B u d o u c n o s t h o r n i c t v í
Zatímco se vedou politické diskuse o privatizaci klíčových podniků, uhlobaroni nečekali a v rukou dvou skupin je celé uhelné hornictví v České republice. Týdeník EURO zaostřil svou pozornost na situaci nejen proto, že nedávné přesuny majetku v OKD jsou značně neprůhledné, ale také proto, že nyní se rozhoduje, kolik novodobí uhlobaroni budou stát českého a moravského daňového poplatníka.
Když na počátku letošního roku spustil Fond národního majetku křik, že se ho kdosi snaží vykouřit z pozic v nejdůležitějších českých a moravských dolech, vyvolalo to mohutnou odezvu.
Strhla se mediální válka, kde byl výkonný předseda Fondu národního majetku Roman Češka na jedné straně obviňován z pokusu dosadit své kamarády na teplá místečka ve statutárních orgánech těžebních společností, na druhou stranu padala obvinění z tunelování, včetně trestních oznámení. Byl by to tradiční souboj při pokusu o nepřátelské převzetí, kdyby vše nedostalo velmi rychle politický rozměr.
Vlivný poslanec ČSSD, autor energetické politiky strany a člen představenstva Mostecké uhelné společnosti Josef Hojdar, zahájil atak na Fond národního majetku požadavkem na odvolání Romana Češky. Nakonec padlo prezidium, FNM byl paralyzován a fakticky vypadl z kapitálového souboje o pozice v dolech. Prohrál na celé čáře.
Mosteckou uhelnou společnost ovládla americká firma Appian Group, OKD zase tuzemský Prosper Trading. Stranická podpora byla oceněna. Členem představenstva ostravské těžební firmy se stal díky rozhodnutí vlastníků místopředseda sociální demokracie Vladislav Schrom. Ten až po značném nátlaku sdělovacích prostředků na svou stranickou funkci abdikoval.
V celé kauze stály proti Fondu národního majetku, kromě sociálních demokratů, také hornické odbory. Jejich předák Cyril Zapletal byl v té době členem dozorčí rady Českomoravských dolů, dnešních majitelů OKD.
Přes tak zjevné politické pozadí převzetí dolů soukromými investory lze mít těžko v principu něco podstatného proti. Appian Group je solidní společnost, zaštítěná bývalým šéfem Světové banky Jacquesem de Grootem, Viktor Koláček je zkušený podnikatel v hornictví a má určitě dost schopností na to, aby doly na Ostravsku prosperovaly a živily tisíce zde žijících lidí.
Přesto pochybnosti zůstávají. Viktor Koláček stále odmítá objasnit, jak vlastně ostravské doly koupil a odkud jsou zaplacené peníze. Neodbytně vzniká dojem, že ve skutečnosti při pozoruhodném přesunu akcií kolem dokola ani žádné reálné peníze neprotekly a výsledkem je, že závazky vůči bankám, vzniklé při skupování akcií, nyní zaplatí samotné kupované doly. Viktor Koláček sice hlasitě volá, že to tak není, ale jasná fakta, kterými by objasnil, jak k akciím OKD přišel, zveřejnit nehodlá.
Přitom každý občan v této zemi, který přinese do spořitelny sto tisíc korun, musí předložit občanský průkaz a počítat s tím, že se ho příslušné státní orgány mohou ptát, kde k penězům přišel a zda je řádně zdanil. Pro nákup akcií za miliardy patrně takováto pravidla zdaleka neplatí.
A jestliže k tomu připočteme faktické zastavení dovozů černého uhlí, které prosazuje ministr průmyslu Grégr v okamžiku vzniku uhelného monopolu, vznikají silné obavy, zda spojení uhelné lobby s vládnoucí stranou není až příliš těsné a zda to daňového poplatníka nebude stát nějakých pár miliard.
Takzvaná restrukturalizace ostravských dolů se hrozí proměnit v tunel přímo do státního rozpočtu. Noví majitelé ve spolupráci s bývalým místopředsedou ČSSD silně tlačí na to, aby stát převzal co největší balík závazků za útlumové provozy tím, že budou vyčleněny do samostatného podniku plně vlastněného státem.
V maximální variantě by tak mohly náklady státu na útlum hornictví stoupnout z dnešních tří a půl miliardy na mnohonásobek. Katastrofické odhady hovoří až o sedmdesáti miliardách korun. Stát se samozřejmě nemůže zříci svých sociálních závazků vůči horníkům, kteří v dolech ztratili zdraví. Něco jiného jsou však samotné uzavírky šachet. I ty dnes stát dotuje. Po vstupu do Evropské unie však takové dotace možné nebudou. Koláčkovi je proto jasné, že do té doby se musí provozů, které představují jen náklady a žádný zisk, zbavit.
Co na tom, že majetek dolů je vybudován i ze zisků dnes utlumovaných provozů. Nové majitele to nezajímá a velmi vehementně požadují, aby daňový poplatník zaplatil vše. Spojení závazků za poškození zdraví a v dolech odsloužená léta je samozřejmě lákavé a pro politický tlak na sociálně cítící vládu jistě i efektivní. Zvláště, když se najde společná nota s odbory, k nimž mají vlastníci dolů již tradičně blízko. Společné zájmy dokážou překonat i třídní antagonismus.
Když se to podaří, nestojí nic v cestě tomu, aby čisté doly snadno měnily černé palivo ve žlutý drahý kov. Zbylo by pak bohatě i na případné splátky incestní privatizace.
Vzniká logická otázka. Je ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr schopen a ochoten čelit tomuto tlaku na otevření štědré ruky státu rozdávající z našich peněz?
Zkušenosti s tichým postupem hnědouhelných baronů ke svým podnikatelským cílům nasvědčují, že tomu tak není. Význam uhlí v palivo-energetické politice státu potichu roste. Nad odmítavým stanoviskem ministrů životního prostředí ke zrušení územních limitů, bránících postupu severočeské těžby k několika ohroženým obcím, se zainteresovaní úředníci pobaveně usmívají. Vědí své a obyvatelé Horního Jiřetína a dalších obcí by se asi měli začít smiřovat se stěhováním, i kdyby mu mělo předcházet stěhování ministra životního prostředí Kužvarta z úřadu. Pak bude mít společnost Appian Group jistě dost zájemců o koupi atraktivní firmy.
Je jistě v pořádku, když podnikatelé prosazují své cíle všemi zákonnými prostředky. Méně v pořádku je, když se k tomu nechá takto bezvýhradně osedlat významná politická strana. Nerad bych se dožil modifikace nedávného hesla do podoby Jsem uhlobaron a kdo je víc?
