Podle nových výzkumů je umění...
… chytrou investicí, avšak skeptikové upozorňují na vysoké náklady a velké riziko
John Morrissey pátrá po mladých umělcích stejně, jako se někteří finanční manažeři pídí po nevytěžených akciích. Tento advokát z floridského West Palm Beach po večerech důkladně prohlíží časopisy jako Artforum a webové stránky typu Artnet. Navštěvuje galerie v New Yorku a Miami, kde smlouvá s dealery a někdy i se samotnými výtvarnými umělci. Pokud se umělecká díla nakoupí brzy, může to být nesmírně výdělečné. V roce 1998 koupil za jedenáct tisíc dolarů obraz abstraktní malířky Cecily Brownové na její druhé výstavě v newyorské galerii Deitch Projects. Loni, jak sám říká, se obraz podobné velikosti a z téže výstavy prodal v aukci za 968 000 dolarů. „Moji umělci překonali jakoukoli jinou investici, kterou jsem uskutečnil,“ pochvaluje si. Výtvarné umění je vyhledávané, loni byla rekordní cena za jeden obraz překonána třikrát.
Aukční síně Christie’s, Sotheby’s a Phillips de Pury prodaly loni na podzim současná umělecká díla celkem za miliardu dolarů. Návštěvnost prodejních výstav umění - jako byl prosincový veletrh Art Basel Miami Beach a únorová Armory Show v New Yorku - dále stoupá. Častým vysvětlením bývá, že na scénu vstoupil nový typ sběratele - manažer hedgeového fondu topící se v penězích a snažící se stavět na odiv nově nabyté bohatství a svou sofistikovanost. Působí tu však ještě jeden faktor: přesvědčení, že výtvarné umění je druh aktiva, který společně s akciemi, dluhopisy a nemovitostmi patří do investičního portfolia.
Vůdčími osobnostmi nové školy „výtvarné umění jako aktiva“ jsou Jianping Mei a Michael Moses, dva zasloužilí profesoři ze Stern School of Business, jež je součástí Newyorské univerzity. V roce 2002 vydali studii, v níž doložili, že umění s převahou překonávalo dluhopisy a krátkodobé pokladniční poukázky už v roce 1876. Na základě výsledků svých nejnovějších výzkumů prováděných do konce loňského června Mei a Moses dospěli k závěru, že výtvarné umění v posledních deseti letech těsně překonávalo akcie a ročně vynášelo 8,5 procenta. Současné umění - za něž autoři považují všechna díla vzniklá po roce 1950 - si vedlo ještě lépe, protože v posledních deseti letech vyneslo 12,7 procenta (o tři procentní body více než akcie).
Oba badatelé založili konzultační firmu Beautiful Asset Advisors, aby své poznatky prodávali investorům. Vzhledem k tomu, že jejich studie ukazují nízkou korelaci mezi zhodnocováním umění a dalších aktiv, je možné umění využívat k diverzifikaci investičního portfolia, uvádí Moses. Navrhuje, aby investoři, kteří mají nejméně 500 tisíc dolarů finančních aktiv, vyčlenili po odečtení dluhu na investice do umění zhruba deset procent. „Snažíme se uvažovat kvantitativně,“ prohlašuje, „a vyloučit z toho prvky nebezpečí a dalšího folkloru.“
Mei a Moses nebyli prvními akademiky, kteří zkoumali výtvarné umění jako investici. V průběhu let jich byly desítky. A jejich výsledky se velmi rozcházejí. Většina z nich totiž dospěla k závěru nevalného zhodnocování umění. V jedné z nejcitovanějších prací uvedl v roce 1986 někdejší ekonom Princetonské univerzity William Baumol, že umění přinášelo v období 1652 až 1961 zisk pouze 0,55 procent ročně.
Moses argumentuje, že jeho výzkum je komplexnější než starší práce; zatímco Baumol vzal v úvahu jen 640 prodejů za tři sta let, tak Mei a Moses „stopují“ prodeje v databázi, jež v současnosti obsahuje bezmála 10 000 transakcí. A profesoři počítají jen ta díla, jež se prodala v jednom z předních aukčních domů nejméně dvakrát. Tím, že se soustřeďují na opakované prodeje téhož kusu chtějí prokázat, že i práce stejného autora nemusí stát stejně.
Jiní sestavovatelé takových dat o umění používají odlišné přístupy. Londýnská firma Art Market Research využívá rovněž výsledky z velkých aukčních domů, ale „ořezává“ horních a dolních deset procent cen, neboť razí teorii o přílišném vlivu extrémů na celkový průměr. Firemní index současného výtvarného umění ukazuje, že tato kategorie vynesla 8,7 procenta za pětadvacetileté období končící rokem 2005, což je asi o čtyři procentní body níže než výnosy současného umění uváděné Meiem a Mosesem. Ať se při výpočtu výnosů použije jakákoli metoda, spoléhat na podobný výtěžek je pro investory riskantní, zvláště když nakupují díla neznámých, i když třeba slibných umělců.
Téměř všechny výzkumy umění coby investice dospívají k závěru, že je to riskantnější cesta než akcie. V loni publikované studii zjistil Richard Bernstein, hlavní investiční stratég společnosti Merrill Lynch, že zatímco pravděpodobnost, že nějaký investor přijde o peníze vložené do akcií, dluhopisů nebo nemovitostí, prudce klesá, čím déle je má vložené, tak možnost, že ztratí peníze investované do umění, zůstává vysoká. V pětiletém období má investor šanci zhruba jedna ku šesti, že investice do výtvarného umění poklesne; u akciového indexu Standard & Poor's to činí jedna ku deseti.
Existují další nevýhody. Je mnohem obtížnější, aby investor do výtvarného umění dosáhl stejné úrovně diverzifikace jako investor do vzájemných fondů, které mohou obsahovat stovky akcií. Provize při koupi nebo prodeji výtvarného umění na aukcích nebo přes dealery mohou snadno přesáhnout deset procent, což je o hodně více než provize makléřů. Likvidita je slabá. Hodně děl se neprodá při aukci ani na velmi zajímavých trzích. Jsou tu také náklady na dopravu a pojištění. Máte-li štěstí a dosahujete-li dlouhodobých kapitálových zisků, umělecká díla jsou zdaněna plnou sazbou 28 procent oproti patnáctiprocentnímu zdanění cenných papírů. Dividendy? Ty se omezují na požitek, který máte, když si dílo prohlížíte.
Během let se podnikatelé pokoušeli dát dohromady „pooly“ podobné vzájemným fondům, aby malým investorům usnadnili investice do umění. Mnozí z nich s tím v tichosti přestali, neboť se jim od investorů nepodařilo získat dost peněz. Moses má pro to vysvětlení. „Jedním z velkých kouzel výtvarného umění je radost ze sbírání,“ prohlašuje, „když do umění dáváte peníze, chcete mít i radost z toho, že něco takříkajíc lovíte.“
Dokonce i Moses přirovnává nynější sháňku po současném umění k dřívější bublině internetového obchodování. Poznamenává, že když v devadesátých letech skončilo podobné období „inflace“ výtvarného umění, ceny spadly v následujících pěti letech o padesát procent. Podle firmy Artnet to u obrazů takových umělců, jako jsou Keith Haring či Julian Schnabel, trvalo deset let, než se jejich ceny opět vyšplhaly nahoru. Baumol, jenž má dnes kanceláře ve stejné budově Newyorské univerzity jako jeho vědečtí konkurenti Mei a Moses, není o dlouhodobém investičním potenciálu umění pořád přesvědčen. „Jsou období, kdy se výtvarné umění dostává do módy a vyplácí se do něj investovat,“ prohlašuje, „není to však dobrá investice trvale.“
Copyrighted 2007 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
