Vánoce mají tu zvláštní vlastnost, že jsou rok od roku horší. Aspoň tedy v představách pamětníků. Sníh už dávno nekřupe pod nohama, lidé se k sobě chovají jak psi a ideje ustoupily komerci a obžerství. Možná si to neuvědomujeme, ale naše představa „pravých“ Vánocích vychází hlavně z několika málo výjevů, které kdysi dávno - před sto či ještě více lety - prožívali hrdinové z knih povinné četby.
A ty jsou plné idealismu, zanícené zbožnosti, třeskuté chudoby (vzpomeňte si, jak hladový Malý Bobeš málem umrzl, když v lese „kudličkou“ pižlal maličký vánoční stromeček) a prastarých rituálů. Chodilo se tenkrát na koledu, služky z višňových větévek věštily, jestli si je někdo vezme, hádal se osud z olova i rozkrojených jablek, děti pouštěly na vodu svíčky v ořechových skořápkách, a když se některé lodičky potopily nebo zhasly, majitelé těch plujících křičeli tak jako v Babičce: „Hečte, hečte, vy umřete dříve než my!“ Na děti čekaly drobné dárky, zvířata v chlévech a kurnících dostala zbytky štědrovečerní večeře, drobty se hodily do potoka a zakopaly v sadu, aby dobytek prosperoval, voda zůstala čistá a země úrodná.
Dnes už z toho všeho zbylo jen málo a skoro by se chtělo říct, že pravé Vánoce nám byly kýmsi ukradeny. Jenže na druhé straně stížnosti na - řekněme - sníženou kvalitu Vánoc tu byly odjakživa a například jejich komercionalizace vadila našim předkům už ve středověku. Navíc krádež k Vánocům tak nějak patří. Úplně na začátku, někdy ve třetím či čtvrtém století, je totiž církev naroubovala na nejveselejší a nejprostopášnější římský svátek - saturnálie. A to samé se později přihodilo germánskému zimnímu slunovratu yule a jeho slovanské obdobě kračunu.
Babičko, zachrochtej!
Nejdřív k té krádeži. Co naši předkové dělali o zimním slunovratu (astronomicky nejkratší den v roce, který připadá na 20. až 22. prosinec), víme kvůli jejich negramotnosti jen v hrubých obrysech. Slované mu každopádně říkali „kračun“ a šlo zřejmě o oslavu smrti a znovuzrození nového slunce, které se personifikovalo ve slunečním bohu Svarožicovi/Dažbogovi. Zimní slunovrat byl zároveň dobou, kdy se na několik dní stírá hranice mezi světem živých a mrtvých a zlí démoni i laskaví předkové vstupují mezi lidi. Naroubovat na tento slovansko-indoevropský základ vyprávění o narození Krista nebylo nejspíš příliš obtížné.
Cesta na sever. Jan Eskymo Welzl pěšky procestoval Sibiř
O slunovratu se také provozovala nejrůznější magie - milostná i agrární. Jejím nejznámějším projevem byla „ovseň“ neboli obsypávání lidí obilím (ovsem), které mělo zajistit bohatou úrodu. Kromě toho Slované pořádali vánoční vepřové hody, protože prase symbolizovalo vracející se slunce. Ostatně i římský Saturn byl v bájích zobrazován na voze taženém vepřem se zlatými štětinami a při jeho svátku byla obětována prasata. Stačí flagelantsky přidat křesťanský půst a rázem jsme se dostali na krok k vánoční pověře o zlatém prasátku.
Mimochodem Babička mohla být mnohem veselejší knihou, kdyby u nás přetrvala jiná forma agrární magie než výše zmíněné krmení domácích zvířátek, vody a země štědrovečerními zbytky. Dobrý by byl například starý srbský zvyk, kdy ženy o Vánocích představovaly slepice a s kvokáním poskakovaly po světnici, či ruský obyčej, kdy bylo třeba - za mocného chrochtání a s ústy plnými vepřového - třikrát oběhnout stůl.
Hříchy vánoční
Pohanského původu jsou i další tradiční vánoční zvyklosti - koleda a maškarní průvody. Koledou se nemá smysl příliš zabývat, protože se velmi podobala té dnešní, pomalu mizející. Za zmínku snad stojí jen institut „koledního piva“, neboli společného nakupování a popíjení alkoholu, který se rozmohl tak, až v 16. století musel zemský sněm konstatovat, že kvůli němu „mnozí a častí svárové, mordové a jiní mnozí neřádové a hříchové proti Pánu Bohu se páší a tudy lid sedlský v rozpustilosti k outratám, záhubě a chudobě přicházívá“.
Stejně jako koledu se po celá dlouhá staletí nedařilo potlačit ani maškarní průvody, jejichž smyslem bylo zahnat od lidských příbytků démony temnoty. Nebylo v tom nic křesťanského, a tak není divu, že si například papež Inocenc III. roku 1207 stěžoval na maškarní hry provozované v polských kostelích. U nás se pak na konci 16. století pustil do „maškarování“ poličský děkan Adam Kouřimský, když si městské radě stěžoval, že se lidé na Štědrý den do „barev ďábelských“ strojí a „ne jináč, než jako čerti, na ohavu každému dobrému a nejvíc na potupu Pána Boha všemohoucího po městě běhají, rozličné nezpůsoby provádí a k čemuž přijdou, kradou“.
Na Štědraj den daj koledu
První doložené stížnosti na komercionalizaci Vánoc (pokud tedy pomineme stížnosti církve na tradiční vánoční karban a „hru kostečnou“) pocházejí z pozdního středověku a vcelku logicky souvisejí s provozováním „nekřesťanské“ koledy a s dáváním darů.
Štědrost projevená o Vánocích byla sice v lidových pověrách předpokladem pro zbohatnutí v příštím roce, jenže koledníků chodilo příliš a zdaleka nešlo jen o děti. Našim předkům to vadilo, což dokazuje například beznadějná zoufalost jedné anonymní básničky, jež se dochovala v rukopise mikulovském z 15. století. „Hospodář, otrok, dievka, pán, každý jest byl zavázán k úročním ofěrám. Na štědraj den daj koladu, farářu peněžitú a cti drahým pitím. Potom čekaj i zvoníka, mezi hody i středníka, koladu připravě. Neměl-li‘s jim peněz dáti, musil‘s obilím odbyti.“ Dodejme, že „otrok“ znamená chlapec, „dievka“ děvče a „ofěra“ je ono otravné obdarovávání. Důkaz, že se koledníci nedali jen tak odbýt, ostatně obsahují samy vánoční koledy. V některých - „kdo mi nedá nic, je z Hrublanovic: já se na něj zamračím, jako medvěd zabručím, potom půjdu pryč“ - o nic vážného nešlo, ovšem jiné byly na pováženou.
Více než jen památky: objevte adventní kouzlo Quedlinburgu
Obzvláště odporné bývalo zjevné vánoční vydírání seniorů. Koneckonců, kdo by neznal Ladovo říkadlo - „Dědečku, dědečku, koleda, dejte oříšek nebo dva. Nedáte-li oříšek, provrtám vám kožíšek.“ Na Berounsku kromě toho existovala „genderová“ verze této koledy, přičemž babičkám bylo vedle pokoutního vrtání kožíšku otevřeně vyhrožováno brachiálním násilím: „Hodím vám ho do louže, on se vám tam zamaže. Až si pro něj polezete, celá se tam zamažete.“ Koledníci se s tím „neparali“ ani ve Slezku, kde lakotníkům slibovali „škaredu dudlavu ženu“ a lakotnicím zlého muže, co z nich „bude dřiti kuže“.
Dárek, nebo život
Dárky si nejspíš lidé o Vánocích vyměňovali odjakživa, vždyť koneckonců tři králové Ježíškovi přinesli zlato, kadidlo a myrhu. Ze stížností učeného benediktina Jana z Holešova na pověrčivost lidí - kteří si o Štědrém večeru posílali „příjemné a vybrané věci a zvláště vonné“ nikoli „na památku nebeského seslání, ale aby měli štěstí po celý následující rok“ - víme, že se tak u nás dálo už v dobách Václava IV.
Často však nešlo jen o pověrčivost, ale spíš o vánoční úplatky neboli „halafance“ (ze starogermánského slova „alfanz“, které značilo křivou či podvodnou mluvu) vlivným osobám, úředníkům a vůbec lidem, které bude dárce napřesrok potřebovat. Asi je dobře, že se tento vánoční zvyk nedochoval. O to víc, že vánoční všimné bývalo obdarovávanými občas autoritativně vyžadováno. Svědčí o tom třeba dopisy Jindřicha ze Švamberka, kterými na konci 16. století obsedantně vymáhal vánoční dárek po Václavu Holickém, až se nakonec domohl slibu, že k Ježíškovi dostane jeho „chrtici“.
Dárek pro miliardáře: co dostávají ti, kteří mají vše?
Zvyk dávat dětem a dalším členům rodiny vánoční dárky se u nás definitivně prosadil až v 19. století, byť už Daniel Adam z Veleslavína o 300 let dříve napsal, že „toho dne mají obyčaj dítkám rodičové rozličné dárky klásti času nočního pod titulem Krista Pána“. V chudých rodinách šlo o drobnosti - ořechy, křížaly a o doma vyrobené dřevěné hračky, v bohatších o jižní ovoce, cínové vojáčky či knihy. Oblíbený byl zvláště Robinson Crusoe a jeho pozdější „rodinná“ kopie Kormidelník Vlnovský.
Stromky o slunovratu nejspíš kdysi zdobili už Keltové, ovšem k nám se tento nejopravdovější symbol moderních českých Vánoc dostal z Německa až v 19. století. Vůbec první byl smrček, který roku 1812 ve svém libeňském zámečku nazdobil tehdejší ředitel Stavovského divadla Jan Karel Leibich a vzhledem k tomu, že pod ním našel dlužní úpisy, které od věřitelů vykoupili jeho přátelé, o něm mluvila celá Praha. Babička Boženy Němcové ho někdy těsně před rokem 1830 považovala za milou novotu, ovšem během následujících desetiletí se drtivě prosadil, a etnograf Čeněk Zíbrt tak už mohl na začátku 20. století jen trpce litovat, jak „cizí stromek“ vytlačil náš „domácí, něžný obyčej stavěti jesličky“.
To byl ale jen začátek.
Auto, nebo šek?
Komerce novodobého typu začala Vánoce „krást“ někdy po polovině 19. století. Podle vzpomínek spisovatele Ignáta Herrmanna to v 70. letech v Praze vypadalo vlastně stejně jako dnes - plynem či petrolejem „ozářené výkladní skříně a před nimi se kupili chodci, zkoumavě jejich zraky zpytovaly, co přinésti k Ježíšku dětem, rodičům, manželům, milovaným dívkám a hochům, a v duchu byla přepočítávána kapesní hotovost, zda stačí na toto, na ono.“
Nebylo ovšem „řvavých transparentů reklamních“ a staroměstské trhy si ještě uchovávaly jakýsi starosvětský ráz. Místo bonbonů si děti kupovaly panáčky ze sušených švestek a místo televizních pohádek navštěvovaly pouliční loutková představení a nejrůznější „světová musea“ kuriozit: „Někdy se dostavila i dáma s pouhým trupem, mluvící vosková hlava, mořská panna (sešitá napolo z vycpané opice, napolo z kapra šupináče). Ale jednoho roku přivezli velikou káď, v níž ukazovali živého tuleně.“ Byla to samozřejmě těžká komerce a „kdo chtěl všechny ty zázraky viděti, potřeboval na to aspoň 50 krejcarů“.
Přečtěte si pět tipů na šetrnější Vánoce: půjčte si stromeček, dárek vyrobte a zabalte do trička
Skutečná moderní otravná reklama dorazila až o pár desítek let později. V prosinci 1906 si například platil v novinách celostránkové inzeráty jakýsi Rudolf Teplý, který ve své prodejně na Václavském náměstí nabízel „úžasný výběr šperků posázených umělými Tudor-diamanty“ a tvrdil, že nakupování vánočních dárků bude už navždy hračkou, protože diamantové cetky „naplní rozkoší i přítele nejvybíravějšího“, a navíc nyní místo původních osmi stojí pouhé tři koruny. Není divu, že katolická Obnova už tehdy bědovala, jak se Vánoce vzdálily svému smyslu a řečnicky se ptala: „Což divu, že to, co jest v člověku nižší, béře převahu, a proto člověk (…) padá v sesurovění čili cizím slovem v barbarství?“
Za první republiky tento trend dál pokračoval, a když redaktorka ženské rubriky Českého deníku v prosinci 1930 svým čtenářkám líčila, jak moderní lidé berou svátky, napůl v žertu psala: „Staré Vánoce stojí hrůzu peněz a nikdo z nich nic nemá. Když dárek, tak při nejmenším poslední Pragu, když ne už hispanku (jde o dobové automobily - pozn. red.), tak šek aspoň s šesticiferným číslem a podobné maličkosti.“
A bude hůř
Od té doby jsme tu měli dvě diktatury, tři revoluce a Vánoce jsou - jak dosvědčí každý pamětník - stále horší a horší. Až budeme staří, budeme to tvrdit taky.
Přečtěte si také:
Život a dílo moravského ďArtagnana, bojovníka, aviatika a nesnesitelného parlamentního výtržníka
