Umí jen nahoru

Mzdová rigidita je spíše důsledkem lidské mentality než regulací

V diskusích o tom, jakou (a zda vůbec) provozovat makroekonomickou stabilizační politiku, hrají jednu z hlavních rolí předpoklady o vývoji a chování mezd. V posledním desetiletí, mimo jiné v rámci diskusí o režimu cílování inflace, se znovu objevují zajímavé argumenty založené na předpokladu rigidity nominálních mezd. Tyto argumenty jsou podloženy řadou studií dokládajících, že strnulosti nominálních mezd směrem dolů jsou i v silně liberalizovaných ekonomikách rozšířeným jevem a jsou spíše projevem lidské mentality než důsledkem jakékoliv (škodlivé či prospěšné) regulace. Z tohoto charakteru mzdových rigidit pak lze vyvodit mírně proinflační doporučení.

Nejasné příčiny.

Jednoduché představě ze základních učebnic neoklasické mikroekonomie, že mzdové rigidity jsou iluze a že někteří pracovníci - jakmile v recesi začnou klesat mzdy - opouštějí svá místa, a tím brzdí další pokles mezd (protože mezní produkt práce zbylých zaměstnaných vzrostl), čímž budí zdání strnulosti mezd, věří i mezi liberálními ekonomy snad už jenom snílci. Ekvivalentem tohoto pohledu je ryze dobrovolná nezaměstnanost v době recese. Stačí se zeptat leckterého z propuštěných zaměstnanců velkých firem, které se rozhodly snižovat náklady cestou snižování počtu pracovních sil.
Ekonomové, kteří se řadí mezi keynesovsky naladěné, souhlasí s tím, že na trzích práce se vyskytují imperfekce, ale na důvodech se nemohou dohodnout. Někteří vidí příčinu mzdových strnulostí v odborech, které snižování mezd v případě potřeby blokují, jiní v takzvaných „insiders“ – pracovnících s vyšším statutem, o které by firmy nerady přišly. Další argumentují koncepcí „efektivních mezd“, což jsou relativně vysoké mzdy, placené zaměstnancům kvůli zájmu na jejich setrvání ve firmě a motivaci k lepším výkonům. (Takové mzdy mohou nakonec v recesi s rostoucí nezaměstnaností i klesat). Ještě jiní uvádějí, že firmy – kvůli nepopularitě snižování mezd - platí dlouhodobě nižší mzdy, než by odpovídalo přínosu zaměstnanců pro firmu, a tím je „pojišťují“ proti poklesu příjmu ve zlých časech, a tak dále. Na každém z výše uvedených zdůvodnění může i nemusí být něco pravdy. Skutečné motivace lze ovšem zjistit pouze empirickými výzkumy mezi zúčastněnými aktéry.

Názor Američanů.

Pokud uznáme výsledky empirických průzkumů, které citují ve svých pracech George Akerlof, William Dickens a George Perry nebo Truman Bewley, pak zaměstnanci sami nekladou a ani nemusí klást odpor, protože zaměstnavatelé snižování nominálních mezd jako řešení nenabízejí. Firmy navíc mají prvotně možnost stanovovat mzdy v poměrně širokém pásmu, protože údaje o konkrétní výši mezd na srovnatelných pozicích jinde jsou málo dostupné. Průzkumy Kahnemana, Knetsche a Thalera, publikované již dříve v American Economic Review, ukázaly další zajímavou věc. I když jsou si respondenti vědomi peněžní iluze, 78 procent z nich akceptuje celkem bez výhrad pouze nominálně pětiprocentní růst mezd při dvanáctiprocentní inflaci, ale 62 procent považuje za hluboce nepoctivé, pokud by při nulové inflaci byly nominálně sníženy mzdy o sedm procent. Z hlediska reálných veličin přitom jde prakticky o tutéž změnu. Sami zaměstnavatelé uváděli, že snižování nominálních mezd přináší často více škody než užitku, protože „plošně“ porušuje pracovní morálku zaměstnanců, znesnadňuje jejich identifikaci s cíli firmy. Tvrdili, že lepší je propuštění či dočasné ponechání některých zaměstnanců doma, neboť motivační dopad na ostatní je výrazně jiný. Dalším uváděným důvodem, proč firmy nesnižují nominální mzdy, je obava, že tak přijdou v daných profesích o nejschopnější zaměstnance, kteří si najdou práci u konkurence. Existuje tedy psychologický jev, který je obdobou zalomené poptávkové křivky u oligopolu. (Tato úvaha vychází z předpokladu, že firma na počátku nerozezná, kteří ze zaměstnanců dané profese pro ni mají nejvyšší přínos, danou profesi odměňuje zhruba stejně, a tím pádem tito zaměstnanci mají ve vztahu ke své produktivitě již na počátku nižší mzdy než jejich spolupracovníci.) Pokud tyto charakteristiky chování zaměstnanců a zaměstnavatelů skutečně platí, pak cestou k co nejnižší dlouhodobě udržitelné míře nezaměstnanosti, a tím k maximálnímu trvale rovnovážnému využití zdrojů je mírná inflace. Již nulová inflace přináší s sebou vyšší míry nezaměstnanosti a obětování produktu. A to zcela pomíjíme problémy v měření inflace, o kterých se má za to, že inflaci také nadhodnocují, a poněkud více speciální problém takzvané „konvergenční či balassovsko-samuelsonovské“ inflace.

Co říkají statistiky.

Časové řady od americké deprese roku 1893 přesvědčivé ukazují, že pružnost nominálních mezd směrem dolů byla i v obdobích nízkého nebo i záporného cenového růstu minimální včetně prvních dvou let Velké deprese ve třicátých letech (odhady poklesu cen v období Great Depression se pohybují okolo 40 procent!). Rozšířená pozorování o evropské země pro období třicátých let s rozsáhlou deflací jasně prokazují, že míra poklesu nominálních mezd je nepřímo úměrná poklesu výkonu ekonomiky. Švýcarsko, kde po několika letech deprese poklesly nominální mzdy o sedm procent, zaznamenalo pokles výstupu na úroveň pouhých 60 procent stavu roku 1929. Nizozemsko, kde tehdy nominální mzdy poklesly o sedmnáct procent, vyšlo z krize „jen“ s přibližně desetiprocentním poklesem. Meziroční poklesy nominálního příjmu jsou i v obdobích s nízkými inflacemi, či dokonce poklesem cen (opět s výjimkou pozdějších let Velké deprese třicátých let) zaznamenány statistikami ve zhruba dvou procentech sledovaného vzorku. Pikantní na tom je, že o něco častěji byly snižovány nominální mzdy ve veřejném sektoru a „moudří soukromí vlastníci“ se tohoto chování skutečně vystříhali jako čert kříže. Vykazovaná dvě procenta lze navíc z velké části – na základě výsledků dotazníkových průzkumů – přičíst situacím, kdy firmě zjevně hrozí bezprostřední bankrot. V takovém případě zaměstnavatelé mají za to, že zaměstnanci jsou se snižováním mezd srozuměni. V obdobích zpomalení ekonomického růstu se snižují nominální mzdy zaměstnanců téměř výhradně se změnou zaměstnavatele. Toto „fluktuační“ snižování nominálních mezd je pro ekonomiku dosti nákladný, pomalý a neefektivní způsob.

Otázka pracovních sil.

Omezením vypovídací síly výše citovaných statistik je fakt, že jde o čísla za jednu z technologicky nejvyspělejších zemí světa s vysokým podílem kvalifikované práce. U této pracovní síly se dnes navíc vyžaduje vysoká míra kooperace, vzájemné sdílení informací, účast na řízení, kreativita, vstřícný postoj k zákazníkům, což jsou charakteristiky, které prakticky znemožňují monitorování výkonnosti. V takovém prostředí by zřejmě snižování nominálních mezd mělo opravdu znatelný dopad na pracovní morálku a pracovní výkon, jak se zaměstnavatelé obávají. Mzdové strnulosti mohou být podstatně nižší na trzích a ve firmách, které využívají nízkokvalifikované, a tím pádem s nízkými náklady propouštěné i přijímané pracovní síly. Je třeba si tudíž klást otázku, jaké rysy z hlediska trhů pracovních sil má - a má šanci mít - česká ekonomika. Pokud bude ekonomikou vysokých pracovních kvalifikací, zřejmě se charakteristiky našeho pracovního trhu z hlediska mzdových rigidit budou blížit charakteristice Spojených států.
V ekonomice s deflací či velmi nízkou inflací se značným podílem vysoce kvalifikované práce, kde se mění cenová struktura, způsobuje strnulost nominálních mezd směrem dolů (růst reálných mezd) agregátní nebo odvětvové nákladové šoky. V prostředí vykazujícím rysy monopolistické konkurence až oligopolu, s existencí vysokých transakčních nákladů při fluktuaci zaměstnanců, přináší takovýto šok citelný propad HDP a zaměstnanosti. Strnulosti mezd tedy poskytují jeden z dobrých důvodů pro mírně pozitivní hodnotu inflačních cílů centrálních měnových institucí. V České republice, kde centrální banka deklaruje, že proces přibližování cenové hladiny k úrovni Evropské unie by měl probíhat jednak inflací a jednak zhodnocováním nominálního kursu koruny, je otázkou, zda se podaří přesvědčit zaměstnavatele a zaměstnance v odvětvích produkujících mezinárodně obchodované zboží, že by měli nominální zhodnocení koruny odečítat od růstu své produktivity při vyjednávání o indexaci nominálních mezd.