Dnes může světovou módu vytvořit kdokoli, když potká trendspottera. Lovci a lovkyně módy se zpropadeně připraveným fotoaparátem nikdy nespí…
Sobotní ráno. Jdu vyvenčit psa - ve starých teplákách a džínové bundě. Snadná kořist pro lovce módy. „Dobrý den, strašně se mi líbí váš outfit, prosím vás, mohl bych vás vyfotit?“
Možná tím moje tepláky právě vstoupily do světové módy. Možná po nich za pár měsíců budou šílet zástupy Japonců… Ten člověk s fotoaparátem se možná zabývá trendspottingem. Vyzkoušela jsem si jeho roli, jak vidíte na fotografiích.
Začalo to tím...
Na ulici v londýnském Sohu jsem se zastavila s třiadvacetiletou Chen z Šanghaje. Na studia si vydělává trendspottingem: fotografuje pro módní časopisy spontánní módu ulice. Vzhledem k tomu, že jí jeden rok na prestižní módní škole Central Saint Martin‘s College (CSM) vyjde na pěkných pár set tisíc, musí toho asi vyfotit hodně. Ale protože ze studentů CSM se stávají takové hvězdy jako Alexander McQueen, John Galliano, Stella McCartney nebo Philip Treacy, je to určitě dobrá investice.
Chen pracuje jako určitý mezičlánek soudobé módní mašinerie. Módní svět už dávno nefunguje tak, že návrháři něco vymyslí, vypustí na molo a druhý den jsou toho plné ulice. Naopak, designéři sami jezdí do módních metropolí, jako jsou Londýn, Tokio, Paříž nebo New York, a nechávají se inspirovat ulicí. „Peoplewatching“ se stal běžnou pracovní náplní. Důvod je prostý: móda je v současnosti tak diverzifikovaná, že k jejímu vytváření není potřeba navrhovat, stříhat a šít nové kusy oblečení, ale prostě jenom kombinovat to, co máte. A na to právě číhám. Pokusím se svou práci - a fungování celého systému - popsat.
Z ulice na mola a zpět
Designéři se inspirují konkrétními trendy z ulice, které potom pozvednou na „opravdovou“ módu tím, že je nechají projevit ve svých kolekcích. I když se pořád najde dost těch, kteří se při tvorbě odvolávají na nestárnoucí, ale také nicneříkající inspirace, jako jsou Vzpomínky na Afriku, Umění Bauhausu nebo Francouzská prostitutka ze 30. let, ti nejslavnější, jako Karl Lagerfeld, se nestydí přiznat, že sbírají trendy na ulici. Lagerfeld dokonce vytvořil celou kolekci Paris-Tokyo, která zřetelně odkazuje na trend temné bizarní gotiky, jenž má nejenom v Japonsku tuny vážných vyznavačů.
Roztáčí se zvláštní kolotoč: z původně okrajového módního směru se nejprve prostřednictvím fanouškovského nadšení stává jednotný styl s pevnými pravidly, který se potom modifikovaně přenáší v těch nejlepších materiálech a odborném zpracování na opačnou stranu společenského žebříčku. Odtud je pak zase kopírován mainstreamovými řetězci, jako jsou Zara nebo H&M, a dostává se i do středních vrstev společnosti, samozřejmě už hodně okleštěný a rozdrobený.
Jediné, co se nemění?
Všechny ulice na světě, snad s výjimkou těch, kterými chodí výhradně mniši, spojuje fenomén džínů. A jak to tak vypadá, díky lycra vláknu, které dodává denimové látce potřebnou pružnost, budou tyhle montérky ještě pár desítek let vládnout.
Džíny reprezentují podstatnou věc: trend, na který jsme si zvykli tak, že nikoho nenapadne ho považovat za módní záležitost. Je to malá módní hegemonie: vládnoucí třída džínů prosazuje svou existenci jako přirozenou danost, kterou upevňuje neustálým množením a cílenou propagandou. Otázku, proč zrovna modré plátno z Nimes (de Nimes, tedy denim) se stalo nejoblíbenějším materiálem obepínajícím stehna, umně přechází občasnými módními záchvaty v jiných barvách (nejvíc v černé nebo bílé). Spočítejte džínové kousky kolem sebe a pouvažujte nad metafyzikou této indigové plachtoviny. Na pražském Andělu potkáte v sobotu dopoledne džínových slečen tuny. Ale nepředbíhejme.
Jak se dělí nositelé módy
„Ulice“ se dělí se do tří skupin: na ty, kteří módní trendy ignorují, kteří je sledují a kteří je žerou. „Ignoranti“ nedbají na konvence společenské, leckdy ani hygienické. Je jim sice úplně jedno, co mají na sobě, ale v čemkoliv by také na ulici nevyrazili. Paradoxně se z této skupiny rekrutuje velký počet nových, hlavně undergroundových inspirací, jako je grunge, punk, ale i jednotlivé detaily, které potom ovlivní mainstream: uvolněnost, nemačkavé nebo naopak zmačkané (crashové) materiály, „trekkingové“ sandály a další. Do druhé skupiny patří ti, kteří tvoří největší masu: oblečení sice přikládají nějaký význam a do práce chodí v obleku, ale rozhodně by kvůli tomu nevraždili. Občas se z nich ale stanou buď módní ignoranti, nebo fanatici – ale o to víc si to pak užijí.
Z hlediska šíření trendů nás ovšem zajímá nejvíc „naprosto ujetá“ skupina módních fanatiků. V Čechách jich mnoho nepotkáte, i když nagelovaný mladík v bílých kalhotech a bílém tričku s červeným nápisem ČECHY, kterého jsem zahlédla ještě dlouho před hokejovým mistrovstvím v Mělníku, už představuje slušný extrémek. Se španělským trendem triček Italia a Brazil to ale asi nemá moc společného. U nás se nejčastěji setkáme s punkery, gotiky, metaláky, technaři, hiphopery nebo popovými hvězdičkami – a není náhodou, že módní směry jsou spojené s hudbou.
Fenomén MTV & spol.
Ulice potřebuje k šíření svých trendů hudební televize a vůbec hudební klipy nebo image. Styl přitom nevytváří jenom to, co má zpěvačka na sobě, ale souvisí s celkovým dojmem, pocitem, který se velmi dobře přenáší ze zvukové do vizuální podoby. Trendy musí být vždycky vidět v extrému, který potom inspiruje k nositelnému, „přijatelnému“ provedení. Proto se nejlépe předvádějí tam, kde se nemusejí v podstatě „nosit“: ve filmu, televizi, na červeném koberci. Představa červencového dne v matrixovsky latexovém oblečku není nijak relaxační.
Mnoho mediálních hvězd si svůj vliv uvědomilo a náležitě toho využívají: svoje kolekce představili třeba Jennifer Lopez, Bono Vox, Puff Diddy nebo Gwen Stefani. Úspěch nezávisí jen na popularitě a marketingové strategii, ale i na celkové náladě ve společnosti. Třeba Gwen Stefani prezentuje svůj „retro-pin-up-grunge“ styl už pomalu dvacet let, ale teprve před nedávnem jej všichni najednou „objevili“. Svůj podíl na tom ale bude mít i geniální návrhář John Galliano (Dior), Gwenin kamarád.
Práce trendsetterů
Ulice je nenasytná. V důsledku komerčního využívání ve spojení s hudebními kanály a dalšími masovými médii (a korporacemi) dochází k postupné inflaci. Trendy, které se jednou objeví na obrazovce, už jsou považované za etablované a „provařené“. Mnozí návrháři i módní publicisté se proto začínají vracet na chodníky. Každý lepší módní časopis už má alespoň jednu pravidelnou rubriku, kde představuje „módu z ulice“. Není k tomu zapotřebí žádná velká technika, reportér prostě vyrazí do ulic velkoměsta s digitálním fotoaparátem, vyhlédne svou oběť, poprosí ji o fotku a stručný popis jejího oblečení a odešle do média. Říká se tomu „trendspotting“. V Japonsku, kde jsou opět ve všem napřed, už existuje několik speciálních titulů zaměřujících se na módu z ulic Londýna, Paříže, Florencie či jiných exotických míst.
Co je k fotografování v Praze...
V ulicích a prostranstvích kolem pražského Anděla - jak už jsem poznamenala - potkáte v sobotu dopoledne džínových slečen tuny. Všechny se totiž „oblékají“ jenom od pasu nahoru: vždyť to je ta část těla, která je z vás v restauraci nejvíc vidět, že. Slavná italská návrhářka Miuccia Prada by s nimi nesouhlasila, dokonce namítá, že ona se často „módí“ ve spodních partiích: k hedvábné sukni se zdobným vzorem si na večer vezme klidně jednobarevný kašmírový svetr. A doplní to diamantovou tiárou ve stylu art deco. Ve střední Evropě ale spíš vystřídáme deset topů k jedněm džínům a ty podtrhneme špičkami bot na jehlovém podpatku, vykukujícími z ucouraných nohavic. Tomu se pak ve veřejnoprávní televizi říká „vypadat skvěle“.
... a co v Londýně
Londýnská ulice je ovšem světovou špičkou. Úplně jinak než na pražském Andělu to v sobotu dopoledne vypadá na londýnském Angelu. Tato lokalita se v poslední době stala oblíbenou hlavně mezi mladými lidmi, kteří vyznávají nový životní styl: pracují, ale za nejdůležitější hodnoty považují rodinu, přátele, uvážlivý způsob zacházení s planetou, ale i cestování a zajímavé zážitky. Projevuje se to i v módě: právě tady potkáte slečnu v šatech, kalhotách, tričku a sárí – ovšem oblečených najednou přes sebe. Na ni se přijedou podívat i světoví návrháři, protože „módní eklekticismus“ nenávratně vystřídal „bohémský kolonialismus“ a nikdo jej neumí lépe než Angličané.
Ale jak to udělat, abyste jako originální módní ikony vypadali také vy? Poradí americká módní bible Vogue: „Nebojte se kombinovat. Hlavně porušte nějaká pravidla – ne aby vám náhodou ladila kabelka s botami!“
(Následující snímky naleznete v tištěné verzi magazínu E8.)
Bohoco! Sláva bývalých kolonií na Oxford Street nikdy nevyhasne. Vogue hlásí upgrade úspěšného stylu Bohemian Collonial (Bohoco) na Boho Luxe. S Čechami to bohužel nesouvisí.
God save the Queen! Koloniální krásky na londýnském Angelu vědí, že jim trendy mohou být ukradené. Většinu Angličanek strčí do kapsy v obyčejném tričku (ladí s telefonní budkou).
Módní hamburger. Z undergroundového symbolu lebky v černobílé, maximálně černočervené kombinaci se v mainstreamových kolosech stává stravitelný „rebelský“ popík. Samozřejmě růžový.
Budoucí madam Chanel. Studenti jedné z nejúspěšnějších módních škol na světě, londýnské Central Saint Martin‘s, vypadají docela normálně. Ale všichni se mrknou, jak vypadáte vy.
Studující návrhářka. Chen z Shanghaje si vyfotila pro čínský módní časopis mě, já na oplátku pro magazín E8 ji. „Mám si sundat tu bundičku?“ zeptala se.
Praha v pubertě. Louis Vuitton kabelka, černé lakované jehly. Smetánka se snaží etablovat pomocí značek a přísně nalinkovaných kombinací. Nejdražší klasika i pocit šmíry.
Džínytričko. Spočítejte si frekvenci této kombinace za vteřinu. Většina módních koncernů už ani nevyrábí nic jiného.
Fakt není placený Zarou. Aspoň doufám, protože vypadá, jako by jim vypadl z výlohy. Jo, bílá je v kurzu. Černoši z Brooklynu to potvrdí.
Byl jsem tady, Franta. Trend exotických států na hrudi už je hodně provařený, ale pořád se vrací i v ulicích Prahy. Globetrotterem snadno a rychle. Nebo Globetrottlem?
Česká kombinace. Nadkolenky a skotské sukýnky se u nás nosily přesně před deseti lety. Možná je čas na jejich návrat. Ale v kombinaci s pruhovaným svetrem se tedy nenosily nikdy.
Yes yes yo, man! Nigga style frčí absolutně všude, od svých kořenů v Bronxu až na Příkopy. Hip hop, r’n‘b a soul rules! Nevadí, že většina vyznavačů cool stylu nikdy nepřekročila hranice vlastního státu. Mají přece MTV, VH1, Vivu a internet!
Pečliví hoši. I v tom, jak si hodíte svetr přes ramena, může být styl, například z vídeňského nároží. (Diktují ho aranžéři výloh.)
Vídeňské lolitky. S módním stylem si hlavu nelámou – co otisknou v Cosmogirl, to si vezmou. Kruhy na papouška do uší, odhalené bříško a džíny proklatě nízko - street style začátku druhého tisíciletí.
Folklor. Japonské kimono, arabská burka, indické sárí a africké vzory patří k největším etnickým stylům, které lze ještě na ulici spatřit v jejich tradiční podobě.
V opeře. Do té vídeňské se stále hodí opulentní „velká večerní“. Ale uvidíte tam i poněkud jiné kousky, červenočerně žíhané šaty se stejně divokými punčochami.
Realita za výlohou. Naše oblečení mohou nosit živí lidé, ne jenom figuríny, míní vídeňští obchodníci z bulváru Mariahilfer. Nic převratného, fungovalo to už dávno před Velkým bratrem.
Alles Gute! Pán si dokonce odložil nakousaný párek, abych ho mohla v jeho krásném padacím mostu vyfotit. Třeba v rámci podpory předvolebního hesla „Nechceme z Vídně druhý Istanbul“ oživí Rakušané i hnědé košile!
Fashion Intellectual Presents Street Style! Pánské zavinovací kalhoty od Issey Miyakeho, tričko vlastního návrhu z hedvábného šifonu od Valentina, korálková kabelka z Londýna, svetr z výprodeje v Promodu. Až mě potkáte na Andělu, už budete vědět, že je to styl, a ne montérky :-)
