Německé firmy nelákají jen doktory. Spadeno mají i na učně
Když Česká republika před šesti lety vstupovala do Evropské unie, západní sousedé nás sice vítali s otevřenou náručí, proti levné pracovní síle z východu se ale dobře pojistili. Zákaz pracovat v Německu mohl skončit již v roce 2006, nakonec ale potrvá až do května příštího roku.
Zatímco němečtí politici se stále obávají, že by jim voliči úplné odstranění bariér pro Čechy nebo Poláky pořádně spočítali ve volbách, firmy se zařizují po svém. Německý pracovní trh jim nestačí, a proto čím dál víc loví v českých vodách.
Koncem předminulého týdne lanařila třicítka německých klinik ve Slovanském domě české mediky. A kromě čtyřnásobného nástupního platu nabízely malé okresní nemocnice bonusy, za něž by se nemuseli stydět ani headhunteři velkých nadnárodních firem. Na rozdíl od špičkových klinik, kde o lékaře není nouze, se do německých „nemocnic na kraji města“ zájemci nehrnou.
Jazykové kurzy zdarma, zajištěné bydlení, příplatky na cestování domů nebo pomoc při hledání vhodné školy pro děti – to vše mělo mediky s diplomem české univerzity v kapse navnadit.
Pro Randolfa Kunerta, jednatele prakticky neznámé pražské agentury RTK International, která veletrh pořádala, je lákání lékařů nejúspěšnějším byznysem jeho reklamní kariéry. Doposud se totiž musel spokojit s mnohem nenápadnějšími zakázkami. Loni třeba zastupoval finalistky soutěže Miss zlatého moku.
„Úspěch veletrhu byl mimořádný. Již teď mám přihlášky do dalšího ročníku,“ říká nadšeně. Kolik smluv si kliniky odvezly, neví ani on sám. Za to, že si němečtí headhunteři mnou ruce, však mohou především čeští „naháněči“. „Šedesát procent klinik si s sebou přivezlo české doktory, kteří v Německu dlouhodobě působí. To oni byli tou nejlepší reklamou,“ uzavírá Kunert.
Existují ale lovci českých doktorů, kteří jdou ještě o krok dále – lákají přímo na školách. Na 1. lékařské fakultě se například loni prezentovala agentura Alilovic Personal Service, a to dokonce pod záštitou Spolku mediků českých.
Němečtí zaměstnavatelé, kteří loví v českých vodách, se nemusejí spoléhat jen na české agentury. Pokud sídlí v bavorském příhraničí, mohou jako headhuntery zapojit i úřady práce v Plzeňském kraji. Ty totiž mají již pět let v rámci evropské sítě Eures-t hledání místa v příhraničí v popisu práce.
Počátkem října proběhla pod patronací pracovních úřadů na obou stranách hranic akce v karlovarském hotelu Thermal, kde německé firmy podnikající v hotelnictví a gastronomii nabízely zaměstnání za hranicemi. „Zda už někdo díky burze našel místo v Německu, nevíme, ale už teď se chystá další ročník,“ pochvaluje si mluvčí karlovarského úřadu práce Veronika Rohošková.
Karlovarský miniveletrh, kde mimo jiné hledaly prodavače i bavorské pobočky řetězce McDonald’s, jen potvrzuje trend posledních dvou let. V hledáčku německých firem už nejsou jen čeští občané s vysokoškolským diplomem, ale čím dál častěji také lidé s výučním listem.
Tovaryši z východu
Naši západní sousedé jim nabízejí nejen práci, ale rovnou i možnost vyučení. Například Řemeslná komora v Chemnitz spustila minulý měsíc pilotní projekt, jak nalákat z Česka desítky mladých tovaryšů.
„Pokud vím, je to vůbec první akce podobného druhu. Chceme jít příkladem a ukázat mladým lidem, že současná Evropa srůstá dohromady,“ vysvětluje mluvčí chemnitzské komory Katrin Hilbertová.
Za vznosnými větami o evropské integraci se ale skrývá tvrdá realita německého pracovního trhu. Přestože počet nezaměstnaných klesl na osmnáctileté minimum, najít kvalitního řemeslníka je stále problém.
Především proto, že absolventů učilišť je čím dál méně. Jen v Sasku zůstává na školách neobsazeno 450 míst v řemeslných oborech, další tři stovky čekají na zájemce o obor kuchař-číšník. Meziročně se v Sasku počet učňů propadl o 16 procent na současných 22 tisíc. Po Meklenbursku-Předním Pomořansku je to vůbec nejhorší výsledek v celém Německu.
Saské školy přitom paradoxně patří mezi nejlepší v Německu. V celospolkovém srovnání podle Bildungmonitoru letos již popáté v řadě obsadily první příčku.
Jenže pracovat na stavbě nebo stát celý den na nohou v pekárně se chce málokomu. „Každý by chtěl klidnou práci u počítače, jít někam do dílny je většinou až to poslední, co absolventi hledají,“ říká Hanns-Eberhard Schleyer z Ústředního svazu německých řemeslníků.
Mnoho saských firem si proto dělá zálusk na polské, ale i české učně, kteří se jim proti domácímu dorostu zdají být méně zhýčkaní. Dokládají to i zkušenosti německých firem, které v Česku působí. V letošním průzkumu bavorsko-české skupiny Eures, financovaném z Bruselu, uvedla polovina dotázaných Čechů, že pro německé zaměstnavatele doma dělají monotónní práci. Přesto by jen osmnáct procent z nich nabídku práce za hranicemi s určitostí odmítlo.
Lákadlem k lepším platům by mohl být pro české adepty také německý výuční list a možná i mistrovská zkouška k tomu. A navíc by se absolventi ani nemuseli do Německa natrvalo stěhovat – do sousedního Saska se dá z českého příhraničí pohodlně dojíždět.
Natruc do Německa
Právě proto si úředníci z Chemnitz vybrali jako partnera Okresní hospodářskou komoru v Mostě. Její šéf Rudolf Jung je připraven českou učňovskou mládež do Německa „dohodit“. A jak sám přiznává, částečně i natruc ministerstvu školství.
„Kvalita českého učňovského školství je špatná a úředníci s tím nic nedělají. Naším cílem je nabídnout učňům možnost získat za hranicemi mezinárodně uznávanou mistrovskou zkoušku,“ vysvětluje Jung. Argument, že tím vlastně podřezává větev domácímu trhu práce, který horko těžko shání kvalitní absolventy učilišť, ale odmítá. „Když budou chtít, stejně do Německa půjdou jako ti doktoři. S tím těžko něco naděláte,“ konstatuje.
Příští školní rok by na zkušenou do Německa mohlo vyrazit asi patnáct učňů z Mostecka, které si chce v Česku vyhlédnout přímo Řemeslná komora v Chemnitz. Ještě tento rok plánuje školy obeslat dévédéčky s česky nadabovaným instruktážním filmem, na co všechno se může učeň s německým glejtem těšit.
Tříleté studium probíhá střídavě ve škole a přímo ve firmě a úředníci z Chemnitz se už teď chlubí, že zájem o dorost z Čech je velký. „Máme připravena místa například pro stavaře nebo zedníky,“ vypočítává Katrin Hilbertová.
Ne všechny německé firmy se spoléhají na pomoc úřadů. Na vlastní pěst láká české učně například řeznictví a uzenářství Richter z městečka Oederan na saské straně Krušných hor, které dodávalo klobásky sportovcům na zimních olympijských hrách ve Vancouveru. Richter rozbalil před měsícem svůj stánek v karlovarském Thermalu – i když žádného řeznického učedníka z Čech zatím nezískal.
Praxi v Německu si prozatím nanečisto – tedy bez šance získat výuční list – letos poprvé vyzkoušeli začínající číšníci, servírky a kuchaři ze Středního odborného učiliště stravování a služeb v Karlových Varech. Letní brigáda na place i v kuchyních bavorských hotelů, která se započítává do povinné praxe, vynesla každému učni 350 eur měsíčně a dalších 150 eur na cestovní náklady. To jsou i na německé poměry slušné peníze – praktikanti totiž většinou pracují zdarma.
Bavorští úředníci by byli rádi, kdyby nezůstalo jen u krátkodobých záskoků. „V jižním Bavorsku máme mnoho volných míst a nemůžeme potřebám firem vyjít vstříc. Český trh je pro nás pochopitelně zajímavý,“ shrnuje Harald Neubauer, ředitel úřadu práce v Rosenheimu.
Dumping z agentury
Víc než krátké letní brigádničení by Čechům chtěli nabídnout i v Sasku. „Nejde o nějakou krátkodobou brigádu u pásu. Mladým lidem ze sousedních zemí nabízíme životní perspektivu řemeslníků v Německu,“ slibuje zástupce cechu Hanns-Eberhard Schleyer.
Přitáhnout si do německé firmy méně kvalifikované kmenové zaměstnance z Česka nebo Polska je z čistě ekonomického hlediska luxus. Zatímco pro jednotlivé obory totiž existují tarifní dohody, tedy minimální platy, lidé najatí přes zahraniční agenturu nic takového splňovat nemusejí.
Od příštího května, kdy sedmiletý zákaz volného zaměstnávání lidí „z východu“ vyprší, si například německá konzervárna může najmout přes českou agenturu dělníka, který bude u pásu skládat zboží do krabic třeba za pět eur za hodinu. Což je o třetinu méně, než činí vůbec nejnižší hodinová sazba v Německu.
Křesťanští demokraté Angely Merkelové proto tlačí na to, aby se do zákona dostal paragraf o tabulkové mzdě pro agenturní zaměstnance. „Jinak hrozí, že se spustí závody o to, kdo si najme nejlevnějšího dělníka,“ varoval Peter Weiss, expert CDU na pracovní právo.
Jeho obavy se ale vztahují především k Polsku. Berlín se totiž obává, že Poláci vezmou po 1. květnu 2011 Německo útokem. Stejně, jako když po vstupu do Unie v roce 2004 hromadně odjížděli pracovat třeba do Londýna nebo Dublinu.
Polské ministerstvo práce odhaduje, že konec byrokratického martyria při vyřizování pracovního povolení v Německu by mohl nalákat až 400 tisíc Poláků. Kolik by takový „Drang nach Westen“ strhl Čechů, v tuzemsku oficiálně nikdo nezjišťoval.
Doma je doma
České agentury si však myslí, že žádný úprk do západní Evropy za devět měsíců nenastane. „Češi se neradi stěhují za prací i v rámci dvou regionů, natož v rámci dvou států,“ zdůrazňuje Marek Strieborný, obchodní ředitel personální agentury Axial.
Práce bez byrokratických překážek v Německu může podle něj oslovit hlavně pendlery. Třeba střední zdravotnický personál, který bude vydělávat za hranicemi, ale žít nadále v Česku. „Pokud k práci připočteme náklady spojené s cestováním a náklady na bydlení, které je v Německu drahé, pak si myslím, že mnohý adept radši zůstane doma,“ uzavírá Strieborný.
A je tu ještě jeden podstatný důvod, proč se žádný masivní exodus za hranice konat nebude. Základní podmínkou práce v Německu je totiž znalost jazyka. A Češi jsou na tom s němčinou bídně. Kdyby byla vstupenkou na německý pracovní trh letošní státní maturita nanečisto, má šanci jen šest adeptů z deseti. Čtyřicet procent maturantů totiž z němčiny propadlo.
