Novináři vzdorují sílícím tlakům, aby prozrazovali své zdroje
Ústavní soud v Brně vynesl precedenční rozsudek: vyhověl stížnosti nezávislého novináře a scenáristy Martina Šmoka proti pokutě ve výši 40 tisíc korun, kterou dostal od policie kvůli odmítnutí vyzradit svůj zdroj informací. Ústavní soud pokutu zrušil. Šmok odmítl prozradit jméno svědka v případu vraždy amerického komisaře Charlese Jordana, ke které došlo v Praze koncem šedesátých let. Podle ústavního soudce Vojena Güttlera by důvodem k trestu bylo, kdyby vyzrazení zdroje bylo ve veřejném zájmu. „Například nutnost oznámit závažný trestný čin či jeho pachatele,“ vysvětlil soudce. V tomto případě tomu však bylo opačně, kolega Šmok sám své zjištění policii oznámil, pouze odmítl sdělit totožnost člověka.
Ústavní soud řešil rozpor mezi zákony o periodickém tisku a o televizním a rozhlasovém vysílání a trestním zákoníkem. Právní normy o médiích garantují utajení zdroje, trestní zákon naopak očekává spolupráci novináře s vyšetřovateli. Soudci dali za pravdu argumentaci Šmokovy advokátky Kláry Veselé-Samkové, která odkázala na Listinu základních práv a svobod a na etický kodex Mezinárodní organizace novinářů.
Podle ústavních soudců je ochrana novinářského práva utajit zdroj nutná zejména kvůli takzvané pátrací žurnalistice. Úloha médií jako „hlídacího psa demokracie“ by jinak dle soudců mohla být ztížena. Jak známo, kdyby neplatila ochrana novinářských zdrojů, nemohly by propuknout například Spiegel aféra z roku 1962 ani Watergate z roku 1972.
Zpravodajství o letošním přelomovém verdiktu v Česku ale zároveň odhalilo závažnější chybu současného výkonu naší žurnalistiky. Kdekdo citoval vyjádření advokátky, která řekla: „… mrzí mě, že ústavní soudci se nevypořádali s faktem, že taková policejní rozhodnutí nejsou přezkoumatelná soudem.“ Nikdo - alespoň jsem to nezaregistroval - si tuto skutečnost neověřoval. Bohužel ani paní advokátka. O protiústavnosti paragrafu 146 odst. 2 trestního řádu z hlediska účinných záruk či nápravy, tedy přezkoumatelnosti oprávnění udělit pokuty, se vedla dle Tomáše Sokola několik let seriózní právní diskuse a novela tento paragraf zrušila. Má číslo tisku 1042.
Skoro ve stejnou dobu, dne 29. září, byla v USA propuštěna na svobodu novinářka The New York Times Judith Millerová, uvězněná v červenci, protože odmítla prozradit původ svých citlivých informací. Šlo o nezákonné zveřejnění totožnosti agentky CIA Valerie Plameové. Novinářka byla nyní propuštěna proto, že její zdroj dal svolení k výpovědi. Druhý obviněný novinář v této souvislosti, Matthewe Cooper z listu Time, do vězení nešel, protože se rozhodl svůj zdroj - po dohodě s ním a s vydavatelem - prozradit. Tímto „nejmenovaným zdrojem“ byl nejbližší poradce George W. Bushe Karl Rove. Cooper ještě do svého listu napsal, že tuto informaci mu potvrdil i další muž jménem Libby. Podle zprávy mezinárodní organizace Reportéři bez hranic bylo na přelomu let 2004 a 2005 v USA vedeno soudní jednání z podobných důvodů proti dvaceti novinářům.
Zatčení kolegyně Millerové představovalo po sedmadvaceti letech první případ tohoto druhu v USA. Tehdy šel do vězení novinář z New Jersey, ale po odpykání trestu byl omilostněn.
Podobně dopadl v roce 1989 mladý novinář Bill Goodwin, který napsal do britského časopisu Enginer článek o počítačové firmě Tetra Ltd. Tato firma se ucházela o půjčku ve výši pěti milionů liber a žurnalista odhalil, že byla v té době ve ztrátě dvou milionů. Informace pocházely z interních materiálů firmy, které byly označeny za „přísně důvěrné“. Soudce mladého novináře odsoudil podle zákona o pohrdání soudem z roku 1981. Goodwin měl zaplatit pokutu ve výši pěti tisíc liber. Novinář se ale nedal, odvolával se a nakonec zažaloval Velkou Británii u Evropské komise pro lidská práva. Ta jeho žalobě vyhověla.
Ne vždy se ale vydavatelé vydávají cestou soudních sporů, i když vědí, že by nejspíš u Evropského soudu pro lidská práva vyhráli, protože taková procedura (i pokuty za prolongování odmítnutí prozrazení) a právníci jsou velice drazí. Vydavatelé většinou volí levnější řešení, které začasté představuje vyměřená pokuta. Jak napsal v Lidových novinách Lukáš Dolanský: „Nejmenovaný zdroj musí mít svou cenu… běžnou praxí se stalo, že si novináři nechají (V Británii a USA) výpověď svého zdroje sepsat a notářsky potvrdit. A to i přesto, že vědí, že svůj zdroj nikdy neprozradí.“
Tato praxe předpokládá jasnější pravidla jak v redakcích, tak ve společnosti, důraz vydavatelů na věrohodnost svých médií a rychlý výkon spravedlnosti. Důležitou roli hraje i velikost trhu a přirozený vzájemný odstup lidí a institucí.
Pokusy o prolomení ochrany novinářských zdrojů existují v naší euroatlantické civilizaci ze strany pravice i krajní levice po celou dobu existence tohoto pravidla (například v Německu zejména v nových spolkových zemích a v Bavorsku), ale zatím se to nikde na dlouhou dobu nepodařilo. Není tedy pravda, jak se v některých komentářích psalo, že „novináři v Česku mají po rozhodnutí Ústavního soudu mnohem lepší podmínky ke své práci, než mají americká a britská média“. Už ani proto ne, že Ústavní soud představuje u nás novou instituci a ani všemi soudci není zcela respektován.
