Belgická KBC Bank kraluje českému trhu
V roce 2000 měl podle Číňanů vládnout drak, ale vývoj českého bankovního sektoru se zcela jasně nesl ve jménu lva. Bohužel pro něj neskončil dobře, ačkoliv celá kauza kolem zavedení nucené správy v Investiční a Poštovní bance a její rychlý prodej do rukou Československé obchodní banky ještě není u konce. Nomura požaduje na ministerstvu financí třicet miliard korun, a jelikož politici rozvířili nechutný prach zpětného zpochybnění jmenování guvernéra centrální banky, možná se v novém tisíciletí dočkáme dohry, jakou by čekal málokdo. Ostatně má vládnout krysa. Kterak chudák do ještě větší nouze přišel. O tom, že IPB se neobejde bez výrazného posílení kapitálu, se hovořilo vlastně už od počátku letošního roku. Vědělo se, že hospodaření banky nebylo v roce 1999 bezproblémové. Naopak. Předběžné neauditované výsledky sice hovořily o miliardě zisku, ale auditor mlčel a centrální banka prověřovala její hospodaření. „Hlavní akcionáři potvrdili svůj záměr nakoupit nově emitované akcie v plné výši, tvrdila v březnu mluvčí Barbora Tachecí. Navrhovaný objem navýšení základního jmění byl určen intervalem 2,6 až 13,4 miliardy korun. Týž měsíc banka úspěšně přežila první fámu o zavedení nucené správy. Bylo zapotřebí ukázat, že za banku je ochoten se postavit silný a průhledný investor, protože Nomury začínali mít všichni – včetně vedení banky – dost. Na scénu vstoupil německý pojišťovací gigant Allianz a italská UniCredito. Jejich zájem nebyl fiktivní. Pro posílení sebevědomí ještě v dubnu ohlásil výkonný ředitel evropské pobočky Nomura International Europe Randall Dillard pro agenturu Reuters úmysl spojit IPB s Komerční bankou. Tím by se jistě snadněji sahalo po velmi potřebné státní finanční pomoci, ale Dillard tím zřejmě řadu našich politiků dorazil. Záměr prodat IPB do rukou Allianz a UniCredito podporoval i guvernér ČNB Josef Tošovský. Jako vstřícný krok ze strany IPB bylo hodnoceno květnové rozhodnutí dozorčí rady, aby k 30. květnu odešel z představenstva IPB první muž banky – Libor Procházka, který se měl stát členem dozorčí rady. Současně se měl z postu šéfa dozorčí rady do role jejího místopředsedy přemístit Jiří Tesař, bývalý generální ředitel IPB. Jeho místo bylo rezervováno pro dosavadního místopředsedu Randalla Dillarda. Kašpárkův hrobeček. Ovšem již 15. května týdeník EURO jako první uvedl, že IPB běží sprint o život. Nejpozději do konce června bylo zapotřebí uspořádat valnou hromadu a předložit jí výsledky loňského hospodaření opatřené výrokem auditora. Upozornil rovněž na to, že jako stále vážnější zájemce o IPB se jeví Československá obchodní banka, ovšem pouze v případě, že stát bude ochoten vystavit garance. IPB začala bojovat o život mimo poddanství ČSOB aktivněji. Nečekaně otevřeně prohlásil generální ředitel Jan Klacek, že německá pojišťovna Allianz koupí část z podílu japonské Nomury v Investiční a Poštovní bance a majoritní podíl v její dceřiné společnosti IPB Pojišťovně. Tak zpětně i v novém světle se jeví i jeden z majetkových přesunů, kdy IPB převedla na skupinu PPF svůj zbylý téměř dvanáctiprocentní podíl v České pojišťovně. Tím vyklidila pozici v největším pojišťovacím ústavu v zemi, který původně chtěla mít v nově zakládaném holdingu, a předala otěže majority zcela do rukou PPF a mimo dosah ČSOB. V pátek 16. června v 11 hodin 58 minut se v IPB ujal moci nucený správce Petr Staněk. Investiční a Poštovní bance věnovala Bankovní rada České národní banky poměrně nečekaně téměř celé dva dny. IPB bylo i hlavním tématem dlouhého jednání vlády. Ta poté sama doporučila centrální bance zavést nucenou správu a urychleně prodat banku do rukou ČSOB. Oficiální zdůvodnění nucené správy znělo: pokles likvidity. Pravou příčinu viděla většina zainteresovaných jinde – vyvádění cenných majetkových účastí z banky, nebezpečí, že samo vedení banky navrhne ústav do konkursu a na stát se navalí uhrazení desítek miliard korun náhrad vkladů. (Jak uvedl Dillard v rozhovoru s týdeníkem EURO, požadovala Nomura na státu finanční pomoc ve výši 30 miliard korun s tím, že by navýšila kapitál banky zhruba o stejnou sumu a prodala ji pod svým aranžmá Allianz a UniCredito.) Po víkendovém maratonu jednání byl hned v pondělí 19. června ohlášen uzavřený obchod Československé obchodní banky s nuceným správcem Investiční a Poštovní banky za asistence ministerstva financí, České národní banky a Konsolidační banky. Po pouhých třech dnech nucené správy veškerá aktiva a pasiva IPB jištěná stoprocentní zárukou státu a centrální banky přešla do ČSOB. Ta koupila finanční skupinu IPB, aniž měla jasno, co v ní vlastně je a kolik za ni zaplatí. Jasné bylo jen to, že to bude částka poměrně malá. Sám auditor banky – Ernst & Young – totiž doručil bankovnímu dohledu svůj výrok, podle něhož výroční zpráva předložená představenstvem neodpovídá skutečnosti a ztráta banky vysoko převyšuje její vlastní jmění. Pro Nomuru již dříve hovořil o ztrátě mezi dvaceti až třiceti miliardami korun. Dlouhý, široký a krátkozraký. Cena za podnik IPB, za všechna její aktiva a pasiva bude stanovena až na základě zpráv dvou nezávislých auditorských firem podle výše čisté hodnoty aktiv banky. „Strany se dohodly, že výchozí kupní cena podniku je stanovena na 16 166 820 000 Kč, stojí v textu smlouvy. Ta se bude dále upravovat podle toho, jak IPB ocení dva nezávislí soudní znalci. Ke konečné ceně by měly být podle textu smlouvy připočteny tři miliardy korun. Na tiskové konferenci, kterou ČSOB svolala ihned poté, co podepsala smlouvu o koupi IPB, vystoupil generální ředitel Pavel Kavánek poměrně velmi sebevědomě. Potvrdil, že ČSOB zatím neví přesně, co koupila, nicméně že do devíti měsíců by mělo být vše jasné. Začalo probírání kvality portfolia IPB a dohledávání všech nitek, po nichž tekly úvěrové peníze pod pracovním názvem pijavice. ČSOB se stala s bilanční sumou ve výši 617 miliard korun největší bankou nejen na českém trhu, ale i ve střední Evropě. ČSOB se nijak netají tím, že IPB koupila především kvůli velmi dobře vybudovanému retailu, který hodlá převzít. Počet poboček bývalé IPB je silný v kramflecích především díky 3336 poštovním úřadům, na nichž jsou služby IPB nabízeny. Sama banka měla 179 poboček. Belgická KBC Bank tak jasně a poměrně levně ovládla velkou část českého bankovního trhu. Ostatně své pozice posiluje i v oblasti investičního bankovnictví, neboť již ovládla i skupinu Patria Finance, když koupila 55 procent od Kredietbank Luxemburgeoise, své příbuzné ze skupiny Almanij, a podíl šéfa Patrie Zdeňka Bakaly. Finanční skupina KBC Bank & Insurance Holding Group, jak již plyne z názvu, se vedle bankovnictví zabývá i pojišťovnictvím. Není proto vyloučeno, že v budoucnu bude chtít vévodit nejen českému bankovnímu, ale i pojišťovacímu trhu. A v České pojišťovně není ještě dohráno, ač je zde hlavním akcionářem společnost PPF, která v ní spolu se společností CESPO, s níž je spřízněná, drží majoritu. Stát totiž stále neprodal svých 30 procent akcií. Je tedy otázkou, zda nebylo poněkud krátkozraké umožnit KBC, aby do jejích rukou přešla tak velká část bankovního trhu s výhledem na budování silné pozice i na trhu pojišťovacím. Obchod ČSOB ale není dohrán. Banka stále nemá v rukou IPB Pojišťovnu, o niž KBC jako hlavnímu akcionáři ČSOB hodně jde. Nedohrána je zatím i role japonské Nomury. Hlavní akcionář IPB, Saluka Investment, totiž požaduje na českém ministerstvu financí jako odškodné za Investiční a Poštovní banku 30,5 miliardy korun. Pokud ministerstvo nezaplatí, přijde ke slovu arbitrážní soud ve Stockholmu. Saluka se odvolává na smlouvu mezi ČR a Nizozemskem o ochraně investic, která prý byla porušena tím, že český stát se choval nespravedlivě, když pomohl ozdravit pouze některé banky na domácím trhu, a vytvořil tak nekonkurenční prostředí. Ve stínu. Poněkud v ústraní se tak odehrával vývoj ve zbytku bankovního sektoru. Rakouská Erste Bank se postupně nadechuje v České spořitelně, nové vedení v Komerční bance zase pilně pracovalo na očištění banky od zbytečných nákladů (ačkoliv poslední nákup luxusních vozů Audi pro celé vrcholové vedení banky není právě spořivým krokem), ale i na radikální prověrce celého portfolia. Na základě toho generální ředitel KB Radovan Vávra v rozhovoru s týdeníkem EURO prohlásil, že za celý rok by měla ztráta banky činit maximálně tři miliardy korun. Prověrka posunula úvěry v nominální hodnotě zhruba 27 miliard korun v klasifikaci směrem dolů, a na základě toho tak banka zvýšila objem plánovaných rezerv ke špatným úvěrům o dvě miliardy na 9,6 miliardy korun. Člen představenstva Tomáš Spurný tvrdí, že na konci roku bude mít Komerční banka zhruba čtyřicet miliard klasifikovaných úvěrů, k tomu téměř dvacet miliard oprávek. „Naše modely říkají, že během dvou až tří let můžeme banku bez garancí a bez privatizace otočit do zisku, prohlásil Vávra. Vcelku postupuje i privatizace Komerční banky. Řídící výbor pro privatizaci bank již v listopadu doporučil vládě na takzvaný short list zájemců o koupi státního podílu v Komerční bance čtyři investory, kteří budou moci provést due diligence a vypracují konečné závazné nabídky. S těmi lze ovšem počítat až počátkem příštího roku. Mezi horké kandidáty patří především německá HypoVereinsbank spolu s Bank Austria Creditanstalt a italská UniCredito. Privatizace KB by měla být podle vládního scénáře dokončena v prvním čtvrtletí příštího roku. Naopak do konce letošního roku by konečně měla mít nového kupce ostravská skupina Union Group. Po dlouhých peripetiích by měla skončit v přechodném klíně skupiny CS First Boston, která ji rozprodá po částech dalším zájemcům. Její největší perlu – Vojenský otevřený penzijní fond, který ostatně začal svůj život v Bankovním domě Skala, by měla získat švýcarská pojišťovna Winterthur. Jakkoliv se tedy může zdát, že český bankovní sektor získává konečné majitele, realita zřejmě bude jiná. Erste Bank, stejně jako KBC a třeba i HypoVereinsbank a Bank Austria, provádí velké akvizice především proto, aby zvýšila svoji cenu pro další velké nadnárodní kupce. Ale ono vlastně i podle toho, že klienti nevědí, kdo jejich banku vlastní, se může poznat, že dobře funguje.
