Zhruba v šestnácti letech se mi do ruky dostal Cizinec od francouzského existencialisty Alberta Camuse. Příběh úředníka Mersaulta odehrávající se v horkém Alžírsku působí nevině, dokud si člověk neuvědomí, jak lhostejně hlavní postava vypráví o své zemřelé matce, kterou jede pohřbít, a své přítelkyni Marii, se kterou žije. Přesně si pamatuji, jak jsem se vyděsil pocitu odcizení, který nepřipouštěl možnost mezilidského kontaktu a komunikace. O pár let později mi pak došlo, že tato podoba světa je vlastně jediná možná, chce-li člověk být upřímný sám k sobě.
Na Camuse jsem si vzpomněl, když jsem před pár lety poprvé narazil na Francise Bacona (1909-1992), původem irského výtvarníka, jehož obrazy zdánlivě nenabízejí nic jiného než bezvýchodnost lidského osudu v té nejextrémnější formě.
Postavy jsou podivně zdeformované, amorfní, jako by bolest byla jediným prvkem, který je utváří. Stejně jako u Camuse jsem zprvu nevěděl, co je na nich tak fascinujícího. Možná je to ale - podobně jako u francouzského existencialisty - dokonalost zobrazení reálného postavení člověka v moderním světě. Jak říká Bacon, největším nebezpečím pro člověka ve finále nejsou etické problémy, ale fyzická anihilace, fyzické zničení. V době, kterou žijeme po nacistickém holocaustu, na tom nepochybně něco bude.
Čtěte také: Dílo Mistra vyšebrodského oltáře se vydražilo za 158 milionů, Národní galerie v aukci neuspěla
Velká retrospektiva výtvarných děl Francise Bacona z posledního třetiny jeho života potrvá ve francouzském muzeu Centre Pompidou až do konce ledna. K vidění jsou hlavně portréty blízkých osob, hodně se objevuje jeho partner George Dyer a autoportréty, které Bacon maloval ve svém londýnském ateliéru od roku 1971 do smrti.
Je fascinující, jak se tento outsider, který maloval virtuózní, dráždivé portréty násilí, proslavil ještě za svého života (sbírala ho například herečka Sophia Lorenová), přičemž jeho věhlas stoupá nadále - před šesti lety se jeho obraz Tři studie Luciana Freuda (1969) prodal za rekordní cenu 142,4 milionu dolarů. Na pařížskou výstavu je nutno kvůli obrovskému zájmu rezervovat vstupenky dopředu na konkrétní čas.
Kritik Michael Peppiatt popisuje ve svých vzpomínkách Francise Bacona jako hédonického alkoholika, který tráví odpoledne v zakouřených pochybných barech londýnské čtvrti Soho, z nichž pak plynule přechází do luxusních restaurací, všude pro svou společnost objednává drahé pití, staré ročníky francouzských vín, šampaňské. V jeho společnosti se kromě malířů Luciana Freuda (vnuka Sigmunda Freuda) či Franka Auerbacha objevovala například druhá manželka George Orwella Sonia, výtvarný kritik David Sylvester, francouzský spisovatel Michel Leiris či fotograf pro Vogue John Deakin.
Z odpoledních pijatik, které pokračovaly často až do rána, se vracel Bacon k práci ve svém chaotickém ateliéru plném fotografií, pláten, obrazů, barev, cárů papíru a zbytků všeho druhu, které podobně jako smetí na ulicích římských měst uměle zvyšovaly podlahu. Z ateliéru pak jeho obrazy vyrůstaly jako „zlé květiny“.
Bacon byl od úplného počátku jasně „queer“. Když jeho otec přišel na to, že se v pubertě převléká do matčiných šatů, poslal ho se svým známým „na převýchovu“ do Berlína. V naprosto svobodné metropoli konce dvacátých let se Bacon definitivně utvrdil ve své sexuální orientaci, přičemž skončil v posteli i s „brutálním“ známým svého otce.
Jeho prvním skutečným partnerem však byl o pár let později Peter Lacy, násilník a alkoholik, který Bacona několikrát nechal zmláceného ležet v noci na ulici a jednou ho vyhodil oknem z prvního patra jejich bytu. Lacy byl Baconovou první velkou láskou. Poté potkal v Soho zlodějíčka George Dyera, mnohem mladšího muže se sklony k sebedestrukci alkoholem - jako by u Bacona násilí muselo prostupovat i ty nejintimnější části života.
Nesmyslná hra
Bacon je dědicem temné tradice malířství reprezentované například Goyou nebo kultivovanějším Velázquezem. Ostatně portrét papeže Inocence X., který je jedním z nejpůsobivějších Velázquezových obrazů, Bacon opakovaně přepracovával, až vytvořil vlastní originální podobiznu krutého svatého otce.
„Když si člověk uvědomí, že je pouhou hříčkou a marností, že je naprosto zbytečnou bytostí, že pouze musí vystupovat v nesmyslné hře… myslím, že dokonce když maloval Velázquez, když maloval Rembrandt, tak stále svým způsobem - bez ohledu na jejich životní postoj - byl jejich život pořád ještě částečně podmíněn určitým druhem náboženských možností, které nyní - můžeme tvrdit - člověk naprosto ztratil. Člověk se teď samozřejmě může pokoušet o něco pozitivního tak, že se omamuje tím, jak se chová, tím, že si prodlužuje život, kupuje si určitou nesmrtelnost prostřednictvím lékařů. Malířství se dnes, a umění vůbec, stalo pouhopouhou hrou, jíž se člověk jen rozptyluje. Fascinující je však, že pro umělce je to daleko těžší, protože v této hře musí jít skutečně na dřeň, aby vůbec uspěl a diváka intenzivněji vrhl do života,“ prohlásil Bacon v rozhovorech s kritikem Davidem Sylvestrem.
Umění tak pro Bacona bylo cosi jako šok, kterým se měly probudit všechny smysly; jako probuzení člověka z letargie.
Možná proto tak často maloval maso a fascinovaly ho výjevy z jatek, kde je koloběh života a smrti nejpatrnější a zároveň banální ve své každodennosti. I v triptychu Tři studie Ukřižování z roku 1962, které dokončil těsně před svou výstavou v galerii Tate Modern - výstavou, jíž se definitivně etabloval na britských ostrovech - jako by se soustředil spíš na fyzické utrpení Krista než interpretaci náboženské tradice. V období Vánoc, které právě nastává, jsou možná Baconovy obrazy aktuálnější než kdy jindy.
10 nejdražších obrazů světa. Podívejte se na ně
Dále čtěte:
Chybné vydání Harryho Pottera se vydražilo za 800 tisíc korun, původní majitelku stálo jednu libru
10 nejdražších soch, které byly kdy prodány na aukci
Nový rekordman českých aukcí: Kupkův obraz se prodal za 78 milionů korun
10 nejdražších pokrmů světa: jak drahý je losí sýr a na kolik vyjde polévka z ptačích slin?
