Stále více uhlí z USA směřuje do světa za dumpingové ceny. Levné surovině není schopna konkurovat nejen Evropa, ale dokonce už ani Čína
Průmyslové městečko Gillette v americkém Wyomingu se může pochlubit mnoha rekordy. Tak třeba za posledních dvacet let se tu počet obyvatel zdvojnásobil na současných 30 tisíc. Gillette přitom nemá žádnou dominantu, žádnou zeleň ani neoplývá zajímavou historií. Jenže je to „energetická metropole národa“, jak se město samo tituluje, a těžba uhlí je na rozdíl od Ostravska nebo Sokolovska stále na vzestupu.
Nedaleko Gillette leží Black Thunder (Černý hrom), vůbec největší povrchový důl na světě. Jeho produkce je impozantní: ročně odsud na nákladních vlacích odjede 115 milionů
tun uhlí, což je dvakrát víc, než se za rok vytěží v celém Česku. A desetkrát víc, než kolik ze země vyrube skupina New World Resources (NWR), vlastník černouhelné OKD.
Společnost Arch Coal, majitel Černého hromu, může brzy rekord ještě zvýšit, a poděkovat tím politikům. Nejen prezidentovi Baracku Obamovi, který sázkou na drahý břidlicový plyn a plánem na omezování uhelných elektráren donutil exportéry porozhlédnout se po zahraničních trzích, ale také lídrům Evropské unie. Unijní systém emisních povolenek fakticky zkrachoval, ceny elektronických odpustků za vypouštění emisí jsou na historickém minimu, a tak se investoři nebojí utrácet za „špinavou“ energii. Čím dál častěji se po uhelném palivu poohlížejí právě za oceánem.
Zatímco celková těžba uhlí zůstává za poslední čtyři roky v USA víceméně stejná, export „černého zlata“ se od roku 2009 zdvojnásobil. Po Indonésii a Austrálii je Amerika třetím největším vývozcem uhlí na světě.
Tradičními tahouny už není jen zvýšená výroba elektřiny a metalurgický boom v Indii nebo Jižní Koreji, ale především poptávka po levné surovině z Evropy. Tam směřuje více než polovina amerického vývozu uhlí – nejčastěji do Nizozemska, Velké Británie a Francie. Česko v oficiálních statistikách amerického ministerstva pro energetiku nefiguruje, zato všechny sousední země ano. Jen za první čtvrtletí letošního roku se do Německa, Rakouska, Polska a na Slovensko vyvezly 2,1 milionu tun amerického uhlí. Loni se navíc obrátil trend: USA vůbec poprvé v historii do Evropy vyvezly více energetického než koksovatelného uhlí.
Indové na obhlídce Amerického exportního šlágru si všímají také cizí investoři, takže roste zájem o některé doly v USA. Letos na jaře sondoval možnosti akvizic v Americe konglomerát Tata Power spadající do impéria indického miliardáře.
„Po rozkvětu těžby z břidlic zůstalo v Americe mnoho opuštěných dolů. A my si chceme zajistit přístup k levnému uhlí,“ řekl agentuře Bloomberg Anila Sardana, šéf Tata Power.
Nejednalo by se zdaleka o první indickou investici do uhlí. Tata má podíly v důlních společnostech v Indonésii, společnost Adani Mining se zase angažuje v Austrálii, kde má na 99 let pronajatý přístav Abbot Point v severním Queenslandu. Investice v Americe jsou ale oproti Austrálii riskantnější. Na vlně exportního boomu zdaleka nejedou všechny americké doly a těžba například na západním pobřeží nebo v Apalačských horách naopak lehce klesá. Proto je pro Indy nutné hledat pokud možno velká naleziště, kde je možné dosáhnout úspor z rozsahu.
Americký exportní zázrak založený na téměř dumpingových cenách podporuje i způsob těžby, který je v Evropě naopak na útlumu. Energeticky výhřevnější černé uhlí se v USA těží standardně povrchově, a v krajině tak vznikají stále větší megakrátery. Obří rypadla jedou automaticky a uhlí zpoza oceánu je tak levné, přestože oproti evropským těžařům musejí Američané platit mnohem vyšší náklady na dopravu. Uhlí je třeba vytěžit, naložit na vlak a odvézt stovky kilometrů do nejbližšího přístavu na východním pobřeží nebo u Tichého oceánu. Tam pak přeložit na loď, dopravit do Evropy či Asie a opět přeskládat na železnici. I tak jsou Američané schopni letos dodávat uhlí do Evropy v průměru za 98,7 dolaru za americkou tunu, což je o čtvrtinu levnější než loni. Cena za dodávku do nizozemských přístavů by podle expertů mohla v případě dlouhodobých kontraktů prolomit hranici 90 dolarů za tunu.
Společnost NWR dosáhla pro kontrakty ve druhém čtvrtletí letošního roku průměrné nasmlouvané ceny koksovatelného uhlí ve výši 104 eur za tunu.
Za nejnižší ceny dodávají USA do Nizozemska a Británie, do Skandinávie se kvůli vysokým nákladům na dopravu vozí americké uhlí dvaapůlkrát dráž, než je průměr. Ruku v ruce s klesající cenou pro odběratele padají marže těžařů. Dobrým příkladem je zmíněný Arch Coal provozující velkodůl Black Thunder. Zatímco v prvním čtvrtletí loňského roku na každé vytěžené tuně vydělal 2,63 dolaru, letos ve stejném období klesla marže o šedesát centů. Nejen Arch Coal si proto vytváří polštář na horší časy. Ke konci března měla společnost na účtech 1,3 miliardy dolarů v hotovosti.
Zrádný export Ne každý souboj na hraně rentability ustojí.
Loni v létě zkrachovala například Patriot Coal, firma, která provozovala doly v Západní Virginii a Kentucky. Dobře si nevede ani světová jednička v těžbě uhlí, Peabody Energy, matka Patriot Coal, jejíž americké akcie během posledního roku klesly téměř o třetinu.
Navíc boom amerického uhlí stojí výhradně na exportu. Spotřeba elektrárenského uhlí klesla v USA za poslední dva roky z 884 miliony tun na 748 milionů, a i když se letos čeká lehké oživení, naděje na budoucnost amerického hornictví je pořád v zámoří.
Ani tam ale nemá americké uhlí jistou budoucnost. Čína už pociťuje levnou konkurenci a chce zakázat import méně kvalitního uhlí s vyšším obsahem síry. A to by postihlo nejen Indonésii, ale také USA. Většina amerického uhlí, která putuje na čínský trh, má obsah síry nad jedno procento, a patří tak mezi méně kvalitní. Navíc čínská poptávka o řády převyšuje americké možnosti, které jsou omezeny kapacitami přístavů. „Jestliže USA zůstanou cenově konkurenceschopné a vybudují další kapacity tichomořských přístavů, mohou být dlouhé plavební vzdálenosti ekonomicky výhodnější než kratší doprava uhlí po zemi,“ soudí Peter Sand, expert na námořní dopravu poradenské firmy Bimco.
Ze zájmu o americké uhlí profitují nejen těžaři, ale i námořní speditéři. Od roku 2002 se poptávka po tunách přepraveného uhlí do asijských přístavů přepočítaná na námořní míle zvýšila více než osmkrát. I tak zůstává kapacita přístavů daleko za možnostmi exportního boomu. Z uhlí vytěženého ve wyomingské pánvi Powder River, které splňuje přísnější emisní limity, míří na vývoz jen dvacetina. Především kvůli nedostatečným přepravním možnostem po moři.
Tak pravil Starý kojot Lepší situace není ani na severozápadě USA.
Z šesti plánovaných nových terminálů jsou ve hře již jen tři. U dalších odřekli investoři. Letos na jaře Kinder Morgan vzdal stavbu přístavu v Coos Bay ve státě Washington za 250 milionů dolarů, loni železniční přepravce Rail America pohřbil plány na obří překladiště v přístavu Hoquiam. Na vině není jen pomalá návratnost investice, ale i čím dál silnější odpor proti houstnoucí přepravě uhlí v USA. Třeba přední americký spolek zelených, Sierra Club, žaluje před federálním soudem v Seattlu několik železnic za zamořování řek uhelným prachem, který se sype z vagonů.
Těžaři mají nicméně silné spojence, mezi něž patří nejen politici, ale také indiánské kmeny. Třeba Vrány (Crow Nation), na jejichž území se nacházejí bohaté nevytěžené oblasti, letos podepsaly smlouvu s Cloud Peak Energy, podle níž má „černé zlato“ indiánů skončit na asijských trzích. „Uhlí je život, krmí rodiny a platí účty,“ řekl pragmaticky Darrin Old Coyote, náčelník Vran.
Loni se obrátil trend: USA vůbec poprvé v historii do Evropy vyvezly více energetického než koksovatelného uhlí. Kritických 90 dolarů Kvůli americkému uhlí evropské společnosti nekrachují. Zatím. Ceny dlouhodobých dodávek ale padají, a pokud prolomí kritickou hranici, nebudou evropští uhlobaroni schopni konkurovat. „Některé doly v Polsku, včetně těch našich, se blíží hranici, kdy výrobní náklady stírají tržní cenu. Ta hranice je 90 dolarů za tunu nebo lehce méně,“ řekl agentuře Bloomberg Artur Trzeciakowski, finanční ředitel důlní společnosti Katowicki Holding Węglowy. Minulý týden se do problémů dostala jednička v EU na trhu s uhlím, státní polská firma Kompania Węglowa. Kvůli chybějící likviditě musela odložit splatnost faktur na 120 dnů, a navíc čelí návrhu na insolvenci. Firma specializující se na energetické uhlí věří, že krizi ustojí. Prozatím nabízí stejný recept jako NWR – snižování provozních nákladů, restrukturalizace ztrátových provozů, vyjednávání nových kontraktů a snižování mezd. Na rozdíl od NWR čelí ale dalšímu problému. Polská vláda má připraven privatizační projekt, který se ovšem vzhledem k potížím evropské jedničky odkládá na neurčito. l
Graf
