Závody depreciací odstartovaly, ale rozpoutaná hysterie je přehnaná.
Nejčtenější články poslední doby si kladou otázky, kdy skončí krize či kdy začnou měnové války. A přitom obě otázky přicházejí pozdě. Podle statistik krize již skončila. A měnové války začaly.
Vše se odvíjí od toho, že Čína vyrostla z regionální ekonomiky v globální velmoc, která ovšem nemá volně plovoucí měnu. Své uměle slabé měny využívá k podpoře hospodářského růstu. Ekonomik těžících z uměle řízeného měnového kurzu je však víc. Mnoho zemí dlouhodobě využívá kurz jako zbraň, aby získaly konkurenční výhodu na úkor sousedů.
Politika slabosti
Dokud byly Spojené státy silnou ekonomikou, která zastávala politiku silného dolaru, měl svět pevná pravidla. A devalvace méně významných měn příliš nevadily. Jakmile však USA v důsledku krize opustily politiku silného dolaru, svět se změnil. Řád se rozpadl a na trzích nastal chaos.
Vizi dolaru jako globální měny číslo jedna zabila americká centrální banka Fed posledním uvolněním své měnové politiky. Volná měnová politika nevede jen k novým pracovním místům, ale i ke slabšímu dolaru.
USA se tak přidaly k Japonsku či Švýcarsku. Všechny tyto země se předhánějí v tom, která přímo či nepřímo výrazněji oslabí svou měnu. Závody depreciací odstartovaly. A to se logicky nelíbí rozvíjejícímu se světu od Thajska až po Brazílii. Snaha o oslabení měn vhání na finanční trhy ohromnou likviditu, kterou není kde „zaparkovat“. Investoři zoufale hledají možnosti investic pro tyto přebytečné peníze. A nacházejí je v rozvíjejících se zemích. Výsledkem je makroekonomicky nepodložené posílení tamějších měn.
Děsivá americká zbraň
Přebytek likvidity má však další důsledky. Vede k oprávněnému strachu z inflace. Lidé hledají aktiva, která si nejspíše udrží svou hodnotu. To ústí v rychlý růst cen komodit od zlata až po ropu. V mnoha případech to zavání novou cenovou bublinou. Inflační spirála se tím rozjíždí.
Uvolnění měnové politiky je pro Ameriku hrozivější zbraní než jaderná bomba. Dávají se tím do pohybu totiž dosud netušené tržní síly. Pokud nebudou včas zastaveny, hrozí světu teoreticky nejen permanentní devalvace, ale i vysoká inflace spojená s bláznivě nízkými úrokovými sazbami.
Na první pohled se zdá, že státy našly způsob, jak se zbavit problému svého zadlužení. Dluhy postupně požere inflace. Ale dokážou centrální banky udržet tento proces na uzdě? Nepřeroste nad jejich možnosti? A nevyústí v obchodní válku? Historie ukazuje, že bariéry bránící volnému obchodu nevedly nikdy k ničemu dobrému a ve výsledku na tom byli všichni hůře.
Rekordně nízké úrokové sazby sice pomohou Americe financovat její veřejný dluh, ale nejsou zárukou, že se Amerika nepředluží. V tu chvíli by světu hrozilo něco mnohem horšího než bankrot Řecka. Penzijní fondy sázející na „bezpečné“ státní dluhopisy by zaplakaly a důchodci by se mohli – s prominutím – jít pást. Obchodní válka by pak už ani nebyla to nehorší.
Dolaroví kouzelníci
Naštěstí všechny katastrofické scénáře jsou nepravděpodobné. Myslím, že takto fatální měnové války patří do sci-fi stejně jako války hvězdné. Světu hrozí rozhození stávajících multilaterálních poměrů směnných kurzů pouze v případě, že budou oslabovat jen někteří a najde se dobrák, který si to nechá líbit. Pokud však budou oslabovat všichni podobně, nemusejí se poměry z pohledu několikaměsíčního průměru vůbec změnit.
A navíc měny nemusejí na činy vlád a centrálních bank odpovídat jen oslabováním. Příkladem může být dolar. Ten v posledním měsíci nejprve oslabil v očekávání uvolnění měnové politiky. Američané pak následně uvolnili měnovou politiku dokonce ještě více, než se čekalo, což by teoreticky mělo vést k dalšímu oslabení měny. Nicméně během následujícího týdne dolar naopak posílil k euru o pět procent. Na americký kanón našli Evropané dělo ještě větší ráže. Jako zbraň nečekaně posloužili Irové a Portugalci. Stačilo jediné: aby měli investoři strach z Irska a jeho obřího dluhu. A kdyby to bylo málo, Evropa také sníží své úrokové sazby. Hysterie kolem měnových válek je přehnaná.
V každém případě stávající politika globálních mocností není rozumná. K čemu jsou organizace typu Světové obchodní organizace či Mezinárodního měnového fondu? Mají ještě smysl? Schůzky G20 jsou a budou k ničemu tak dlouho, dokud globální ekonomika neožije a globálním velmocím se dobrovolně nevyplatí změnit své politiky. Současný stav vyhovuje všem klíčovým hráčům, ačkoli oficiálně tvrdí, že to není pravda. Velmoci nakonec uvidí, že tudy cesta nevede. Koneckonců i Čína bude dříve či později chtít vlastní zcela tržní kurz, aby mohla dále růst ekonomicky i geopoliticky.
