Okamžikem smrti dlužníka se značně zhoršuje dobytnost pohledávky věřitele. Neomezená odpovědnost dlužníka, respektive zůstavitele za dluh, se mění na limitovanou odpovědnost dědiců do výše ceny nabytého dědictví. To však není ani zdaleka jediný problém, jejž musí věřitel v případě úmrtí dlužníka řešit.
Přečtěte si: Kdy dojde k promlčení dluhu? Základní lhůty jsou tři a deset let
Zaplacení dluhu
Pokud věřitel dosud neuplatnil na svou pohledávku žalobu u soudu, vzniká mu problém, po kom by měl požadovat zaplacení dluhu. Kdo jsou právní nástupci zůstavitele a koho případně žalovat, aby mu neuplynula promlčecí doba. Častým omylem věřitele bývá, že přihlášením nároku do dědického řízení končí promlčecí doba. V průběhu dědického řízení však promlčecí doba pokračuje. Proto se věřiteli může přihodit, že než se pravomocně rozhodne o právním nástupci zůstavitele, jeho pohledávka bude promlčena.
Rozhodnutí o dědictví kromě toho není pro věřitele exekučním titulem. A to ani pokud obsahuje závazek dědiců uhradit dluh vůči věřiteli. Taková situace se řeší podáním samostatné žaloby na peněžité plnění vůči dědicům – právním nástupcům zůstavitele. Jak však postupovat, nezná-li věřitel dědice? V takovém případě soudní praxe připouští podání žaloby vůči dosud neznámým právním nástupcům zůstavitele. Soud následně započaté řízení přeruší až do vyjasnění, kdo a v jaké výši je zodpovědný za dluh zůstavitele.
Několik komplikací
Pokud však věřitel ještě před úmrtím dlužníka uplatnil pohledávku u soudu nebo na základě soudního rozhodnutí či jiného titulu vymáhá pohledávku ve vykonávacím řízení, soud je přeruší až do doby, než se v dědickém řízení rozhodne o právních nástupcích zůstavitele. V řízení pak pokračuje s dědici, respektive s těmi z nich, kteří dle výsledků dědického řízení převzali práva a povinnosti.
V dědickém řízení může nastat několik komplikací vyplývajících z protichůdných zájmů věřitele a dědiců. Věřitel má zájem na co nejvyšším uspokojení pohledávky, zatímco dědici vyvíjejí snahu, aby v dědictví vyšlo najevo co nejméně majetku a jejich odpovědnost za dluhy zůstavitele byla co nejvíce omezena. V dědickém řízení přitom soud zásadně vychází ze shodných tvrzení účastníků – i ohledně obecné ceny zůstavitelova majetku. Podhodnocení obecné ceny dědictví se věřitel může bránit velice obtížně zejména proto, že kromě dvou zákonem stanovených výjimek není účastníkem dědického řízení a na jeho průběh má minimální vliv. V úvahu pak přichází uplatnění pohledávky samostatnou žalobou na plnění vůči dědici. S tím, že soud by na základě návrhu žalobce řešil jako předběžnou otázku cenu majetku nabytého děděním.
Vyšší rizika
Kromě podhodnocení ceny dědictví může nastat, a v praxi často nastává, že dědici neuvědomí notáře coby soudního komisaře o majetku zůstavitele, který pak není zahrnut mezi aktiva dědictví – jde zejména o movité věci. Věřitel má opět minimální možnosti takovému jednání zabránit. I pokud se mu podaří zjistit další majetek zůstavitele a dá soudu podnět k jeho projednání, stačí, když dědici prohlásí, že tato aktiva jsou mezi nimi sporná. A soud se omezí pouze na zjištění jejich spornosti a při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, případně předlužení k nim nepřihlíží. Věřiteli opět nezbývá nic jiného než se domáhat svého práva žalobou mimo řízení o dědictví. Žaloba by přitom měla znít na určení, že zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem určitého konkrétního majetku. Pokud by bylo žalobě vyhověno, musel by soud tento majetek dodatečně projednat.
Postavení věřitele je v případě úmrtí dlužníka značně oslabené. Jde zejména o zvýšená rizika promlčení nároku, jeho řádného uplatnění a následného vymáhání. Je také třeba zmínit, že se s ohledem na průměrnou délku trvání složitějších dědických řízení může uspokojení věřitele oddálit i o několik let.
