Uklízel na popravišti

23. 11. 2020

Miloslav Růžička věděl hned, že s komunisty nic dobrého nepřijde Nestávalo se příliš často, že by politický vězeň dostal milost od dělnického prezidenta. Miloslavu Růžičkovi (10. října 1925 až 10. listopadu 2020) se to však podařilo, když Antonín Zápotocký na konci roku 1954 vyslyšel žádost jeho rodiny. Z tvrdých komunistických lágrů se tak Růžička dostal přesně tři roky poté, co si pro něj na rodinný statek ve Vilémově přišli policisté se samopaly.

Jeho nechuť k novému režimu se projevila hned v roce 1948, kdy v Písku absolvoval vojenskou službu. „Když jsem šel v roce 1948 v Písku k vlaku, viděl jsem tam komunistickou manifestaci, jak se radovali, že mají vítězství ve svých rukou. Já jsem se jim usmíval a říkal jsem si: ‚Vy, vy to daleko nedovedete. Vždyť jste obyčejní plebejci, primitivové a ožralkové.‘ Bohužel to udrželi čtyřicet roků. Tenkrát jsem se jim však usmíval pod vousy,“ vzpomínal Růžička v roce 2017 pro Paměť národa.

Když se k němu v ochotnickém spolku dostal leták vyzývající občany, aby psali dopisy na velvyslanectví Spojených států, výzvu začal šířit. Jeden z jeho sousedů po tvrdém výslechu přiznal, že za letákovou akcí stojí právě Růžička.

V polovině prosince 1951 byl zatčen, nechvalně známý komunistický prokurátor Karel Čížek pro něj během soudu v lednu 1952 žádal patnáct let tvrdého žaláře. Růžičkovi však pomohlo, že se po válce jako menší sedlák angažoval ve scelovacím družstvu. Trest byl nakonec o deset let nižší, než žádal Čížek. Růžička navíc přišel o veškerý majetek. Než jej převezli do lágrů na Jáchymovsku, zůstával v pankrácké věznici. Na starost měl například úklid dvora po ranních popravách.

Pak prošel pracovními tábory Vykmanov, Svatopluk či Ležnice, kde se seznámil s Antonínem Švehlou, synem prvorepublikového ministerského předsedy. Vzpomínal, že při těžbě uranové

rudy zažil i menší zával či pád uvolněného kamene, který ho jen těsně minul. Neskolila jej ani infekční žloutenka.

Jeho sestra i rodiče několikrát žádali o propuštění, milosti se dočkal před vánoci 1954. Protože JZD ve Vilémově ještě nefungovalo, Růžička po návratu na svobodu pracoval jako čeledín na statku svého otce. Později do družstva vstoupil a živil se jako řidič. Už v šedesátých letech si od státu koupil grunt, který mu byl v roce 1952 zabaven.

Po roce 1989 psal knihy o politických vězních a perzekuci. Ve známost vešel především spis Vyhnanci – Akce „Kulak“ s podtitulem Zločin proti lidskosti!, kde zdokumentoval lidské tragédie způsobené násilnou kolektivizací venkova.

„Havlovi vyčítal, že byl na komunisty po listopadu příliš mírný. Trápilo ho to celý život, proto psal knihy a jezdil na přednášky po školách,“ vysvětlil jeho vnuk Tomáš Růžička regionálnímu Deníku. Jak informoval, Miloslav Růžička zemřel doma po krátké nemoci.