Řešení sporů pomocí mediace nebude tak výhodné, jak slibuje zákonodárce
Díky přijetí nového zákona o mediaci můžeme od 1. září 2012 řešit soukromoprávní spory mnohem neformálněji.
Přijetí zákona bylo bezesporu krokem vpřed. V podobě, v jaké byl přijat, je ale otázkou, jak často a s jakou úspěšností bude veřejností využíván.
Mediace byla až do přijetí tohoto zákona možná pouze v trestních věcech. Nyní přichází v úvahu při řešení všech, tedy i soukromoprávních sporů, u nichž zákon použití mediace nezakazuje.
Mimosoudní řešení sporu formou dobrovolné mediace je především v západních zemích velmi využíváno a ve více než 70 procentech případů vede k úspěšnému vyřešení sporů. Důvodová zpráva k zákonu o mediaci počítá s poklesem soudní agendy českých soudů až o deset procent. Jak se mediace v netrestních věcech osvědčí v praxi a zda soudy vůbec nějaký pokles zaznamenají, se však teprve ukáže.
Jako ideální vidíme použití mediace v rodinných záležitostech, kdy neformálnost prostředí, odlišného od soudu, může při mediaci výrazně snížit psychickou újmu účastníků sporu a také je většinou méně zatěžuje jak časově, tak finančně.
Zda bude mediace využívána i v jiných než rodinných sporech, však zůstává velkou neznámou. Půjde-li totiž o případ, kdy dvě velké nadnárodní společnosti chtějí vyřešit svůj spor mimosoudně a vyberou si jako způsob řešení mediaci, hrozí při absenci jejich zastoupení advokátem nebezpečí, že mediační dohoda nebude v souladu s platným právem. Bez odpovědnosti Mediátor je během mediace pouze jakýmsi nestranným prostředníkem mezi dvěma znesvářenými stranami, který stranám usnadňuje jejich vzájemnou komunikaci a napomáhá jim v hledání smírného řešení jejich situace.
Za obsah mediační dohody jako výsledku mediace a její soulad s platným právem však neodpovídá. Tato odpovědnost je tak zcela ponechána na stranách konfliktu, které při neznalosti práva zůstávají v právní nejistotě.
Výsledkem procesu mediace je mediační dohoda, za jejíž obsah mediátor neodpovídá, a která navíc není ani exekučním titulem. Pokud ji strany nebudou plnit dobrovolně, musí být mediační dohoda ke své vykonatelnosti buď dodatečně schválena soudem, anebo (což bude pravděpodobně využívanější metoda) sepsána ve formě notářského zápisu s doložkou vykonatelnosti.
V původním návrhu zákona se uvažovalo o tom, že mediační dohoda sepsaná advokátem, s doložkou vykonatelnosti vyhotovenou tímto advokátem, bude moci sloužit jako exekuční titul, zatímco mediační dohoda sepsaná jakýmkoli jiným mediátorem „neadvokátem“ (byť třeba také právníkem) nikoli. Návrh však v tomto bodu neprošel, a všichni mediátoři tedy od září začnou na stejné pomyslné „startovní čáře“.
Vzhledem k absenci přímé vykonatelnosti mediační dohody a k absenci odpovědnosti mediátora za obsah mediační dohody je zřejmé, že řešení sporů pomocí mediace nebude tak levné, jak je v důvodové zprávě proklamováno.
Je více než pravděpodobné, že se strany konfliktu stejně budou muset nechat zastoupit advokátem a zaplatí další prostředky pro zajištění vykonatelnosti mediační dohody.
Pouze pro magistry Kontroverzním bodem nové právní úpravy je dále požadavek magisterského vzdělání u osoby mediátora. Osobně považujeme požadavek určitého stupně vzdělání za rozumný, avšak na druhou stranu si nemyslíme, že je pro výkon funkce mediátora zcela nezbytný.
Nejde totiž o logický požadavek konkrétního, například právního vzdělání, ale o vzdělání v jakémkoli magisterském studijním programu (může tedy jít nejen o právníka, psychologa či ekonoma, ale také o lékárníka, učitele či například hudebního vědce).
Přitom například pro výkon funkce rozhodce (s výjimkou spotřebitelských sporů) stačí, aby šlo o plnoletého občana způsobilého k právním úkonům. Klidně to může být člověk bez základního vzdělání. A to rozhodce na rozdíl od mediátora spor jako takový po právní stránce rozhoduje srovnatelně jako soudce a rozhodčí nález, který je výsledkem rozhodčího řízení, má stejnou váhu jako rozsudek soudu. Nabízí se tedy otázka, proč je po osobě mediátora požadováno vysokoškolské vzdělání magisterského stupně, když spor jako takový sám nerozhoduje, ale jeho cílem je pouze dovést strany k oboustranně přijatelné dohodě. Na to však zákonodárce odpověď nenabízí.
Abychom však nehovořily pouze o negativech nově přijaté úpravy, nespornou výhodou mediace je, že jejím zahájením se staví běh promlčecích lhůt. V praxi to znamená, že jakmile uzavřete dohodu o provedení mediace, nemůže se stát, že by došlo k promlčení nebo prekluzi vašeho existujícího nároku. Mediace je tak jediným mimosoudním způsobem řešení sporů, který má takový vliv na stavění lhůty.
Uzákonění mediace je bezesporu velkým krokem vpřed, ale jaké budou jeho dopady pro soudy i samotné účastníky jednotlivých sporů, je otázkou, kterou bude možné zodpovědět až s odstupem času. l
