Rozhovor s Milanem Knížákem
Pane Knížáku, vy jste autor happeningů, zpěvák kapely Aktual, malíř, sochař, spisovatel, šperkař, restaurátor, sběratel loutek, ředitel Národní galerie, vynechal jsem něco? Chcete-li být přesný, tak bych doplnil vysokoškolský profesor a bývalý rektor AVU, návrhář módy a architektury, básník, hudební skladatel - teď píši hodně komorních skladeb - a jsem rovněž designér především nábytku a módy. V roce 2001 (I. vydání 1996) vydalo prestižní nakladatelství Phaidon Press, Londýn, New York, publikaci „The 20th Century Art Book“, kde je uvedeno 500 nejvýznamnějších světových umělců 20. století. Jsou v ní jen tři Češi: Kupka, Kolář a Knížák. Spravedlivé to není, mělo by nás tam být víc, třeba Pešánek a další, ale bohužel, je to tak. Také mezi tisíci nejvýznačnějšími skladbami 20. století vybranými světovými muzikology je, vedle skladeb Janáčka, Martinů, Nováka a Husy, i moje Broken music.
Abychom tedy byli doopravdy přesní, uvedl bych ještě váš pokus o kandidaturu do Senátu a úvahy o kandidatuře do Evropského parlamentu. Proč jste chtěl být ještě kromě toho všeho politikem? Vždycky jsem na podobnou otázku odpovídal, že být senátorem je tou nejlepší penzí, ale jelikož jsem činorodý, tak jsem počítal s tím, že bych využíval pozici v Senátu ke vstupu do problémů české a evropské kultury. Navíc si pořád myslím, že docela rozumím politickým problémům naší země a že můj hlas by měl svoji cenu. Evropský parlament jsem chtěl využít ke stejným cílům, především k posílení Národní galerie. Když jsem zjistil, že by se nedaly funkce generálního ředitele galerie a poslance v EU sloučit, okamžitě jsem to vzdal. Pravicový program, který mně Národní strana, jež mně nabídla kandidaturu, předložila, mně nevadil a nepovažoval jsem ho za extremistický.
Zůstaňme u politiky. Co byste učinil nejdříve, kdyby vás jmenovali ministrem kultury? Přestal bych tolik podporovat živou kulturu.
Proč? Protože si myslím, že se má podporovat co nejméně. V současném světě je kultury a umění, nebo toho, co se za ně vydává, příliš mnoho. Umění degraduje do lidové zábavy. Současné společnosti si takový přístup vynucují, politicky se to zdá být výhodné. Ztížil bych přístup ke kultuře, snížil dotace na živou kulturu, jako je divadlo, film atd.
A z čeho by umění žilo? Je nereálné, že bych byl ministr kultury, a rovněž je nereálné, že bych něco takového mohl prosadit. Vím, že to nejde, ale mým trendem by bylo živou kulturu tolik nepodporovat. Měla by trochu živořit. Měli bychom se víc starat o to, co tu bylo, co nám zanechali předkové. Měli bychom budovat struktury, které v této činnosti budou pokračovat. A rozhodně bych se jako ministr kultury snažil víc vstupovat do zásadních kulturních problémů, o které se doposud ministerstvo nestaralo, jako jsou řešení měst, kultura krajiny a kultura každodenního života. Města se sama k sobě chovají velmi špatně. Ničí to nejkrásnější, co v nich je, přerušují logiku vývoje, která měla po staletí jasný řád.
Můžete být konkrétnější?
Za socialismu města trpěla tím, že řada věcí nebyla opravena, což nakonec bylo dobře, ale kolem městského jádra vznikaly věnce sídlišť. Sídliště města obklíčila, ale jádra zůstala téměř netknutá. Nyní je jádro aktuální a vstupuje se do něj velmi brutálně. Domy se odbourávají, nechávají se pouze fasády. Stavějí se prostory, které substance města neunese, což zatěžuje dopravu, a jakmile se začne řešit doprava, naruší se struktura historického jádra. Jedno je spojeno s druhým a právě ministerstvo kultury by do těchto věcí mělo výrazněji vstupovat. Ministr by se neměl starat jen utilitárně o umění a přímou kulturu, ale měl by výrazně vstupovat do všech oblastí našeho života. Kultura je přece součástí veškeré naší činnosti a našeho chování.
A to, co jsem řekl o městech, platí i o krajině. Horizontální sídliště rodinných domků nám tragicky užírají krajinu. Jde o monokulturu, v níž najdete stejné zahrady plné chemie, aby tam nebyli krtci a mouchy. Uprostřed zahrádek stojí dementní baráčky, které staví primitivní lidé, kteří se výsledky této duchovní pokleslosti ještě pyšní. Pitomý panelák, který jsem nesnášel a nesnáším, je ve své podstatě k přírodě šetrnější, humánnější, a tudíž i krásnější než horizontální podnikatelské baroko. Vzniká hypersídliště, takže za chvíli se Praha dotkne Plzně i Ústí. Půjde o megastrukturu, uvnitř které budou velká prodejní centra, kde se lidé budou o víkendech bavit nakupováním zbytečností.
A kdo by podle vás pak produkoval filmy a divadla, bez nichž se mimochodem neobejde televizní provoz?
Klidně nikdo. Myslím, že by jich nemuselo být tolik. Jen malinko, nebo by dokonce nemusely být žádné. Filmová kultura mi připadá nesmírně pokleslá. Český film je, podle mne, naprosto tragický, a kdyby neexistoval, nic by se nestalo. I řada takzvaných filmových velmocí je na tom velmi špatně. Z filmu se stala jen lidová zábava. Problém našeho filmu je, že se tváří jako umění, a přitom je zcela banální a především opakuje principy vlny 60. let (např. Hřebejk, Svěráci).
Stejně nechápu, proč má stát, potažmo město, podporovat padesát (či kolik) divadel. Myslím, že tyhle věci jsou zbytečné. Zrušil bych eventuální filmový fond, obrovské dotace pro divadla, nepořádal bych tisíce trapných akcí, které jsou iniciovány v EU, jež podporuje umění jen z hlediska politické vhodnosti. Hlupák z Německa spolu s hlupákem z Česka nebo třeba z Polska vymyslí hloupost a na tuto hloupost dostanou peníze z EU, poněvadž je to politicky vhodné.
Jako například? Jako například všechno. Když nemáte partnera, neschválí vám projekt, a tak hledáte partnera na to, co můžete vytvořit sám. Je to stejný systém jako za komunismu, kdy se také tvořily věci účelově, aby se daly vůbec udělat. Hledalo se alibi. Přesně tento způsob dnes podporuje EU. A to je špatně.
A na co vy potřebujete partnery? Proč si to, co chcete, neuděláte třeba tady na zahradě na chalupě sám? Osobně partnery nepotřebuji. To, o čem mluvím, je problém Národní galerie nebo jiných institucí. Bylo by dobré, kdybyste si uvědomil, že jsem generálním ředitelem Národní galerie a především hovořím o problémech, které má umění na této úrovni. Moje vlastní práce v tom není důležitá, pro ni tento typ podpory nikdy nehledám a doufám, že hledat nebudu.
Ještě jsme se nezmínili o muzice. Tu mám samozřejmě rád, ale také bych ji nepodporoval, protože bych chtěl, aby po ní byla poptávka. Mně se zdá, že dnes je spousta věcí publiku příliš vnucována. Uvítal bych, kdyby tomu bylo opačně. Víc bych dal na soukromé iniciativy, soukromé muzicírování a v tom bych asi spolupracoval s ministerstvem školství. Nebyl bych podporovatelem velkých akcí, velkých koncertů, velké migrace, to je podle mého názoru zbytečné. Umění, nebo toho, co se za něj vydává, je příliš mnoho, umělců je příliš mnoho a pak tomu lidé ani nemohou důvěřovat. Konzument umění by neměl být profesionál, ale měl by mít o umění zájem a umění by ho mělo zjemňovat. Dnes kultura rezignovala na edukativní a zjemňovací funkce a stává se jen zábavou. Rozumím tomu, že „chléb a hry“ je heslo, které dnes platí víc než kdykoliv v historii lidstva. Nic jiného neděláme. Budujeme sociální státy a bavíme lidi, aby se z toho nezbláznili.
To je dáno tím, že – jak spočetli odborníci – naši dnešní civilizaci by uživilo jen asi deset až patnáct procent populace. Zbytek lidí je uměle zaměstnáván… Bohužel, umělá zaměstnanost je strašidelná. Je nás mnoho a bude nás asi čím dál tím víc, pokud nepřijde nějaká ozdravující katastrofa. Nedávno jsme o tom mluvili na AVU se studenty a říkali jsme, jak užitečné byly katarze, to znamená války a katastrofy. Nikdo si je samozřejmě nepřeje, ale co se týče výběru umění, to bylo dobré. Každá válka toho hodně zničila, zachovalo se toho po ní velmi málo, selekce byla přirozená. Dnes je úplně jiná situace. Nejnižší odhad říká, že každý den vzniká asi milion takzvaných uměleckých děl. A co s nimi? Každý umělec aspiruje na to, představit světu své ego, svůj způsob vidění jako něco zázračného. Pak žijeme jen mezi samými zázraky. Nechci zázraky, přeji si docela obyčejné věci, a ty vymizely. A když se objeví něco obyčejného, tak se to začne zbožšťovat, aby to obyčejné nebylo. Uvědomuji si, že od profesora Akademie výtvarných umění a generálního ředitele Národní galerie se neočekává, že bude mluvit proti umění, ale možná právě proto, že jsem uměním stále obklopen, takhle uvažuji. Množství uměleckých děl se stává i velkým technickým problémem pro muzea či galerie. Nikdo neví, kam sbírky umístit, stále se staví nové a nové depozitáře, a to je velmi drahé. Budovy musí být bezpečné, dokonale klimatizované, kontrolované, osvětlené a tak dál.
Neodporujete si trochu? Vy přece také neděláte obyčejné věci, váš poslední seriál pláten s ukřižovaným Kristem taky není obyčejným znázorněním ukřižovaného mladého třiatřicetiletého Žida na Golgotě… Mluvím-li o obyčejných věcech, nemám na mysli příklon umělců k civilním tématům. To se v umělecké historii již několikrát objevilo. Mám na mysli spíše prostotu života ve smyslu uvěření, či alespoň důvěry v každodenní životní rituál, který nemusí být senzační, aby byl senzační.
Jak po tomto všem, co jste řekl, vidíte budoucnost naší Národní galerie? Když tam bude někdo podobný jako já…
To asi těžko, to si přiznejme. Umělci nebývají šéfy galerií, protože existují obavy, že budou preferovat jen to, co sami uznávají, že k umění nemají takový odstup jako kunsthistorici… Za prvé. Nesouhlasím s vámi, že umělci mají menší odstup než kunsthistorici. Naopak, často se setkávám s teoretiky umění, kteří jsou velmi úzce zaměřeni a blokují vše, co nepluje v jejich proudu. V českých zemích je to bohužel obvyklé, ale není možné rozdělovat potenciální lídry na umělce a na kunsthistoriky. Je to o jednotlivcích, jako ostatně každá vedoucí pozice. Ale řekněme to tedy jinak: že tam bude někdo nesobecky oddaný věci Národní galerie (většinou tomu bylo opačně, ti lidé chtěli zvýznamnit sami sebe, ne galerii) a bude schopen dostatečně odolat tlakům zvenku. Za totality sloužila galerie zájmům režimu, a aby si nezadala, tak styk se zahraničím spočíval v tom, že se umělecká díla půjčovala. A protože máme vynikající sbírky, proměnila se v půjčovnu. Dnes se tato praxe velmi těžko odstraňuje.
Co považujete za zcela unikátní? Třeba sbírku raného Picassa a vůbec Francouzů. Máme největší kolekci Kupky, který si již dnes našel své místo ve světě vrcholů moderního umění. Rovněž nesmírně delikátní sbírku starého umění. V tradici půjčovny chtěli téměř všichni pokračovat, protože to bylo nejjednodušší. Ale kdybychom v tomto trendu pokračovali, tak části galerie budou prázdné. Všechna esa by byla nepřetržitě na cestách.
Já jsem se domníval, že největší kolekci Františka Kupky má Meda Mládková v muzeu Kampa. Paní Mládková vlastní (podle posledních údajů muzea Kampa) 215 děl Františka Kupky z toho osm obrazů-olejomaleb a zbytek jsou práce na papíře většinou drobných formátů. Národní galerie má 484 děl Františka Kupky, z toho 47 obrazů-olejomaleb a 437 prací na papíře, to znamená 148 grafik a 289 kreseb a akvarelů. A to jsou pouze čísla, nehovořím o kvalitě děl, která jsou nesrovnatelná. Kolekce Národní galerie je nejlepší na světě a její podstatná část je v trvalé expozici stále k vidění. O tom se ale nepíše. Novináři jsou ochotni skočit na propagandu paní Mládkové, která bohužel velmi často nemluví pravdu, a to je velké zjemnění.
Vraťme se k té budoucnosti Národní galerie. Jakou máte vizi, kterou se snažíte naplnit? Zásadní je, aby se už Národní galerie nemusela hýbat, aby nesídlila v provizoriích. Získali jsme dva nové paláce, Schwarzenberský a Salmovský palác na Hradě, a ty restaurujeme. První bude otevřený zhruba za rok a půl a druhý za další dva roky. Dělali jsme výběrové řízení na nový vchodový objekt, který vyhrál španělský architekt Mateo. V palácích bude instalováno české baroko a 19. století. Na Hradě v Jiřském klášteře bude gotika, aby ji nemohla ohrozit velká voda. Ale tento klášter potřebuje zásadní rekonstrukci, na kterou zatím Hrad nemá. Rovněž chceme přemístit knihovnu ze Šternberského paláce, kam se už nevejde a blokuje tam provoz, poněvadž nedovoluje uzavřít návštěvnický okruh, do Veletržního paláce, který se bohužel musí také celý znovu rekonstruovat.
Proč? Vždyť byl otevřený v roce 1996? Ano, jenže byl rekonstruován zastaralými technologiemi. Již tehdy jsem žádal ministra kultury Uhdeho, aby revidoval projekt, ale komise k tomu účelu svolaná se dohodla, že to není zapotřebí. Veletržní palác byl už při dokončení zastaralý. Národní galerie ho tehdy označila za nevhodný pro prezentaci uměleckých děl a chtěla se ho zbavit. Dnes je oceňován zahraničními odborníky jako zcela výjimečné sídlo umění.
Vraťme se ke sbírkám. Co tam je nového? Začali jsme budovat sbírky současného mladého umění. Máme na to speciální fond, který jsme založili spolu s ministrem kultury Pavlem Dostálem. Ročně je to jeden milion korun. Není to mnoho, ale na nákup děl mladých umělců to stačí. Získáváme díla mladých výtvarníků ještě z donací, například od česko-švýcarské nadace manželů Jelínkových.
Není právě při této činnosti nevýhodné, že jste jako ředitel tak vyhraněným umělcem? Přece jsou známé vaše veřejné spory s Davidem Černým či Jiřím Davidem… Spory s těmito lidmi nemám já, ale oni se mnou. Dílo Davida Černého jsem vystavil na výstavě „Konec světa“ v roce 2000 před palácem Kinských na Staroměstském náměstí a tvrdě jsem bojoval se správou náměstí, aby vystavení povolila. Tehdy mně David Černý napsal osobní děkovný dopis, že jsem se zasadil o jeho plastiku. Odpověděl jsem mu, že jsem se nezasazoval o jeho sochu, ale o sochu jako takovou. Při ceně Chalupeckého se zachoval ke svým kolegům velmi neférově. Od začátku chtěl unikátní podmínky na úkor druhých, a dokonce i na úkor prezentace sbírek NG. Tak jsem rázně zakročil. A jelikož byl sprostý, nechal jsem ho vykázat. Jiří David je člověk nemocný ambiciózností. Chce za každou cenu prosadit sám sebe, být slavný a bohatý. Pamatuji si, jak se chtěl stát rektorem AVU a neštítil se žádných prostředků. Proti takovému jednání budu vystupovat vždy a je a bude mi jedno, jak to veřejnost přijímá. Řídím se morálním kodexem, který si celý život pěstuji, a nemíním se mu zpronevěřit. S tím, že jsem umělec, to nemá nic společného.
Jak velký je roční přírůstek do galerijních fondů? Máme několik zdrojů, jednak peníze z rozpočtu, jednak z fondu ISO ministerstva kultury, s jehož pomocí se vykupují památky starší padesáti let. Nedávno jsme takhle koupili například Hartmanna a Preissiga. Máme smlouvu s česko-švýcarskou nadací manželů Jelínkových, jejíž věci jdou do NG, a my můžeme společně s rektorem AVU ovlivnit jejich výběr. A pak existují donace, veřejné dary jak z domova, tak ze zahraničí, a již zmíněný fond nejmladších. V loňském roce se Národní galerii přihlásil jako donátor Synot Lotto. Přírůstky jsou někdy ve stovkách, jindy i v tisících kusů za rok. Například dar sbírky Jiřího Valocha byl několikatisícový.
A vy ji sám Národní galerii nedarujete?
Svou sbírku jsem již jednou v osmdesátých letech Jiřímu Kotalíkovi, tehdejšímu řediteli NG, nabídl, ale on ji odmítl. V roce 1988 Jan Kotík, člen Skupiny 42, Kotalíkův kamarád a kolega, onemocněl a chtěl celé své dílo věnovat NG. To také odmítl. Bál se. To, že nechtěl moji sbírku, to jsem pochopil, ale že Jiří Kotalík odmítl Kotíkovo dílo, tomu jsem nerozuměl. To dílo bylo již uzavřené, šlo o klasickou modernu, a jenom proto, že byl emigrant, nesměl být v NG. Až do doby, než jsem nastoupil, neměla Národní galerie od emigrantů nic. Za mého působení jsme od všech významných Čechů v zahraničí díla získali.
Ale ještě bych se vrátil k původní otázce. Jsem přesvědčen, že Národní galerie se má vracet do historie jak vzdálené, tak nedávné a stále ji přehodnocovat a ukazovat to, co ukázáno nebylo. Máme objevovat outsidery a opomíjené trendy, nejen následovat módní vlny, které hýbou současným uměleckým světem. Například teď vystavujeme Pavla Brázdu, který byl donedávna zcela mimo respektované proudy.
To také je úkol pro Kunsthalle, která ovšem v Praze i Brně chybí… Jistě. Veřejnost nás někdy nutí, abychom suplovali Kunsthalle, ale to není možné. Pořádáme kolem dvaceti až pětadvaceti výstav za rok, to je číslo nesrovnatelně větší, než kolik výstav dělají podobné galerie ve světě. Neznám žádnou takovou.
Proč v Čechách není Kunsthalle? Komunisté ji nechtěli. Komunisté nikdy nechtěli nové, moderní, čerstvé umění, něco, co experimentuje. Pak se vytvořilo Rudolfinum, které supluje Kunsthalle, ale jeho prostor je pro tento účel nevhodný. A zatím nikdo nechce dát peníze na novou stavbu a pak na plnění programu, což je velmi náročné.
Co by tedy měla Národní galerie dělat? To, co jí předpisuje zákon. Starat se o to, co již má, a mapovat to, co přichází a co považuje za důležité pro budoucnost. Národní galerie současné umění sbírá, ale nemůže ho stále předvádět. Myslím si, že by měla dělat méně výstav a dát větší důraz na trvalé expozice a hluboké studium výtvarné problematiky. Teď se snažíme o to, aby nám vláda dala do rozpočtu navíc patnáct až dvacet milionů, což je vůči základní státní dotaci, která dělá 210 milionů, a vůči celému rozpočtu na kulturu zanedbatelná suma. Pak bychom byli schopni otevřít veškeré stálé expozice zdarma. To bych považoval za velký kulturní i politický čin.
Za dobu svého ředitelování jste Národní galerii nic neprodal? Ani ze svých vlastních prací? Na tuto otázku jsem odpovídal opravdu mnohokrát, ale jak je vidět, nikdo mé odpovědi nečte. Než odpovím, chci předeslat, že NG by měla ode mne nakupovat, poněvadž ať se vám to líbí nebo ne, patřím k předním umělcům této země a galerie by se měly předhánět v nákupu mých prací. Kdybych nebyl zastoupen v NG, byla by to její ostuda. A teď k vaší otázce. Národní galerie ode mne nikdy nic nenakoupila, a teprve před otevřením Veletržního paláce v polovině 90. let se rozhodla nakoupit několik děl, a sice Nový ráj, Dokumentaci akcí a Knihu-Objekt. Za Knihu-Objekt mi zůstala dlužna a po mém nástupu do funkce ředitele jsem chtěl tento dluh sprovodit ze světa, aby NG nedlužila svému generálnímu řediteli. Tento dluh mi byl zaplacen. To je vše. Nikdy potom jsem již NG nic neprodal, a když chtěla sbírka grafiky a kresby nakoupit sérii mých kreseb, která získala velkou cenu na Mezinárodním Trienale kresby ve Wroclavi, odmítl jsem. Naopak jsem řadu svých děl NG věnoval, a to dle výběru Sbírky moderního a současného umění.
Jaké umění sbíráte kromě loutek? Už žádné umění nesbírám, ale sbíral jsem světovou avantgardu 60. a 70. let.
A když jste ho vozil ze zahraničí, s tím jste neměl potíže? Ne, protože to u nás nikdo za umění nepovažoval. Byly to věci, které nikomu nevadily, protože nikdo nevěděl, co to je. Nevypadaly jako umělecká díla.
Naše společnost, lépe řečeno některé její vrstvy, začíná značně bohatnout. Jaký vztah mají tito lidé k umění? Nakupují obrazy? Z devětadevadesáti procent žádný. Jsou to lidé, kteří bydlí špatně, žijí špatně, zajímají se o špatné věci. Možná jejich děti začnou mít k umění nějaký vztah. První generaci jde většinou o pompézní barák, velké auto, okázalé dovolené. Nechápou, že když si pozvou domů nějakého zahraničního partnera, tak ten hned ví, s kým má co do činění, a podle toho se k dotyčnému chová. Tato generace je zatím velmi nekulturní. Těch, kteří se o umění zajímají, je málo, a když něco kupují, tak většinou kýče nebo falza. Je to také proto, že rádi nakupují „výhodně“, a to bez zkušenosti nelze. Mají pocit, že na všem musí vydělat, a proto skoro vždy prodělají. A podobně, bohužel, nakupují i banky. Nakoupily věci, které měly největší cenu v době nákupu.
Čím to je, že Praha nemá skutečné soukromé galerie, které by umělcům poskytovaly plný servis a kupcům ručily za kvalitu? Odpověď je výše. Není tu, kdo by díla kupoval. Tady by se renomované galerie neuživily. V Čechách je jen málo zákazníků, proto nemohou být galerie.
Jak prodáváte své vlastní obrazy? Tady špatně. Občas někdo něco koupí, ale jen málo. Když něco prodám, tak spíše v zahraničí. Tam mám řadu sběratelů, kteří mě sbírají soustavně, ale já se o to málo starám.
Uživilo by vás to? Kdybych se tomu věnoval, určitě. A lépe. Umím se živit i designem. Zrovna teď jsem vyhrál cenu za kliky, v kterých je dotykový vypínač. Kdybych nebyl v Národní galerii, tak bych asi mohl i zbohatnout.
Proč jste tedy tu funkci přijal? Přijal jsem ji proto, že mě ta práce zajímá. Šlo mně hlavně o to, aby Národní galerie, která byla v zoufalém stavu, začala fungovat. Uvedu jen několik skutečností. Národní galerie před mým příchodem dlužila 150 milionů státu, měla za více než 20 milionů nezaplacených faktur, dostala pokutu 80 milionů, musela do tří měsíců nakoupit díla za 100 milionů, aby tak využila svá předkupní práva, měla asi 25 kont s nejrůznějšími podpisovými právy, byla před rozpadem a sbírky spolu nekomunikovaly, rekonstrukce paláce Kinských se zastavila, poněvadž generální dodavatel neplatil subdodavatelům, a tak dále a tak dále. V posledních několika letech prošla Národní galerie řadou kontrol. Téměř všechny skončily výsledkem nula!!! Znáte nějakou jinou státní organizaci s takovými výsledky?
Jaký vztah máte k penězům? Jak je vidět, auta máte rád velká a drahá, jako ti podnikatelé, z kterých si děláte legraci… Být bohatý je báječné, ale není báječné dělat věci jen pro peníze. Za dobrou práci má být člověk dobře honorován, což, bohužel, není případ státního úředníka na poli kultury. Mám rád velká auta, poněvadž jsem velký a tlustý a rád se v nich cítím pohodlně, navíc ve mně zbyla dětská touha po krásných autech, která u dnešních dětí už asi není tak aktuální. Podle toho, co umím a v jakém jsem pracovním nasazení, bych měl patřit mezi nejbohatší lidi tohoto státu. Vnímám jako ostudu naší společnosti, že tomu tak není. A to myslím vážně. Nemrzí mě nic, svůj osud jsem si vybral a za všechno, co se v mém životě stalo, mohu především já. Nestěžuji si. A nedělám si legraci z podnikatelů, jen z hloupých podnikatelů, kteří si myslí, že vydělat peníze je to jediné. Vážím si každé vážné práce v kterékoliv oblasti.
Kdysi jste řekl: Neumím posoudit, co se mi líbí. Jak je možné, že umělec neví, co se mu líbí? Doopravdy neumím posoudit úplně přesně, co se mi líbí. Dnes je všeho moc a neexistují žádné hodnotové žebříčky. Vždycky čekám a nechám věci na sebe působit v čase.
Myslíte, že je hodnotová škála totálně zbořená? Nevím, jestli slovo zbořená je to správné. I zbořenina už vyžaduje jistou hodnotovou optiku. Zboření je alespoň gesto. To, co nás dnes obklopuje, je rozmazanina.
Myslíte, že je možný nějaký návrat k znovunastolení řádu? Myslím, že mnoho lidí dělá všechno pro to, aby se to vrátilo.
A myslíte si, že to je možné? Možná, že to jednou možné bude, ale nebude to návrat, spíše další stadium. Ale zatím to možné není, protože existuje velká diferenciace estetických i etických principů. I umělci by byli rádi, aby se něco stabilizovalo, aby bylo něco všem společné. Proto se objevuje například sociální téma v umění. To je něco, čeho se mohou všichni dotknout, co má podobné parametry pro všechny, i když to zatím dělá každý trochu jinak.
Co vás v poslední době na uměleckém jevišti zaujalo? Teď vládne uměním určitá ledabylost, která se možná podobá cudnosti.
V čem? V tom, že neříká věci naplno. Že se problémů jen dotýká. To je fenomén, který je mi sympatický. Odráží se to i v menším sklonu k vystavování, větší zdrženlivosti vůči projevům uměleckého světa. Nechuť připojovat se k uměleckým gangům, které mají snahy umělce někam dotlačit. Na nějakou úroveň se člověk buď dostane, nebo ne. Pomoci se mu dá jen do jisté míry.
Na čem vy sám pracujete, o čem přemýšlíte? Mám rozdělaných několik různých věcí, tak ostatně pracuji vždycky. Jedno si ověřuji v druhém, díla se modifikují a působí zpětně. Taky těmi změnami odpočívám. Pracuji na více frontách také proto, že potřebuji čas. Mně všechno dlouho trvá. Mám dlouhou dobu zrání. Některé věci, přesněji řečeno postoje, ve mně zrají desítky let. Například v roce 1970 jsem začal uvažovat o krajinomalbě a naučil jsem se to až po dvaceti, a ještě lépe po třiceti letech. Nyní jsem namaloval pár portrétů a zjistil jsem, že neumím namalovat portrét někoho, koho dlouhodobě neznám. Samozřejmě mechanicky ho nakreslím, ale jsem s tím totálně nespokojený. Přemýšlím nad přemírou všeho kolem nás a dělám divné obrazy ukřižovaných Kristů, které jsem vám ukazoval. Ta touha mě popadla již loni a nevím proč. Letos se z toho stala posedlost. Když obraz dokončím, už mě nezajímá, ale problém mě zajímá dál. Své věci často nechávám rok nebo dva ležet, pak se k nim vracím a dodělávám je. Letos jsem začal přemalováváním obrazů z loňska. Mimo to jsem napsal dvě básnické sbírky: Starý kůň neléhá, ale sny neztrácí a Těžší je zemská tíže. Průběžně ještě píši knížku provokativních esejů, která se zatímně jmenuje Těkání. V nich se zamýšlím právě nad tím, o čem teď spolu mluvíme. A mezi tím stále komponuji. Letos v létě jsem na chalupě napsal tři komorní skladby. A ještě pracuji na objektech biologicko-mechanických zbraní.
Jednou jste si postěžoval, že nemáte přítele. Čím to je? Nevím, jestli to byla stížnost, nebo jen konstatování. Mám spoustu známých, ale již dlouho nemám žádného životního přítele, kromě mé ženy. Všichni mí bývalí přátelé někde zůstali. Možná neunesli můj nápor.
Co byste si přál, aby jednou, třeba za padesát let, bylo o vás napsáno v encyklopediích? To je mi doopravdy jedno. A ani o tom nemohu přemýšlet. Žiji v době, kdy bezprostředně vím, co se děje na druhé straně zeměkoule, a to je nesmírně zatěžující. Bereme odpovědnost za celý svět, ale na druhé straně jsme k němu čím dál lhostejnější. To je špatně.
Ono to ani nejde jinak. Denně jsme konfrontováni s takovým množstvím hrůz, že náš organismus se musí bránit lhostejností. Proto říkám, že nejstrašnější zbraní současnosti je informace. A čím jsou informace absurdnější, tím víc zabírají. Pamatuji se, že když jsem v roce 1970 přijel ze Spojených států, téměř všichni kuřáci sbírali z obalů na cigarety celuloidové pásky. Mezi lidmi se tehdy rozšířilo, že když toho nasbírají kilo, slepec dostane psa. Byla to totální blbost, ale půlka národa tomu věřila. Pro mě, který se vrátil z racionální Ameriky, to bylo nepochopitelné. Teď žijeme v době, kdy média jsou plná takových informací. Dřív se hloupost šířila ústním podáním, které ji filtrovalo, dnes s ní pracují masová média. To je zajímavý fenomén nejen české současnosti. Čím víc dnes referujete o nějakých celuloidových páscích, tím víc prodáte svých novin. Díky tomu jsme plni pochybností a nevíme, jestli tu pochybnost jsme schopni unést.
A co vaši studenti? Co se od nich naučíte? Oni mě zásobují bohorovností, čerstvostí, samozřejmostí úsudku a já vedle nich a pro ně stavím model, který jsem si vybudoval, který má jistou logiku, jasnou strukturu. Oni se pokoušejí na ten model adaptovat, a to je proces výuky. Učení není nic jiného než stavba nějakého modelu. Žáci nemusí souhlasit s tím, co si myslím a co dělám, ale vidí mou strukturu a snaží se vybudovat svou vlastní strukturu ve vlastním světě. Důležitý je proces, ne výsledek. Učím tím, že představuji svůj topografický systém a studenti mají šanci si vytvořit svůj. A také je chci nakazit nadšením ze života, kterého mi ještě trochu zbylo.
Milan Knížák (* 19. dubna 1940 v Plzni) je především všestranným (multimediálním) umělcem, od roku 1999 generálním ředitelem Národní galerie. V letech 1990 - 1997 byl rektorem AVU, jejímž je také profesorem. V době komunistického režimu byl perzekvován.
Uskutečnil více než sto samostatných výstav, napsal několik desítek knih, katalogů a publikací - Nový ráj (monografie, 1995, zařazena mezi nejkrásnější knihy roku), Bez důvodu (1996), Dharmasputnik (1997) aj. Patří také k uznávaným hudebním skladatelům - nahrávky Broken Music (1979), Traditional suite (1988), Ars Acustica Bossa Nova Suite (1991), Obřad hořící mysli (1992).
