Zdeněk Bakala na Ostravsku zbohatl, doly i nemovitosti ale zadlužil a teď od nich dává ruce pryč
Strážce odkazu Václava Havla a financiér ochránců pravdy a lásky Zdeněk Bakala asi mnoho té lásky za své působení na Ostravsku nesklidí. A právem. Ne, že by severomoravské doly mívaly dříve před sebou nějakou světlou, skvělou a nikdy nekončící budoucnost. Udělat z nich ale osobní zlatý důl jednoho pražského miliardáře a pak je nechat se zaměstnanci i věřiteli smutnému osudu, to se fakt stát nemuselo.
Na začátku to vypadalo skvěle. Uhlí bylo lakováno na růžovo. Bakala koupil Ostravsko-karvinské doly od původních privatizátorů kolem Viktora Koláčka, kteří se k nim dostali velmi podobným způsobem jako parta kolem jeho jmenovce Antonína, což je mimochodem nyní souzeno u slavného soudu v Bellinzoně ve Švýcarsku. Hned po akvizici Bakala důlní firmu začal zatěžovat dluhem a rozvíjet smělé plány na rozvoj těžby a expanzi do Polska a na Ukrajinu.
Následovala primární emise akcií mateřské společnosti NWR, která nasypala vlastníkům kolem 30 miliard korun. Již tehdy řada znalců ostravských poměrů kroutila hlavou, protože uváděné objemy zásob a perspektiva ostravské firmy prezentovaná v prospektech emitenta budily nedůvěru. Od počátku byla také zpochybňována investice do dolů Debiensko, kde trvalo velmi dlouho získat těžební licenci a nebylo příliš jasné, kolik a s jakou ekonomikou tam půjde těžit. Ale půjčovalo se vesele dál a dluhopisové programy slavily na trzích úspěchy. A to až do počátku letošního roku, kdy NWR umístila papíry v hodnotě 275 milionů eur.
Potom se však začal růžový lak loupat. Přišel prudký propad cen uhlí, nejprve jako projev útlumu ocelářství, kdy šlo předpokládat, že se trend v nějaké dohledné době obrátí.
Pak ale i do Evropy dorazila vlna břidlicové revoluce. Americký břidlicový plyn sráží ceny černého uhlí všude po světě a těžko předpokládat, že by se tento trend mohl někdy v brzké době zlomit. Nejkvalitnější koksovatelné uhlí sice asi své zákazníky najde vždycky a za slušnou cenu, která však pokryje jen náklady na těžbu v optimálních geologických podmínkách.
A o tom se na Ostravsku opravdu nedá mluvit. Kvalitního koksovatelného uhlí je zde poměrně málo a těžba v nadějném Debiensku je stále v nedohlednu. Navíc se ukázalo, že NWR nemá dostatečné zdroje hotovosti na potřebnou investici a začala hledat partnery. Sama investovala do tohoto projektu jen nějakých deset milionů eur a nyní se již mluví o tom, že kvůli svým problémům bude muset projekt prodat. A ceny uhlí na trhu jsou hluboko pod těžebními náklady NWR, jak dokládáme v jiném textu tohoto vydání týdeníku Euro.
A tudíž se nelze vyhnout otázce, co si NWR za dlouhé miliardy z dluhopisů vlastně pořídila? S jakou efektivitou a s jakým předpokladem návratnosti? Momentálně asi nebude zrovna prací snů účinkovat ve statutárních orgánech NWR, jejichž členové za své rozhodování ručí svým osobním majetkem. Řeči o bankrotu severomoravských dolů, které se v posledních týdnech vedou docela veřejně, jsou sice momentálně předčasné, nicméně výnosy dluhopisů kolem 35 procent při současných obchodech na burze hovoří zcela jasně. Věřitelé se o svou jistinu bojí a dobře vědí proč.
V jiné situaci jsou zatím věřitelé další společnosti ze stáje Zdeňka Bakaly. A sice firmy RPG Byty, která si půjčila nějakých 400 milionů eur, i když ani zde není jasné, na co má být velká část těchto peněz použita. Sama společnost z nich hodlá financovat svůj investiční program a všeobecné finanční potřeby, jak zveřejnila v dubnu. Více než 40 tisíc bytů, které prodal před lety tehdejší ministr Sobotka původním privatizátorům OKD za cenu zhruba 40 tisíc za byt, je tak již nyní zatíženo slušným dluhem. A Bakala v rozhovoru pro měsíčník Forbes k tomu aktuálně říká, že zřejmě nastal čas na prodej společnosti.
Předkupní právo, které kdysi Sobotka sliboval hornickým nájemníkům těchto bytů, se zřejmě někde vypařilo.
V rozhovoru Bakala s úsměvem také říká, že se má dobře, protože v důlní firmě má jen zlomek svého majetku. Když si to čtou horníci a držitelé dluhopisů či akcií, nejspíš se až tak moc neusmívají.
O autorovi| Pavel Páral • paralp@mf.cz
