Porovnávání výkonnosti vzdělávacích soustav jednotlivých zemí prostřednictvím mezinárodních srovnávacích testů u patnáctiletých studentů a u dospělých je jedna z vlajkových lodí Organizace pro mezinárodní spolupráci a rozvoj (OECD), které se poněkud nepřesně přezdívá „klub bohatých“. Zatímco školáci mají srovnávací testy známé pod anglickou zkratkou PISA, testy u dospělých jsou známé pod označením PIAAC a najdete státy, kde se výsledky sledují a diskutují jako otázka národní prestiže a každé škobrtnutí jako věc hlubokého kolektivního přemítání nad tím, kde se stala chyba. Shodou okolností jsem zrovna minulý týden strávil v Pobaltí, kde to platí beze zbytku. Všechny tři baltské státy dávají na vzdělání o dva tři procentní body vyšší podíl veřejných výdajů nežli Česko, přičemž to platí i pro základní a střední školství, které koneckonců nejvíce ovlivní to, jaká bude úroveň znalostí průměrného Čecha, Litevce, Lotyše nebo Estonce.
Kouzlo trochu větších peněz
Konkrétně Estonci dosahují v mezinárodním srovnání mimořádných výkonů, v posledním žebříčku PISA předběhli Finsko a dostali se na třetí místo na světě, po Singapuru a Japonsku. Estonci jsou přitom velmi dobří nejen v matice (druzí v Evropě po Švýcarsku), ale také v biologii, chemii, fyzice a práci s počítačem. V sektoru IT si představuje svoji budoucnost 12,5 procenta patnáctiletých.
Podstatné je, že o dobrých výsledcích v testech tolik nerozhoduje sociálně-ekonomické pozadí, tedy zda se student narodil takříkajíc do dobré rodiny - 48 procent dětí ze sociálně slabších rodin mělo velmi dobré výsledky ve vědních oborech, což opět přineslo Estonsku prvenství. Vybavenost škol počítači v ekonomicky slabších oblastech (severovýchod na hranicích s Ruskem) a na venkově je přitom vyšší než ve městech a bohatších oblastech. Podobně jako ve Finsku – a na rozdíl od Česka - se klade důraz na všeobecné školství, děti nesegregují na víceletá gymnázia a školy i samotní učitelé mají samostatnost, jak dosáhnout požadovaných akademických výsledků. Estonsko zažilo opravdu hlubokou ekonomickou recesi, výdaje na studenta se však v letech 2005 až 2012 zvýšily o 30 procent a platy učitelů v posledních pěti letech stouply o 40 procent.
Přitom když se podíváte na mezinárodní srovnání dospělých v PIAAC, v jednotlivých věkových kategoriích a podle dosaženého nejvyššího vzdělání nejsou výsledky Estonska nijak odlišné ve srovnání s Českem, spíše jsou u nás ve schopnosti počítat mírně lepší. Nedá se přitom tvrdit, že by starší ročníky, které získaly vzdělání ještě za starého režimu, v mezinárodním srovnání, nějak excelovaly. Máme sice velmi nízké procento lidí ve věkové skupině nad 55 let, kteří by nezvládali ani jednoduché početní úkony, ale to mají v Estonsku taky. Není také pravda, že by starší generace měla nějak výrazně lepší vzdělanostní základ oproti těm, kteří absolvovali školy relativně nedávno. V mezinárodním srovnání vysoké bodové zisky absolventů terciárního studia v širokém věkovém spektru od 25 do 65 let souvisejí s tím, že vysoké školství bývalo v Česku přísně výběrové a podíl absolventů technických oborů byl nadprůměrný.
V mezinárodních srovnáních najdete i ukryté perly, například fakt, že numerické kompetence v takovém Izraeli jsou překvapivě slabé a občané této technologické mocnosti navzdory zažitým představám neprošli naším „holandským testem“. Absolventi izraelského terciárního školství jsou spolu s Italy a Řeky v počtech horší než nizozemští středoškoláci. Najdete takových paradoxů víc, třeba velmi slabé výsledky Angličanů.
O personální situaci v českém školství čtěte více:
Česku hrozí nedostatek učitelů i po zvýšení platů. Velké riziko, říká šéf odborů Dobšík
Tortura nemá smysl
Se staršími ročníky, které se ve škole nenaučily počítat, toho moc nenaděláte, i když taková povinná účast na doškolovacích kurzech z matematiky by byla nesporně účinným způsobem, jak žadatele o podporu přimět k urychlenému nástupu do nového zaměstnání… Jenže co si budeme namlouvat, o budoucí produktivitě nerozhodne rafinovanost tortury matematikou pro dospělé, ale to, jakého vzdělání a kompetencí se dostane nastupující generaci.
Rozdíl mezi námi a Estonci spočívá v tom, že oni se svým školstvím v posledních dvaceti letech něco cílevědomého udělali a modernizační úsilí jim přináší prokazatelné ovoce. Není to jenom o penězích, Estonsko není bohatší než Česko. A už vůbec se nezkoušejme vymlouvat na to, že Estonců je tolik, co obyvatel Prahy a blízkých satelitů. Všechno je to otázka priorit, někdo si je nastavil dobře, někdo vůbec.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka: