Textilní průmysl patří k největším producentům škodlivých emisí na světě
Nelíbí se vám, že má tatínkův třítunový Hummer H2 příliš velkou spotřebu? Zlobí vás, že strýcova dřevorubecká společnost kácí stromy v deštném pralese? Nebo máte starosti s uhelnou elektrárnou v sousedství? Zůstaňte v klidu a obraťte svoji pozornost jinam. Opravdový nepřítel životního prostředí číhá někde úplně jinde, a to přímo ve vašem šatníku. Obyčejné bavlněné tričko totiž mnohdy dokáže napáchat na planetě víc škody než nějaký ten proježděný litr Naturalu 95. Tvrdí to alespoň studie německého ministerstva životního prostředí, které nyní uvažuje o zavedení takzvaných cedulek Carbon Footprint. Ty by měly spotřebitelům ukázat, kolik emisí vznikne za dobu života jejich oblíbeného kusu oblečení.
Deset kilogramů plynů Ze studie, kterou německé ministerstvo realizovalo společně s mezinárodní obchodní skupinou Otto Group a hamburskou poradenskou společností Systain Consulting, vyplývá, že od „narození“ trička na některé z bavlníkových plantáží ve střední Asii přes existenci ve vaší skříni až po posmrtný život na trhu se starým oblečením ve východní Africe vznikne přes deset kilo skleníkových plynů typu CO2, metanu či rajského plynu (oxidu dusného). Jak tvrdí studie, ještě než si nové tričko koupíte v krámu, tak pěstování, předení, barvení a cesta produktu kolem světa už má na svědomí zhruba sedm kil uvolněných polutantů. Přičemž tmavé textilie při barvení zapříčiní dvakrát tolik CO2 než světlé nebo bílé oblečení. Nejvariabilnější částí je samo užívání oděvů, zejména pak praní, sušení a žehlení. Při průměrných 55 vypráních vznikne 3,3 kilogramu CO2. Pokud svršek dáte pokaždé i do sušáku a následně vyžehlíte, hodnota se ztrojnásobí. Podobné je to z transportem. Dorazil-li asijský výrobek do Evropy lodí, emise nepřekročily hranici 70 gramů. Horší je, když k vám tričko 19 tisíc kilometrů ze Singapuru přiletělo. Pak emise náhle vzrostou o 5000 procent na 3,5 kilogramu. Skleníkové plyny však nejsou jediným problémem, kvůli kterému se textilní průmysl zařazuje k největším znečišťovatelům životního prostředí na světě.
Cesta kolem světa
Bavlna pro budoucí tričko rostla a zrála pravděpodobně na některé z gigantických plantáží v Kazachstánu či Uzbekistánu. Tam ji malá letadla ostřikovala celý den ze vzduchu pesticidy. Zvláště v rozvojových zemích bez dostatku ochranných pomůcek často dochází ke smrtelným otravám během aplikace. Náročná rostlina navíc vysává ze země veškeré živiny, a proto se musí pravidelně ošetřovat umělým hnojivem a navíc intenzivně zavlažovat. Jedno kilo bavlny spotřebuje do sklizně zhruba 8000 litrů vody. To se vůbec nelíbí Aralskému jezeru, které s plantážemi sousedí. Přezdívka Aralské moře už dávno neplatí. Jeho dřívější rozloha činila 70 tisíc kilometrů čtverečních. Dnes solná poušť obklopuje pouhých 17 tisíc kilometrů čtverečních vodní plochy.
Aby mohly obrovské kombajny sklidit plody bavlníku, musí se keře nejdříve zbavit listí. Používají se na to vysoce jedovaté prostředky, podobné směsi herbicidů Agent Orange. Tu používaly USA během vietnamské války s cílem zničit rostlinstvo v rozsáhlých oblastech tak, aby mohly být snáze bombardovány základny a zásobovací trasy nepřátelského Vietkongu. Dnes kvůli celoplošnému používání chemikálií ročně onemocní tisíce lidí. Obyvatelé plantáží mají v krvi stokrát více dioxinů než Středoevropané, kteří si tričko nakonec koupí. Trvale se poškodí i jejich genotyp a zamoří se půda.
Neopracovaná bavlna se obvykle převeze do Turecka, Bulharska nebo Číny, kde se z ní vyrobí příze. Ta lodí pokračuje do Maroka, Thajska nebo na Tchaj-wan. Tady z ní ve velkých tkalcovnách zpracují látku. Koupel v polyakrylátu pomůže vlákno připravit na útrapy, jež budou následovat na mechanických tkalcovských stavech. Pak se látka důkladně vypere. Jedovaté zbytky se nekontrolovatelně vsáknou do země.
Kvůli dlouhým přepravním cestám se balíky látky ošetří u nás zakázanými insekticidy a prostředky proti plísni. Pak pokračují do Francie, kde se textilie obarví barvivem z Číny nebo Polska, které často obsahuje těžké kovy a je pravděpodobně rakovinotvorné. Navíc na obarvení jednoho kila bavlny padnou další stovky litrů vody.
Z Francie látka putuje do Bangladéše, kde v textilním průmyslu pracuje přes 50 tisíc dětí. Nebo do Vietnamu, Kambodže a Laosu. Šedesát procent celosvětové výroby oblečení pochází z těchto zemí. Hotová trička se transportují do Německa a tady jsou ještě „zušlechtěna“. Formaldehyd zajistí, aby se oblečení nemačkalo a při praní nesráželo. V běžném tričku je dnes deset procent chemie, jež trápí alergiky, lidi s ekzémem, lupenkou a dalšími nemocemi.
Jedovaté látky, které se nestačily vyprat ve Francii, se vypařit při transportu anebo vsáknout do kůže při nošení, skončí na skládce nebo ve spalovně odpadků a zatěžují i ve svém posledním stádiu zem a ovzduší.
Africký doprodej To je ale jen ten lepší případ. Oblečení totiž většinou na skládce neskončí. Mitumba – tak se jmenují africké trhy s miliony obnošených sak, triček, spodního prádla, džínsů, košil nebo sukní nasbíraných v evropských sběrnách. Jen v Německu se ročně nasbírá 600 tisíc tun starého oblečení. Většinou ve velmi dobrém stavu, vyprané, vyžehlené a složené. A protože je takový sběr finančně velmi náročný, tak se staré oblečení prostě prodá dál. Proč ne, vždyť například za kalhoty a mikiny ze sedmdesátých let jsou japonští teenageři schopni zaplatit stovky dolarů. Podobně jako za originální tričko s Led Zeppelin nebo Queen. Zbytek odjede lodí do Dáresalámu v Tanzanii. Dříve tam byl import starého oblečení zakázán. Státním textilním fabrikám se dařilo. Z domácí bavlny vznikalo barevné ošacení, které se začínalo prodávat i do zahraničí. Jenže začátkem devadesátých let Tanzanie otevřela hranice. Domácí textilní průmysl okamžitě zkolaboval pod tlakem zahraničních importů. Podobně dopadla i Keňa, Uganda a další africké země. Nemůžeme přece chudé Afričany nutit, aby kupovali drahé domácí věci, když se na trzích Mitumba prodávají trička Gucci za pět dolarů. Jen doba života bavlněných triček se výrazně prodlužuje a životní prostředí úměrně tomu strádá.
