Uličník za 150 miliard

ČSSD nemá právo bránit stavbě hrází proti dluhové povodni

Sestavování státního rozpočtu je samozřejmě především odborná ekonomická činnost. Vždy jde ale také ve značném rozsahu o politiku. A letos mnohonásobně více než v jiných letech. Návštěva čerstvého ministra financí Vlastimila Tlustého u důchodce Miloše Zemana na Vysočině vyvolala v Lidovém domě paniku odpovídající stavu mysli kuřat, když liška vlítne do kurníku. Ministrův krok však nebyl jen obyčejným trikem, jehož cílem je pokus rozdělit socialisty a dostat zběsilého Paroubka alespoň částečně do izolace.
Zapojení Zemanova exministra financí Jiřího Rusnoka do hledání cest pro stabilizaci veřejných financí otáčí diskusi o budoucí vládě z pozice „Topolánek versus Paroubek“ do pozice „Jde nám o zájmy státu, nebo ne?“. A to pro vůdce socialistů není dobrá zpráva. Zvlášť když neodhalil nachystanou smyčku a dobrovolně do ní vlezl agresivním útokem na Rusnoka. Člověk považující sám sebe za geniálního politického stratéga vrší od voleb chybu za chybou a jeho politický konec se zřejmě přibližuje. Naděje, že se dostane ke jmenování premiérem v druhém kole, si zmařil vlastní nedočkavostí při vyjednávání s Kalouskem. Nyní je v pozici, kdy disponuje kromě hlasů ČSSD jen hlasy komunistickými. Stý první hlas může být pouze hlasem zrádce. Prezident rozhodně nepřipustí vznik vlády existenčně závislé na komunistech a pověří sestavením druhé vlády v případě, že Topolánek napoprvé neuspěje, někoho zcela jiného. Osobu konsenzuální, protože svůj druhý pokus odmítne promarnit. Pokud členy takto vzniklé vlády budou i sociální demokraté typu Rusnoka či další Zemanovi koně, jak se Paroubkovi podaří udržet v Lidovém domě kázeň a bojovou mobilizaci vůči ODS? Pád druhé vlády totiž znamená návrat na úplný počátek vyjednávání, protože současný předseda Sněmovny Vlček prostě a jednoduše na základě dosavadních dohod rezignuje a třetího premiéra nebude mít kdo jmenovat. Volba dalšího předsedy Sněmovny bude zase sto na sto se všemi riziky, jen ČSSD už bude muset postavit svého kandidáta a pustit poslance do tajného hlasování, zatímco trojkoalice může vše blokovat.
Paroubkovi se také bude těžko proti druhé vládě argumentovat, protože půjde o vládu odborníků, kterou on sám požadoval hned v první chvíli po volbách. Jenže tentokrát nebude pod jeho kontrolou, ale pod palcem muže z Hradu. Taková vláda nejspíše projde, a to bude Paroubkův politický pohřeb. Paradoxně politickou kariéru šéfa ČSSD může teď zachránit jen to, že se najde stý první hlas pro Topolánka. Pak by byl totiž ten chytrý pán z Hradu ze hry a dalo by se pokračovat v lítém boji až do nových voleb, což Paroubkovi zjevně svědčí. Věřme ale, že i v těchto taktických hrách jde Vlastimilu Tlustému o nápravu dnes opravdu dramatického stavu veřejných financí. Jestliže na něj jeho předchůdce Bohuslav Sobotka dělá dlouhý nos, je to chování obyčejného uličníka, a všechny cesty, které vedou k dohodě o opatřeních proti dluhové povodni, jsou ospravedlnitelné.
To, co se stalo v uplynulém půldruhém roce, totiž nemá v moderních dějinách Česka obdoby. Obrovský nárůst sociálních výdajů, vyrabování mimorozpočtových fondů, prožrání výnosů z privatizace a následná ztráta kontroly nad stavem státní kasy byly totiž od dob Aloise Rašína tím, nad čím se ušklíbali čeští ekonomové, když pohlíželi na maďarské či polské kolegy nezvládající nezřízené choutky svých politických vůdců. A teď je to tady. Marně Sobotka pokřikuje, že rozpočet je v klidu, protože deficit může být udržitelný pod sto miliardami korun. Ano, může, ale jen za cenu porušení platných zákonů a započtení privatizačních výnosů, které prostě a jednoduše poletují někde po střechách. ODS dosud nepřidala jeden jediný výdaj navíc. Jestliže chce přibrzdit vyšší zdanění cigaret, není to hloupý nápad ani skok na špek lobbistů tabákových firem. Zkušenosti ze zahraničí totiž jasně ukazují, že prudké zvýšení daní z cigaret vede často naopak k výpadku výběru daní, protože překotně roste pouliční prodej pašovaného zboží. Pokud Paroubek nevěří, může se v Bratislavě zeptat kamaráda Fica. ODS samozřejmě využívá příležitosti a upozorňuje zcela oprávněně na hříchy svých předchůdců v podobě projedených 150 miliard určených dávno na ekologické škody či na další triky. Veřejné finance však jsou opravdu v krizi. A ČSSD nemá jediný důvod, ale ani právo bránit komukoli stavět hráz proti téhle dluhové povodni, když se na jejímž spuštění lví měrou podílela.