Druhé kolo prezidentských voleb na Ukrajině, které se uskuteční první únorovou neděli, rozhodne o zahraničněpolitické orientaci této velké evropské země. Není však jasné, zda povede k politické stabilizaci a ekonomickému růstu.
Autor: Martin Siebert
Nebývá to často, aby volby posouvaly dějiny. Ty prezidentské na Ukrajině, jejichž druhé a rozhodující kolo se uskuteční 7. února, takové však mohou být. Ostatně už první kolo, které proběhlo před čtrnácti dny, přídech dějinnosti v sobě skrývalo: Uzavřelo kariéru prezidenta Viktora Juščenka, hrdiny oranžové revoluce v roce 2004. Jeho prohra nebyla překvapením – snad více údivu vyvolával fakt, že získal 5,45 procenta hlasů, což je víc, než se čekalo.
Volby ukrajinského prezidenta jsou zvláštní. Ne svojí formou, ta odpovídá „francouzskému modelu“, tedy většinovému dvoukolovému systému přímých voleb. Ten od vítěze vyžaduje získat nadpoloviční většinu odevzdaných hlasů. Když se to nikomu nepovede v prvním kole, do něhož tentokrát na Ukrajině nastoupilo 18 kandidátů, pak dva nejúspěšnější postoupí do kola druhého. Jak ukazuje tabulka První kolo ukrajinských prezidentských voleb, v únoru půjde o čekávaný souboj dvou velkých a letitých rivalů: Viktora Janukovyče, předsedy Strany regionů, který při účasti 66,76 procenta oprávněných voličů v prvním kole získal 35,32 procenta hlasů, a Julie Tymošenkové, předsedkyně strany Blok Julie Tymošenkové, která obdržela 25,05 procenta hlasů.
Zvláštnost ukrajinských prezidentských voleb je v pravomocech prezidenta. Od získání nezávislosti Ukrajiny jsou původně široké pravomoci prezidenta postupně okrajovány. Dnes se hlava státu dělí o výkonnou moc s premiérem, a to velmi podivným způsobem. Samotného premiéra prezident navrhuje a jeho schválení podléhá parlamentu, může ho však odvolat. Vládu sestavuje premiér – avšak mimo dva důležité posty, a to ministra zahraničních věcí a ministra obrany, které jmenuje prezident. Prezident také jmenuje generálního prokurátora i šéfa Bezpečnostní služby Ukrajiny, ale ministra vnitra premiér. Jaký chaos toto rozdělení může způsobit, když se prezident a premiér rozhádají, předváděli Viktor Juščenko a premiérka Julie Tymošenková v uplynulých letech poté, kdy se rozpadl jejich oranžový revoluční tandem a vlastně i vládní koalice v Nejvyšší radě, ukrajinském parlamentu.
Oranžoví vítězili, ale modří už vědí
Volby na Ukrajině jsou zpravidla emotivně hodnoceny podle zahraničněpolitické orientace kandidátů: Juščenko a Tymošenková jsou Západ, Janukovyč je Východ. Tento pohled se opírá o černobílé geopolitické vidění lidí, jako je americký politolog Zbigniew Brzezinski, který v knize Velká šachovnice napsal, že „bez Ukrajiny přestává být Rusko euroasijským impériem“. I proto bylo tolik energie vloženo do takzvané oranžové revoluce.
Slavnou oranžovou revoluci vedli Juščenko a Tymošenková spolu. Po druhém kole prezidentských voleb v listopadu 2004, které údajně vyhrál Janukovyč, označila západní pozorovatelská mise toto kolo voleb za nestandardní. Následné bouřlivé manifestace si vynutily opakování druhého kola voleb, které pak v prosinci vyhrál Juščenko. V roce 2005 tehdejší senátorka a dnešní ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová navrhla Juščenka na Nobelovu cenu.
Oranžová revoluce se stala prototypem tehdy módních barevných revolucí. Jejich koncepce vychází z poznatku, že v postsocialistickém prostoru lze pomocí kombinace organizované mládeže, západních médií a nespokojenosti vyrůstající ze sociální diferenciace zorganizovat svržení vlády. Má však v sobě zakódován velký problém: Politická změna nemusí znamenat naplnění sociálních očekávání. Zpravidla jde jen o výměny na vrcholech moci, změny vlastníků a novou orientaci zahraniční politiky.
Julie Tymošenková se po vítězství oranžových v prezidentských volbách stala premiérkou, ovšem už v září 2005 ji Juščenko odvolal. Oranžoví se rozštěpili na ekonomických záměrech a privatizačních zájmech. A tak se v srpnu 2006 Janukovyč stal staronovým premiérem. Oranžoví se spojili a přešli do opozice proti vládě. Po nových parlamentních volbách se v prosinci 2007 díky většině jednoho hlasu Tymošenková opět vrátila do premiérského křesla – a začala nová, velmi tvrdá, ale někdy i směšná válka s prezidentem.
Politický chaos a podle dostupných údajů i velká korupce zdiskreditovaly oranžové. Pouze v Gruzii si alespoň částečně udržela barevná revoluce svůj původní patos, avšak za cenu živení nacionálních emocí. Bude zajímavé sledovat, jak budou přijaty únorové výsledky ukrajinských voleb v době, kdy Washington hledá nový začátek v rusko-amerických vztazích. Ovšem nový velvyslanec USA, který na Ukrajině nastoupil koncem loňského roku, přišel z Tbilisi. Pohled na barvy stanů na dnešních kyjevských ulicích ale naznačuje, že i modří již ovládli techniky barvených revolucí. Pro osud oranžové revoluce se ale ukazuje jako nejvýznamnější něco jiného: Zemi, kde žije téměř padesát miliónů lidí, nelze ze zahraničí výrazně ekonomicky pomoci, když si nedokáže pomoci sama.
Ekonomický propad
Rozklad důvěry v prezidenta i rozštěp oranžového tandemu je založen na nesplnění sociálních očekávání veřejnosti. Málokterý postsovětský stát při svém zrodu tak výrazně doplatil na rozpad sovětského trhu jako Ukrajina. Graf Vývoj HDP Ukrajiny přibližuje, jak se podle údajů ukrajinského statistického úřadu vyvíjel od roku 1991 hrubý domácí produkt. Z grafu je možné rozpoznat jak optimismus revolučního roku 2004, tak i dopad globální hospodářské krize loni.
Tabulka Základní sociálně-ekonomické ukazatele pak ukazuje, že ona krize ze všech zemí Společenství nezávislých států (SNS) nejvíce dolehla právě na Ukrajinu. Známé spory o dodávky a tranzit ruského plynu ukazují, že krizi lze vyvolávat i politickými nástroji.
Podle loňské Zprávy o lidském rozvoji, kterou vydává OSN, patří Ukrajina mezi středně rozvinuté země a zaujímá z hlediska indexu lidského rozvoje, který kombinuje délku života a zdraví, dostup ke vzdělání a životní úroveň, 84. místo. Pro srovnání: Rusko patří mezi velmi rozvinuté země a je na 71. místě, Česká republika je na 36. místě.
Oficiální nezaměstnanost se loni přiblížila k milionu, trvá velká migrace za prací do zahraničí. I když demografové na Ukrajině od roku 1998 zaznamenávají růst porodnosti, populační krize trvá: Jestliže v době osamostatnění Ukrajiny žilo v této zemi téměř 51,2 milionu lidí a ještě dva roky jejich počet rostl, loni klesl už na 46,1 milionu.
Zahraniční politika
Ukrajinskou politickou elitu výrazně štěpí zahraniční politika, což víc než symbolicky vyjadřuje otázka vstupu do NATO. Zatímco představitelé oranžových jsou jednoznačně pro, modří plus komunisté jsou proti. Ukrajina je od února 1994 členem Partnerství pro mír. Od roku 2007 se ukrajinští vojáci účastní všech vojenských operací Aliance ve světě. Ukrajina se spolu s NATO podílela a podílí na vyzbrojování i výcviku gruzínské armády; podle některých informací dokonce její vojáci bojovali na straně Tbilisi v srpnu 2008 při rusko-gruzínské válce.
V roce 2008 pronikly na veřejnost informace, že prezident, premiérka a šéf parlamentu poslali generálnímu tajemníkovi NATO dopis s žádostí o připojení Ukrajiny k plánu přípravy vstupu do Aliance. Výsledkem byla bouře, která na dva měsíce paralyzovala činnost Nejvyšší rady. Výzkumy ukazují, že nadpoloviční většina veřejnosti je proti, pro přibližně 20 procent.
Etnická dělicí čára
Otázka prestiže prezidentských kandidátů, ale i zahraničněpolitické orientace není na Ukrajině vázána pouze na sociálně-ekonomickou situaci, ale také na etnickou příslušnost. Podle sčítání lidu z roku 2001 žije na Ukrajině 77,8 procenta Ukrajinců a 17,1 procenta Rusů. Předpokládá se, že zápas o zahraničněpolitickou orientaci, ale i o příslušnost k majetkovým skupinám je rozdělen právě takto. Podle národnostního klíče by v druhém kole prezidentských voleb měly ve volbách vítězit „proukrajinské“ síly Julije Tymošenkové. Problém je ale složitější – podíl obyvatel neznamená ještě organizovanost a národnost neznamená vždy mateřský či obcovací jazyk.
Mapa Obcovací jazyk na Ukrajině zpracovaná podle výzkumu Kyjevského mezinárodního institutu sociologie ukazuje, že jsou to lingvo-etnické skupiny, které svojí zeměpisnou koncentrací vytvářejí základ pro volební chování. Analýzy předcházejících voleb potvrzují, že Ukrajina je rozdělena tokem řeky Dněpr na takzvanou pravobřežní, západní, která hlasuje „oranžově“, a levobřežní, východní, která hlasuje „modře“ a je průmyslově rozvinutější. Také v letošním prvním kole prezidentských voleb ve Volyňské oblasti získala Tymošenková 53,78 % hlasů oproti 9,60 % hlasů pro Janukovyče, v Kyjevě Tymošenková zvítězila v poměru 35,74 % ku 15,91 %. Ovšem v Krymské autonomní republice bylo poměr obrácený – 11,96 % pro Tymošenkovou versus 61,13 % pro Janukovyče – a v Doněcké oblasti Janukovyč zvítězil dokonce v poměru 4,32 % versus 76,04 %.
Jazykové rozdělení Ukrajiny je zdrojem specifického napětí. Jediným úředním jazykem v zemi je ukrajinština, výjimku tvoří pouze Autonomní republika Krym, kde lze oficiálně užívat i ruštinu. Odpor části „pravobřežní“ politické elity proti uznání ruštiny jako druhého oficiálního jazyka se opírá o tvrzení, že tento krok by znamenal rozpad Ukrajiny. Janukovyč naopak slíbil, že v případě vítězství jeho strany navrhne uzákonění ruštiny jako druhého jazyka, což je idea, s níž v předvolební kampani koketovala i Tymošenková.
Situaci nezjednodušuje ani pohled na Ukrajinu jako na zemi s pravoslavnou civilizací. Podle údajů, které lze nalézt v The CIA World Factbook 2010, se ke Kyjevskému patriarchátu hlásí 50,4 procenta, k Moskevskému patriarchátu 26,1 procenta a k řeckokatolickému ritu 8 procent věřících. Snahy církevně sjednotit ukrajinské pravoslavné věřící existují, ale byly zatím neúspěšné. Podíl římských katolíků činí 2,2 procenta všech věřících.
Budoucnost Ukrajiny
Nejhorší, co může Ukrajinu potkat, je trvalá snaha vnímat tuto zemi jako jablko sváru mezi Západem a Ruskem. Politici by měli začít vnímat Ukrajinu jako svébytný stát a povzbuzovat ji nikoliv ke konfrontaci s Ruskem, ale k využití jak jejího obrovského potenciálu, tak i její výhodné polohy mezi Západem a Východem. Emotivní přístup a skupinové sobectví, jichž je dnes ukrajinská vnitřní politika plná, nevede k řešení: Neexistuje jednojazykové řešení etnických problémů Ukrajiny a nelze zapomenout na vzájemnou závislost ekonomiky Ukrajiny a Ruska.
Zklidnění politické situace by odpovídalo i českým národním zájmům. Podle informací Ministerstva průmyslu a obchodu obrat zahraničního obchodu Česka s Ukrajinou v prvních 11 měsících loňského roku činil 3,02 miliardy korun, což je meziroční pokles téměř o polovinu. Komora pro hospodářské styky se SNS připravila celou řadu projektů pro povzbuzení vzájemného obchodu. Je ale zřejmé, že žádoucí zvýšení vzájemné ekonomické spolupráce vyžaduje aktivnější podporu státu a nové přístupy z centrály Evropské unie.
