Špatné zprávy nechodí samy. Snížení maďarského ratingu od Moody’s na spekulativní úroveň by stačilo samo o sobě. Jenomže k tomu je zapotřebí ještě připočíst praktický dopad instrukce rakouské centrální banky, podle níž mají vídeňské bankovní domy nastavit svojí angažovanost vůči svým dcerám v regionu na „nový normál“ a u nových půjček v regionu střední a východní Evropy držet jejich objem na 110 procentech lokálních refinančních zdrojů. Vzhledem k tomu, že zrovna v případě Maďarska je tento poměr někde kolem 130 procent, nejde fakticky o nic jiného než o ohlášený „credit crunch“.
To je velmi podstatná změna chování oproti době před necelými třemi lety, kdy se Rakousko hodně zasazovalo o to, aby financování střední a východní Evropy díky koordinované akci mezinárodních finančních institucí, EU a bank působících v regionu nezamrzlo. Není divu, v září 2008 měly rakouské banky v Maďarsku půjčky odpovídající 8,8 procenta rakouského HDP. Od té doby v Dunaji uplynulo dost vody, a tentokrát Vídeň poslala dolů po proudu do Budapešti velmi kyselý vzkaz v láhvi.
Jiná věc je, že politika maďarského premiéra Viktora Orbána se opravdu snažila o to, aby si zahraniční banky působící v Maďarsku odcizila, jak jen to bylo možné. Vláda nejdřív uvalila vyšší daňové sazby, poté zavedla svérázný přepočet kurzu švýcarského franku k forintu, aby k tíži financujících bank „vyřešila“ potíže držitelů hypoték denominovaných ve švýcarských francích.
Nedosti na tom, posledního jeden a půl roku od voleb v květnu 2010 se Orbán a jeho suita vyžívali v bojové rétorice vůči Mezinárodnímu měnovému fondu. S ním si sice Maďarsko v listopadu 2008 (ještě za Ference Gyurcsánye, „jediného pravdomluvného premiéra ve střední Evropě“) domluvilo finanční linky v přepočtu za 12,3 miliardy eur, tři miliardy ale nevyčerpalo a dohodnutý program v říjnu 2010 vypršel. Za špatnými vztahy stojí programové neshody s misemi MMF, které svérázné metody hospodářské politiky Maďarsku nechtěly odkývat. Pod tlakem událostí se nyní Orbán pokouší téměř o nemožné: zachovat si na jedné straně tvář a na straně druhé znovu otevřít jednání s fondem, „tou třípísmenovou institucí“, jak o ní nedávno hovořil ministr hospodářství György Matolcsy. Tomu se skutečně říká propást příležitost mlčet. Zesměšňovat fond jistěže smíte, ale jen když po něm nic nechcete ani teď, ani ve vzdálenější budoucnosti, neboť paměť má MMF opravdu sloní.
Komuniké k možnosti obnovení jednání o finanční asistenci Maďarsku, které 21. listopadu vydala šéfka MMF Christine Lagardeová, je pro znalce „newspeaku“ této instituce vskutku studenější než vodka z mrazáku. Jestli chce Orbán opravdu dojednat novou „preventivní dispoziční půjčku“, něco na způsob toho, co si vyjednali svého času Poláci, bude se muset „trochu“ pokořit. Ostatně svoje závazky a nejen vůči MMF bude muset tak jako tak splatit, což bude velmi obtížné, pokud se nepodaří dojednat refinancování. V praxi to neznamená nic jiného než utlumit domácí poptávku a dosáhnout významného přebytku běžného účtu – tím víc, čím méně vstřícný bude MMF. Forint přitom nemůže zas tolik oslabit, protože by sice pomohl vývozu, ale zároveň by velmi prodražil splácení vysokých dluhů denominovaných v cizí měně, které tíží maďarské firmy, domácnosti a koneckonců i stát mnohem více, než je tomu v Česku. Zvedat úrokové sazby, aby se forint podržel, představuje dodatečnou zátěž na dlužní službě.
V utahování opasků mají Maďaři od skončení „gulášového komunismu“ svoje bohaté zkušenosti, zároveň ale trpí recidivami fiskálního hýření, a to bez ohledu na barvu vlády. O to těžší to teď budou mít: stačí uvést, že od příštího roku zvedají základní sazbu DPH na 27 procent. Kdyby se Orbánova vláda s fondem nedohodla, může se inspirovat v umění vybrat ostrou zatáčku přímo v ugrofinské jazykové skupině. Finové si svůj očistec odbyli již v první půli 90. let, ale srovnání s Estonskem je velmi čerstvého data. Kde jinde jste viděli skokovou meziroční změnu běžného účtu platební bilance z dvouciferného minusu do čtyřapůlprocentního přebytku?
