V z d ě l á n í
Návrat České republiky do rodiny vyspělých zemí je spojen nejen s potřebou celkové ekonomické a politické stability, ale také s tím, jak vzdělaní lidé od nás do Evropy vstoupí. Zatím ale bravurně zvládáme pouze úkoly na úrovni vyplňování formulářů, pracovat s informacemi se ještě budeme muset naučit.
Před dvěma lety byla Česká republika zapojena do mezinárodního výzkumu funkční gramotnosti dospělých podporovaného UNESCO, OECD a EUROSAT. Rozsáhlý srovnávací průzkum měří schopnost lidí orientovat se v informacích a efektivně s nimi nakládat. Výsledky z Čech jsou sice zatím jen předběžné, neboť ještě neprošly takzvanou kalibrací, kterou provede Středisko pro vzdělání v Princetonu, nicméně již teď leccos vypovídají.
Čím více, tím méně
Odborníci teprve se zpožděním přicházejí na to, jak hluboce naši společnost, naše postoje, hodnoty a myšlení zasáhlo čtyřicet let komunistického režimu. Lidský kapitál je přitom pro rozvoj ekonomiky, společnosti a její kultury naprosto zásadní. Sem nepatří jen formální vzdělání či vzdělávací systém, ale i schopnosti lidí zacházet s informacemi. Takzvaná funkční gramotnost signalizuje, jak dalece jsme připraveni zvládat nároky kladené na výkon zaměstnání v západním světě.
Funkční gramotnost má tři dimenze - literární, dokumentovou a kvantitativní. Literární gramotnost je schopnost porozumět a využít informace z textů, například úvodníků, novinových zpráv, básní, beletrie, recenzí a tak dále. Dokumentová gramotnost je umění vyhledat a využít informace obsažené v nejrůznějších typech dokumentů, například výplatní pásce, jízdních řádech, mapách, tabulkách či grafech, včetně schopnosti doplnit údaje do dotazníku či vyplnění formuláře. A konečně numerická gramotnost, což je dovednost manipulovat s čísly, tedy aplikovat vhodné matematické operace na číselné údaje obsažené v tištěných textech, jako například v grafech nebo tabulkách, a schopnost tyto údaje interpretovat. Jde například o bilancování šekové knížky, výpočet spropitného, vyplnění objednávky na zboží nebo určení výše úroku z půjčky. Ve všech třech oblastech byly respondentům předkládány úkoly, které byly bodovány podle obtížnosti.
A jak jsme dopadli? Češi odpovídali na otázky většinou správně, ale čím výše stoupala jejich obtížnost, tím méně se jim to dařilo. Jinak řečeno - co se týče celkové podílu správných odpovědí jsme nad průměrem, v bodovém skóre ale značně zaostáváme. Nejslabší výkon ve srovnání s ostatními zeměmi naši respondenti předvedli v literární gramotnosti. Nestačili na více než osmdesát sedm procent světového průměru a pouze na šestasedmdesát procent výsledku, jehož dosáhla nejlepší země Švédsko. Dotazníky, formuláře a početní úkony nám již tak cizí nejsou - v kvantitativní a dokumentové gramotnosti jsme se vyšplhali nad devadesát procent mezinárodního průměru. „Socialismus nevedl občany k aktivnímu zacházení s informacemi, ale spíše je učil informace pasivně přijímat. To v nás hodně zůstalo. Na formalizovanou informaci jsme byli trénováni od základní školy, nyní nám chybí schopnost informace vyhledávat, třídit, zobecňovat a kombinovat spíše než poskytnutou informaci použít, vysvětluje neúspěch Čechů jeden z autorů projektu Petr Matějů.
Překvapením je, že jsme v průzkumu dopadli hůře než Poláci. Náš vzdělávací systém je totiž podobně jako v Německu daleko více orientován na kvalitní střed, zatímco polské školství, které v sobě má spíše francouzského ducha, je zaměřeno na špičku, tedy na vysokoškolské vzdělávání. Z tohoto důvodu se také čekalo poněkud lepší skóre vůči Německu. „Zde jsme se ale přepočítali. Vliv socialismu se ukázal silnější než vliv historické tradice, tvrdí Matějů.
Vývoj nerovnosti v přístupu k vysokoškolskému vzdělání - mezinárodní srovnání
Graf ukazuje nerovnosti v získání vysokoškolského vzdělání mezi jedinci, jejichž vzdělanější rodič nedosáhl ani středoškolského vzdělání, vůči jedincům, jejichž vzdělanější rodič dosáhl vysokoškolského vzdělání (idex IEG)
Pozn.: * 80. léta zahrnují periody 1990-1993
Pramen: Adriana, DIAS
Nikdo to po nás nechce
Čeští respondenti svými odpověďmi vyslali do Evropy velmi nelichotivý signál - některá povolání u nás nevyžadují prakticky nikdy práci s písemnými materiály coby zdroji informací, psát nebo počítat. Výsledek, podle kterého například osmatřicet procent pracovníků v zemědělství či šedesát procent nekvalifikovaných dělníků nikdy nebo jen zřídka píší či vyplňují nějaké materiály, je skutečně alarmující. „Se základními gramotnostními dovednostmi je to jako s používáním svalů. Pokud je nepoužíváme a necvičíme, ochabují, píše se ve zprávě k projektu v České republice.
Čechům tedy zatím jejich mezery ve funkční gramotnosti nedělají v zaměstnání žádné potíže. Drtivá většina lidí, okolo devadesáti procent, je dokonce přesvědčena, že je úroveň jejich schopností číst, psát a počítat nijak neomezuje v šancích najít si lepší práci. Kromě toho jsme sami se sebou nadmíru spokojeni. Při hodnocení svých schopností číst a psát odpovědělo jedenapadesát procent „velmi spokojen a devětačtyřicet procent „spokojen . Spokojeni jsou ale bohužel i ti, kteří mají ve svém vzdělání značný deficit. Ten ale zjevně nijak nepociťují.
Jak dlouho nám tento pocit sebeuspokojení vydrží? Subjektivní vnímání vlastních schopností, a to i těch základních, nepochybně přispívá k míře sebevědomí ve světě práce a pracovních vztahů. Ten, kdo nedůvěřuje vlastním schopnostem, si nebude hledat cesty k jinému a lepšímu uplatnění na trhu práce. A právě to nám zanedlouho hrozí.
Varovným signálem dozajista je, že své matematické dovednosti z hlediska potřeb v zaměstnání označilo za vynikající necelých třicet procent lidí. Postupná všeobecná digitalizace světa práce, s níž pochopitelně souvisejí početní a matematické operace, by tak u nás mohla narazit na nepříliš připravenou pracovní sílu.
Vzdělání je luxus
V současné době má téměř pětina dospělého obyvatelstva zemí OECD vysokoškolské vzdělání a další dvě pětiny mají alespoň střední školu. U nás je situace mnohem horší - podíl lidí s vysokoškolským diplomem je u nás poloviční a úplného středoškolského vzdělání dosáhla méně než jedna třetina dospělých. Modernizační proměna vzdělanostní struktury u nás tedy byla mnohem méně výrazná než ve vyspělých zemích.
Srovnáváme-li jedince se středním vzděláním, dosahujeme v mezinárodním měřítku lepších výsledků, než když porovnáváme vysokoškoláky. Jinak řečeno - čím vyšší vzdělání, tím hůře si ve srovnání se světem vedeme. Z toho plyne, že naše základní a střední školy jsou na rozdíl od univerzit srovnatelné se světovým standardem.
O úrovni vzdělávacího systému hovoří také zastoupení mladé a střední generace mezi vysokoškoláky. Zatímco u nás je rozdíl nepatrný (1:3 ve prospěch mladých), ve většině vyspělých zemí si mladší generace vede výrazně lépe (například Nizozemsko 1:9, Německo 1:6). Tento trend svědčí o tom, že se ve světě zlepšilo působení vzdělávacího systému na funkční gramotnost. Ve prospěch této hypotézy mluví i to, že země, ve kterých se již dříve systém vzdělání zaměřil na flexibilitu, aktivní vztah k informacím a roli vlastního úsudku, vykazují menší rozdíl mezi mladší a střední generací, zatímco země, které prokazatelně změnily přístup ke vzdělání v posledních desetiletích (například Nizozemsko) vykazují velký mezigenerační rozdíl. Náš vzdělávací systém touto modernizační změnou ještě zjevně neprošel.
Výzkum poskytl ještě jeden velmi důležitý poznatek. Vše nasvědčuje tomu, že vyšší vzdělání je u nás díky pomalému růstu vzdělanostních příležitostí příliš vzácným statkem, jehož dostupnost si s poměrně velkým úspěchem snaží určité skupiny monopolizovat. Snaha vzdělaných rodičů poskytnout svým dětem alespoň takové vzdělání, jaké získali oni, není nic výjimečného. Měla by ale být doprovázena takovým růstem vzdělávacích příležitostí, aby se do škol dostaly i děti méně vzdělaných rodičů,“ tvrdí Matějů. Někteří odborníci tvrdí, že naše školská soustava má tendenci nerovnosti pocházející z rodiny spíše reprodukovat a zvětšovat než tlumit a překonávat, což činí nejen způsobem výběru přijímacích procedur při přechodu na vyšší stupně škol, ale také celkovou podobou soustavy škol a samozřejmě i obsahem výchovy a vzdělávání. Například náš středoškolský systém vytváří příliš těsné spojení mezi sociálním původem, typem střední školy, kterou žák studuje, a kvalitou přípravy pro případný vstup na vysokou školu. To souvisí i se způsobem výuky na základních školách, kde je podmínkou úspěšného zvládnutí učiva soustavná domácí příprava, přičemž řada dětí je odkázána na doučování s rodiči. I zde je pak zdroj rozdílů v pozdějších drahách vzdělání dětí, neboť ne všichni rodiče mají dostatek schopností vysvětlit svému dítěti odpovídajícím způsobem vše, co je třeba.
Dá se říci, že v budoucnu bude méně dětí, které dosáhnou nižšího vzdělání než jejich rodiče, není ale jisté, zda zároveň bude více těch, které své rodiče předčí. To totiž záleží také na růstu nabídky vzdělávacích příležitostí a ten je zatím, poměřováno zájmem o studium, příliš pomalý. Pokud jde tedy o nerovnosti v přístupu ke vzdělání, obrat směrem k lepšímu není za daných okolností pravděpodobný.
