V tuto chvíli pravděpodobně neexistuje nikdo, kdo by byl schopen přesvědčivým způsobem říct, kolik nás bude v některých aspektech nešikovně nastavená legislativa na podporu zelené energetiky stát. Ale to se brzo dozvíme. Částka to jistě nebude malá.
Z ekonomického hlediska je však možná důležitější rozebrat to, jak by měla malá otevřená ekonomika ve střední Evropě, jež má v národním hospodářství vysoký podíl průmyslu, a kde navíc slunce svítí, tak jak svítí a vítr fouká, tak jak fouká, reagovat na „zelenou ekonomiku“ do budoucna.
Analýza chybí
Budiž předem řečeno, že autor je usvědčeným, veřejně zdokumentovaným přítelem nejen zvířátek, ale i všeho „zeleného“. Ovšem za podmínky, že to má pro tuto zemi nějaký smysl. Potíž je v tom, že jsme si základní fakta o Česku nedali dohromady. Výsledkem bylo a muselo být rozčarování.
Země s vysokou měrou spotřeby energie, danou mimo jiné podílem průmyslu – v Evropě mimořádným – by měla přemýšlet o tom, jakou má alternativu. Nakolik je „path dependent“, tedy závislá na své vlastní industriální minulosti, a jaká hospodářská politika jí sluší. A protože jí sluší, tak jí také bude prospívat. Evidentně jí nebude prospívat zatěžování ekonomiky vyhnutelnými dodatečnými náklady, které jen oslabují její konkurenceschopnost.
Samotné přírodní podmínky jsou pro produkci elektřiny ze solárních či větrných elektráren nevhodné. A pokud někdo řekne, že máme nesrovnatelné podmínky pro fotovoltaiku ve srovnání se Španělskem anebo u větrníků s jakoukoli přímořskou zemí, není to důvod pro zdvojnásobení podpory, která by tuto komparativní nevýhodu kompenzovala vysokými násobky cen produkce elektřiny z fosilních zdrojů.
Kdybychom stejné peníze prostřednictvím postupně zvyšovaných ekologických daní z neobnovitelných zdrojů energie „vrazili“ do úsporných opatření a využili přitom všech evropských i jiných fondů, nabídli daňové „vratky“ za energetické úspory průmyslu (jako třeba v Dánsku), byli bychom na tom z hlediska efektivnosti vynaložených prostředků mnohem lépe. A možná bychom uplatnili i nějakou tu komparativní výhodu, protože prostor k úsporám energií je v Česku obrovský, a nějaký evropský hráč by se zde mohl narodit. Planetě bychom přitom pomohli mnohem víc, protože bychom s vysokou pravděpodobností byli schopni snížit emise „klimatických“ plynů s podstatně nižšími náklady než změnou energetického mixu ve prospěch zvýšení podílu těch obnovitelných zdrojů, pro něž nemáme dobré podmínky, a necháme je platit spotřebiteli.
Šetřit se dá
Úspory měly být naše motto a „zelená“ investiční priorita, protože efektivnost a návratnost těchto investic je z národohospodářského hlediska vysoká (samy se zaplatí na úsporách energie) a ekologický efekt je bonus, který dostáváme s negativními mezními náklady. Pokud tohle platí, pak také platí, že tento typ investic do energeticky úsporných „zelených“ technologií a opatření konkurenceschopnost české ekonomiky zvyšuje. Prostor pro úspory zdaleka není vyčerpán, ještě dlouho budeme moci sklízet nízko visící ovoce.
Jako malá, a tím pádem ceny na světovém trhu neovlivňující země bychom měli ve vlastním zájmu uspokojovat svoje mezinárodní závazky s minimálními společenskými náklady. Nebylo třeba pouštět se do podpory fotovoltaiky, jejíž účinek na naši ekonomiku je přesně opačný. Přes miliardové náklady pro průmysl i domácnosti jsme se nestali v této oblasti „vynálezci“, ba ani „replikátory“. Žádná produkční báze pro fotovoltaické technologie tady nevznikla, jsme naopak závislí na dovozu. Ano, Německo sice také platí na podporu zelené energetiky majlant. Jeho trh byl ale aspoň natolik velký, že na něm vznikly silné technologické firmy, které tvoří inovace, saturují nejen domácí poptávku vyhnanou podporami, ale jsou schopny se prosadit i exportně.
Vstřebat rychle každou inovaci, která se vám hodí (protože se vyplácí sama o sobě), když už nemáte na to, ji vymyslet, bylo vždy to, co hýbalo světovým pokrokem. Jenže my jsme naskočili do oboru, který je ještě velmi závislý na dotacích či jiných podporách čistě v pozici kupujícího, a výsledkem jsou jenom vyhozené peníze.
Zlatá horečka
Nasadili jsme atraktivní finanční podmínky pro investory v oblasti, kde nemáme žádnou konkurenční přírodní výhodu. Navíc se vzorcem, který ani zdaleka se svými pěti procenty ročním poklesem nedokázal postihnout rychle klesající ceny fotovoltaických článků. Výsledkem byla zlatá horečka, daná rychlou a vysokou návratností investic. Tu ještě osladila láska bank k „solárkám“ jako bezpečným projektům garantovaným ze zákona, takže byly více než ochotné přistoupit na vysokou finanční páku. I pro banky to byl v posledních letech dar z nebes: kdo jiný nabízel lepší příležitost pro umístění zdrojů s pěknými úrokovými maržemi a přitom nízkým rizikem, když developeři kolabovali, hypotéky už byly na hraně a průmysl byl v recesi rád, že dýchal? Dosáhli jsme fenomenálního nárůstu instalované kapacity, jedné z nejlepších na světě. Investoři, kteří naskočili do solárního byznysu ve správnou chvíli, financující banky a dodavatelé budou mít z této poučné epizody významný prospěch, zbytek je extrémně nerad.
Slušného podílu zelené energie jsme přitom mohli dosáhnout jinak nastavenou formou podpory obnovitelných zdrojů energie. Přímo se nabízela možnost „reverzních“ aukcí – za kolik dodáš to, co chceme, v tomto případě přesně časově definovaný a rostoucí podíl nejlevnějších zdrojů zelené energie do výše našeho mezinárodního závazku. Letos jsme měli dosáhnout osmi procent podílu obnovitelných zdrojů, což se povede, ovšem v nevhodné, protože velmi drahé struktuře.
Totéž se stalo ve Španělsku, kde si úplně stejným způsobem přivodili svoji fotovoltaickou bonanzu, jenže ji z úplně stejného důvodu, „příliš drahého úspěchu“, přiškrtili už v roce 2008, což nám k vlastní škodě uniklo. Také pod Pyrenejemi utrpěli klasické Pyrrhovo vítězství a také tam se fotovoltaika stihla nejen zdiskreditovat, ale následnou reakcí v podstatě přizabít.
Přitom využití sluneční energie bude určitě ve Španělsku jednou ekonomicky fungovat, ostatně v Česku s jistým časovým zpožděním možná také. Tato forma finančního úspěchu pro omezenou skupinu za cenu vysoké finanční zátěže pro všechny ostatní ovšem reálný ekonomický úspěch obnovitelných zdrojů energie tam i tady o pěkných pár let odkládá. Kdyby se stejné peníze, které všichni zaplatíme, daly místo podpory rozšíření produkce při nízké účinnosti technologie do podpory výzkumu účinnějších technologií, byla by Evropa někde úplně jinde.
