V souvislosti se změnou režimu na Ukrajině a následnou anexí Krymu Ruskem se do českých médií dostávají Ukrajinci pobývající v Česku jinak, než bylo dlouho zvykem. Texty o ukrajinských dělnících a pracovních migračních vlnách vystřídaly projevy solidarity tuzemských Ukrajinců s domovem a informace o názorech „českých Ukrajinců“ na dění v Kyjevě i Sevastopolu.
Najít jednotnou ukrajinskou identitu je těžké i na Ukrajině, která je rozdělena politicky, ekonomicky, jazykově, nábožensky i etnicky. Je vůbec možné si pak uchovat nějakou formu „ukrajinství“ v zahraničí?
Nový pohled na Ukrajince
Ukrajinská menšina v Čechách čítá asi 120 tisíc lidí a patří mezi nejpočetnější menšiny v republice. Česká většina dosud viděla imigranty především ze zorného úhlu „zarobitčana“, novodobého pracovního migranta z Ukrajiny. Ale na přelomu roku po odmítnutí podpisu asociační dohody EU Ukrajinou Viktora Janukovyče se zprávy rapidně změnily. Ukrajinské organizace v Česku se aktivně zapojily do podpory změny režimu v Kyjevě. Ukrajinci v Česku zorganizovali sbírku a výtěžek předali demonstrantům. Ukrajinská iniciativa v ČR vybrala skoro milión korun. Po násilných střetech pak Česko přijalo 27 postřelených demonstrantů na léčení.
Pražský protest českých Ukrajinců
Mnozí Češi si tak uvědomili, že Ukrajinec není jen ten, kdo jim levně opraví byt a jen tak mimochodem se o něm dozvíte, že má doktorát z Kyjevské univerzity. Jsou to lidé, kteří mají stejně složitou identitu jako jejich rodiny na samotné Ukrajině. Hodí se proto připomenou práci z roku 2011, ve které se Petr Tesař rozhodl prozkoumat téma „Ukrajinská diaspora v ČR: ´ukrajinství´ a reprezentace identity“ na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.
Čtvrtá vlna migrace
V pátrání po ukrajinské identitě v českých zemích nemusíme chodit do příliš daleké historie. Teprve na přelomu 19. a 20. století ze z Rusínů či Malorusů utvořilo ukrajinské národnostní cítění. „Přítomnost Ukrajinců v Čechách a na Moravě lze ale vysledovat již od 16. a 17. století. Jednalo se o jednotlivce či menší skupiny studentů vysokých škol nebo kozáckých žoldáků. Migrace Ukrajinců do českých zemí zintenzivněla po připojení západoukrajinských oblastí Haliče a Bukoviny k habsburskému soustátí koncem 18. století,“ píše Tesař. V Praze založili Ukrajinci v roce 1902 Ukrajinsko-rusínskou hromadu – první ukrajinský spolek na českém území.
Po této první vlně migrace Ukrajinců do českých zemích přišla druhá za první republiky. „Do tehdejšího nezávislého Československa směřovala vlna ukrajinských migrantů po porážce ukrajinského boje za nezávislost s Polskem v roce 1919 a následném připojení východní Haliče k Polsku, následovaná po roce 1920 uprchlíky z východní Ukrajiny, která byla obsazena sovětským Ruskem,“ vysvětluje autor. Dost podstatná byla i migrace z Podkarpatské Rusi v rámci Československa. Ale zde nešlo ani tak o politickou migraci, jako spíš touhu po lepších životních podmínkách.
V první vlně migrace Ukrajinců do českých zemí přišli i kozáci
Za nacistů a následně za komunistů se Ukrajincům život prudce zhoršil. Po válce zanikly ukrajinské školy, po roce 1948 zbylé ukrajinské spolky. V socialistickém Československu se dokonce nemohli Ukrajinci svobodně přihlásit ani k řeckokatolickému vyznání, protože tato církev byla podřazena ruskému pravoslaví.
Poslední čtvrtá migrační vlna probíhá od 90. let a je v drtivé většině ekonomicky motivovaná. Jestliže je v Česku oficiálně 120 tisíc lidí ukrajinské národnosti, podle odhadů jich tu je ještě asi stejný počet nelegálně. Celkem pochopitelně jsou příslušníci starších migračních vln více národně uvědomělí: „´Tradiční´ skupina je charakteristická vyšší mírou religiozity a národní hrdosti, která je reprezentována významnými osobnostmi, díly a událostmi ukrajinské politické a kulturní historie,“ píše Tesař.
Kultura a víra
Ukrajinské spolky jsou v Česku mimořádně aktivní. Už v roce 1989 byla vytvořena ukrajinská sekce Občanského fóra. V současnosti je nejaktivnější Ukrajinská iniciativa v České republice. Má asi tisíc příznivců a právě ona vybrala onu zmiňovanou pomoc pro demonstranty na Majdanu.
Čím se sami Ukrajinci definují v českém společenském životě? Jsou to například Dny ukrajinské kultury, které podporuje i český stát. Tesař cituje například soubor Džerelo a jeho choreografa Jurije Kolvu, který popisuje smysl svých vystoupení: „My jsme tady z Prahy, máme ukrajinský soubor Džerelo, fungujem’ čtyři roky. Vod začátku to takhle začínalo z důvodu, aby voni pamatovali svůj folklor, vodkať přijeli, a vůbec i trošku jakoby komunikovali v ukrajinštině, protože většina komunikuje jenom češtinou.“
Vedle kulturních událostí je to jistě náboženské sebedefinování: „Náboženství (konkrétně řeckokatolického vyznání) se zde ukazuje jako jeden z klíčových konstitučních prvků kulturní identity ukrajinské diaspory v ČR a ´ukrajinství´,“ tvrdí Tesař a cituje faráře Vasila Slyvockého: „My se nacházíme tady v kostele sv. Klimenta, je to řecko-katolická katedrála. Lidi, který sem přichází, to lidi z Ukrajiny, oni se cítí tady povzbuzení a dostávají takový duchovní posílení, pro svoji práci, pro společenství. Taky tady mají přátele a tak dále. Takže je to takový opravdu Boží požehnání, že lidi tady v cizině můžou mít svůj chrám a můžou taky sloužit a být přitom i na liturgii, která se slouží v jejich rodným jazyce.“
Posvátný Ševčenko
Hodně důležité jsou i dvě ukrajinské školy v Praze, které navštěvuje asi 120 žáků. Zajímavé je ale i ukrajinské spojování historických osobností s ukrajinskou identitou. Na čelném místě je především oslavování národního básníka Tarase Ševčenka, který v Praze vydal svou první necenzurovanou sbírku básní Kobzar. V roce 2009 možná i leckterý Čech zaznamenal toto jméno, protože tehdy přijel ukrajinský prezident Viktor Juščenko odhalit na pražské náměstí Kinských sochu básníka. „Taras Ševčenko byl významný člověk pro Ukrajinu, nejen jako básník a jako spisovatel, ale i jako člověk, který bojoval za svobodu lidí, což je věčné téma,“ prohlásil tehdy Bohdan Rajčinec z Ukrajinské iniciativy.
Taras Ševčenko byl významný člověk pro Ukrajinu, nejen jako básník a jako spisovatel, ale i jako člověk, který bojoval za svobodu lidí, což je věčné téma
Slavnostní ukrajinský okamžik měl bohužel typicky českou dohru. Praha 5 dostala pokutu ve výši 9000 korun za umístění pomníku. Památkářům se nelíbilo to, že radnice umístění podstavce sochy neoznámila úřadům, ani o tom neinformovala archeology.
Tesařova bakalářská práce nejde příliš do hloubky, neposkytuje žádné rozhovory s Ukrajinci v Česku, nemapuje každodennost Ukrajinců v Česku. Přesto je ale cenným vhledem do identity národa v českých podmínkách, když Ukrajinci nyní o svou identitu musí bojovat i ve své domovině.
Článek vyšel v magazínu DNES&ZÍTRA
Čtěte také: