a kvalifikovaný úředník si všechny potřebné dokumenty obstará jedním či dvěma kliknutími myší.
Minulá vláda zkusila vykročit tímto směrem. Uzavřela smlouvu s Českým Telecomem o poskytování služeb komunikační infrastruktury pro státní informační systém. Nejde o banalitu. Objem obchodu dosahuje miliard korun. Vyvolala tím kritiku alternativních operátorů, kteří se cítili dost silní na to, aby se o tuto zakázku utkali ve výběrovém řízení. Kritiku možná oprávněnou, ale v tomto okamžiku již málo podstatnou. Nyní je čas, aby komunikační infrastruktura veřejné správy konečně začala fungovat.
Úřad pro veřejné informační systémy, který má tento úkol ve své náplni práce, po letech dohadů o své smysluplnosti a po četných skandálech s problematickým utrácením peněz odvedl kus práce, i když nakonec na uskutečnění projektu nedostal nezbytné prostředky. Prosadil základní koordinaci resortů v nákupu informačních technologií. Od září spouští elektronické tržiště, kde státní správa bude muset nakupovat veškerou informační techniku v hodnotách do dvou milionů korun. Uzavřel dodatkové dohody s Telecomem, takže výhodné množstevní slevy nejsou dostupné jen ministerstvům, ale i té nejmenší radnici. Lepší tarify už ušetřily státu dohromady téměř dvě stě milionů. Další krok však už vyžaduje silnější podporu. Ministerstva, která dostávají miliardy ve svých rozpočtových kapitolách, by měla navěsit visačky na peníze určené pro státní informační systém a využít je jen v jeho prospěch. Zatím byl systém státní správy, založený na integrovaných informačních systémech, něco jako UFO. Možná někdy v budoucnu polapitelný a dosud neidentifikovatelný předmět, v jehož existenci klade kajícný prosebník úředních úkonů poslední naději. Nyní je státní informační systém na dosah. Proto je dobře, že vláda postavila do čela úřadu ministra. Bez silné politické podpory nelze učinit rozhodující krok. Vladimír Mlynář má šanci ukázat, že umí i něco jiného, než se marně pokoušet vystěhovat vepřín z místa romského koncentráku v Letech u Písku. Sám v televizním pořadu „21“ realisticky poznamenal, že za úspěch bude považovat, když se během čtyřletého volebního období pětina komunikace občanů s úřady přesune z přepážek na optické kabely.
Popravdě řečeno je to realistický odhad. Rezistence současného byrokratického systému je obrovská, a ani silným politickým tlakem nejde vždy překonat. Zvláště když úředníci tuší, že efektivní a dobře spravovaný systém vystačí s méně lidskými silami, jejichž výkonnost navíc bude snadno kontrolovatelná. Ani země Evropské unie se v tomto směru nemohou pochlubit nějakými závratnými úspěchy. Česká republika má možná trochu větší šanci. Například i proto, že dobrý státní informační systém může ospravedlnit jinak dost nepovedenou územně správní reformu. Existuje šance, že regionální úředník bude skutečně kompetentní a místní úředníci nebudou muset žadatele honit na kraj a z kraje na pověřenou obec. Tuto šanci zvětšuje i skutečnost, že na další úředníky nejsou a nebudou peníze. Proč je tedy rychle nenahradit kabelem a počítačem.
ČLÁNKY DO MAILU