Veřejný prostor v Česku se mezi umělci dočkal rehabilitace. Čím dál častěji se stává místem, ve kterém tvoří a ve kterém se snaží také oslovit širokou veřejnost. Všechny instalace, malby či projekty spojuje jedno. Snaha burcovat a zaujmout, vyvolat debatu či otázky.
Foto: Profimedia
Umělecké aktivity od graffiti přes tvorbu mozaik po videoprojekce či instalace lze shrnout pod název Street Art. Ten se snaží nekomerčně využít veřejný prostor. Jak se to českým umělcům daří? Podle Ludvíka Hlaváčka z Centra pro současné umění se situace lepší. „Nemůžeme se sice srovnávat například s Berlínem, tam je dění na ulici mnohem živější. V posledních letech se ale hodně změnilo.“ V porevolučních letech totiž mezi umělci přetrvávala nechuť k veřejnému prostoru, který byl v době komunismu vyhrazen jen prominentům.
Petr Hájek z The Chemistry Gallery, která se Street Artu věnuje, naproti tomu tvrdí, že umění je v ulicích stále málo. „Těžko říct, jestli je to vina umělců nebo nepřejících úředníků. Pracujeme teď na jednom projektu, kterým bychom to chtěli zase trochu změnit.“ Jak sám říká, umění ve veřejném prostoru má potenciál kultivovat širokou veřejnost. Zároveň je to i skvělá příležitost k prezentaci umělce.
Street Art
Typickým projevem pouličního umění je sprejová malba, takzvané graffiti, její tradice sahá až do 60. let 20. století, kdy se začala objevovat ve velkých městech po celých Spojených státech. V poslední době převládá technika 3D graffiti.
Vysloveně zklamaný současnou podobou českého Street Artu je bývalý ředitel Národní galerie Milan Knížák. „Pouliční divadla a jiné akce dnes nemají téměř smysl, poněvadž vše je dovoleno. Z 99 procent jsou vnímány jako druh zábavy.“ Vybočením ze stereotypu jsou podle něj jen některé projekty, například skupiny Ztohoven. Ty ale nepovažuje za typický Street Art. „Přestože podstatná část mé práce v 60. letech se odehrávala na ulici, jsem přesvědčen, že dnes je situace zcela jiná a Street Art, tak jak ho známe, asi ztrácí smysl,“ míní Knížák.
Co s veřejným prostorem?
Právě u skupiny Ztohoven oceňuje Milan Knížák jejich odvahu riskovat, která někdy končí střetem se zákonem. Naposledy se skupina připomněla tím, že na Staroměstské náměstí k 27 křížům, které jsou památkou na popravu českých pánů, přidala ještě jeden. Ten má symbolizovat opomíjeného Martina Fruweina z Podolí, který před popravou zřejmě spáchal sebevraždu, a 21. června 1621 byla proto sťata už jen jeho mrtvola. V roce 2007 se zase nelegálně nabourali do vysílání ČT a nechali odvysílat fiktivní výbuch atomové bomby na pozadí Krkonoš. Za to se dočkali nejen trestního oznámení, ale také ocenění – získali Cenu NG 333. Jindy pozměnili symboly panáčků na semaforech nebo vyměnili stovky reklamních plakátů v metru za obrácený otazník. Sama skupina své činy nevysvětluje. Pouze sleduje reakce, které vyvolá. „Byli bychom rádi, aby se nad tím někdo zamyslel,“ říká za skupinu Jan Taar.
Petr Hájek z The Chemistry Gallery zase oceňuje kolaboraci jiných streetartistů, například Pointa neboli Jana Kalába, Pasty a Trona neboli Michala škapy. „Příkladem je jejich společná realizace na fasádě centra výtvarného umění Dox. Kromě toho je skvělá například velká zeď, která nedávno vznikla na Zš Gutovka v Praze 10. Zasloužili se také o výzdobu soukromé zdi v Jirnech se sloganem Art is hard!,“ vyjmenovává zajímavé projekty Hájek.
„Všechny aktivity týkající se Street Artu chtějí šokovat či burcovat. Vždy jde o snahu probudit veřejnost. Umělci chtějí, aby si člověk uvědomil, že to, co se děje, není zdaleka tak automatické a samozřejmé, jak se zdá. Vše může být úplně jinak,“ vysvětluje povahu těchto výtvarných projevů Ludvík Hlaváček z Centra pro současné umění. „Jde o interakci příslušného díla s okolím, lidmi, kteří se v něm pohybují, a schopnost každodenně vzbudit nějakou jejich reakci – ať už pozitivní či negativní,“ doplňuje ho Hájek. Guerilla Gardening Partyzánské zahradničení k nám dorazilo ze zahraničí. Vzniklo v 70. letech v New Yorku díky malířce Liz Christyové, která s přáteli vyčistila zanedbaný pozemek od odpadků a osázela ho stromy a květinami. Místo dodnes funguje díky péči sousedů jako komunitní zahrada. Guerilla Gardening**
Komunikace ve veřejném prostoru nemusí být jen o barvách a sprejích nebo uměleckých instalacích. Své o tom vědí příznivci fenoménu, kterému se v Česku začíná dařit. Jde o Guerilla Gardening, tedy spontánní osazování nehostinných zákoutí měst květinami. Díky tomuto pozitivnímu trendu se už zazelenal a rozkvetl nejeden zapadlý kout, což potěší nejen aktéry happeningu, ale i lidi žijící v okolí. „Výsadbu od výsadby se víc a víc těším. Dává mi to neuvěřitelnou svobodu dělat si, co chci a jak chci. A radost ze života,“ říká Hanka Boháčková, která patří ke skupině Guerilla Gardening Prague.
Kromě toho ale jde o cílenou snahu burcovat lidi, kterým je stav jejich okolí mnohdy zcela lhostejný. „I zde jde o převzetí odpovědnosti za veřejný prostor. Lidé, kteří takto osazují městská zákoutí, veřejnost upozorňují na tuto odpovědnost i na to, že každý člověk je součástí veřejného prostoru,“ říká Ludvík Hlaváček. Že někdy stačí jen nepatrný impulz, dokazují četné zkušenosti příznivců Guerilla Gardeningu. Poté co květiny vysadili, zapojili se do péče o i sami místní obyvatelé.
Zatímco dosud se informace o tomto novém trendu objevovaly převážně na sociálních sítích, od prázdnin mají své místo i na televizní obrazovce, konkrétně ve schématu pořadu Vrabci v hrsti. Magazín, který moderuje Diana Kobzanová, je věnovaný převážně bytovému designu, diváci v něm ale najdou i řadu tipů a rad na úpravu svého domova a zahrady. Speciálně na Guerilla Gardening se pak orientují Petr Borovec a Radovan Klučka. S heslem Kdo nesází, není Čech, slibují osázet kdejaký zašlý městský kout. Kromě nich se v pořadu představí třeba Nela Boudová, interiérová designérka Gábi Klein či herci Míra Nosek a Lenka Zahradnická. Vrabce v hrsti vysílá TV Prima každé pondělí.
