Vítejte ve světě šprajců, haklů a prakťáků. Na planetě, kde se plní zázraky na počkání a konečně na místě, kde spolu utahují šrouby filozof s kameníkem, pianista s punkáčem. Vítejte v naší partě.
Pár metrů pod zem
O hercích, režisérech a principálech už toho bylo napsáno dost. Což o to, obdiv si nesporně zaslouží. Filmy, seriály nebo divadelní představení činí náš život snesitelnějším, probouzejí to lepší v nás. Většinu obyčejných smrtelníků dokonce kultivují.
Umění prochází naším životem, ať chceme, nebo ne. A divadlo? To je v pomyslné kumštýřské hierarchii na sladkém výsluní. Své by o tom mohl vědět bájný Dionýsos, bůh vína a veselí, na jehož počest v antickém Řecku divadlo vzniklo. Ale neodbočujme.
Místo vyhřívání se ve světle lamp zůstaneme protentokrát raději ve stínu. Následující text vezmeme pěkně od podlahy. Doslova. Zaměříme se na hrdiny, kteří stavějí a bourají fantaskní svět na bytelná dubová prkna, po kterých se každý večer procházejí jejich slavnější kolegové. Tak jako nemůže fungovat děkovačka bez potlesku, nemůže fungovat ani divadlo bez kulisáků (osvětlovačů, zvukařů, oponářů, rekvizitářů, provazáků, kostymérek, nábytkářů, vlásenkářek a všech, na které už oko diváka nedohlédne). Žádná sláva ani obdiv. Protentokrát se vrátíme nohama na zem. Pardon. Pod zem.
Za málo peněz hodně muziky
Jako jevištní technik se živím asi osm let. S krátkými pauzami způsobenými cestováním nebo jinými pracovními příležitostmi. Psaním reklamních textů, spravováním sociálních sítí pro korporátní firmy a komerční televize nebo třeba plánováním politických kampaní. Všechny zmíněné zkušenosti nakonec vyústily v jediné – vždycky jsem se rád vrátil zpátky do divadla. Mezi líné bratry, kteří si míchají instantní kávu třináctkou klíčem a nemilosrdně komentují tiskovky politických lídrů běžící v televizi postavené na vrčící lednici.
Je to hlavně o lidech. Divadelní prostředí, zejména v technické sekci, je bizarní natolik, že vás nepřekvapí skoro nic. Nikdo tu neřeší nejnovější iPhone ani nenahrává videjíčka na TikTok.
Tohle fakt nehrozí. Místo toho je tu sochař, který si láme hlavu nad tím, kde sežene žulu, nebo zpěvák metalové kapely, jenž vám v koupelně klidně udělá kérku. Nemáváme na sebe teniskami za deset tisíc. Jeden z kolegů má sítotiskovou dílnu a nakupuje hadry v sekáči.
Vlastně jsme všichni tak trochu hipsteři, ale nikdo z nás to neví. Kulisáci jsou snílci a blázni. I když se mezi nimi najde pár ranařů, kteří po vás klidně mrsknou kladivem. Tady dostane šanci každý. A funguje to.
Paradoxně jde o jedno z mála míst, kde se v dnešní době člověk může cítit svobodně. Samozřejmě za předpokladu, že svobodu nevyvažuje penězi. V tom případě by v kulturním svatostánku trpěl jako v cele smrti. Kdo chce žít, musí vědět, jak na to. Málokterý kulisák nemá nějaký melouch nebo vedlejšák. Je mezi námi spousta muzikantů a umělců. Koneckonců byl v našich řadách i jeden prezident. Václav Havel je pro mnohé symbolem demokracie a svobody. Deset let stál v čele naší země jako hlava státu, jeho srdce však patřilo celý život divadlu. Pokud se rozhodnete pro tuto práci, funguje zde jednoduché pravidlo – kvůli penězům tu rozhodně nejste.
Divadlo není reklamka
Když vchází v 10 ráno herec na scénu, v ruce hrnek s kvalitní kávou a na tváři široký úsměv, máme už dávno hotovo. Od 7.30 se bourá dekorace z večerního představení, aby se na prázdné jeviště připravila dekorace další – na dopolední zkoušku. Po ní, kolem 14.00, se začne stavět a připravovat večerní představení. Provoz divadla je téměř nepřetržitý a podléhá jasnému řádu. Ráno se zkouší a večer se hraje. Po celou dobu je k dispozici technický personál v čele s jevištním mistrem, který do práce přichází jako první a odchází z ní jako poslední. Každá stavba je jinak náročná. Od prostých jednoaktovek, kde stačí přinést židli a stůl, po složité několikahodinové inscenace s těžkými železnými konstrukcemi.
Zažil jsem toho hodně. Na jevišti jsme si museli poradit s koněm, ohněm, popelářským vozem či větroněm. Na divadelní prkna padal sníh, déšť i kroupy. Zařídili jsme funkční splachovací záchod i troubu. V rámci přestaveb jsem dohlížel na slepici, aby neseskočila divákům do klína, nebo připravoval slepé náboje do všemožných střelných zbraní. Drhnul jsem falešnou krev ze sněhově bílého koberce a nekonečné hodiny luxoval popílek z krepového papíru, který se dostane fakt všude. Občas mě bolely ruce tak, že jsem ani neotočil kohoutkem na vodu.
Největší školou pro mě ale bylo zařazení do pracovní skupiny „vorvaňů“. Při první směně jsem hned pochopil, odkud vítr vane. Oděv mých kolegů byl samá díra. Doslova z nich visely cáry montérek. Hoši byli, přiléhavě řečeno, vorvaní. Zábavné je, že i když je to žargon, tohle označení funguje takřka jako oficiální terminus technicus. Ředitel, herec i účetní vám neřekne jinak než vorvaň. Jen na výplatní pásce v kolonce zaměstnání stojí úředně nudný záznam: manipulační dělník.
Stay vorvaň
Vorvaněm jsem se stal hned zkraje mého působení ve vinohradském divadle. Bylo nás šest. Pracovali jsme šest dní v týdnu, od pondělí do soboty. Denně nám rukama prošly tuny železa.
Nemuseli jsme moc myslet, ale dřina to byla strašná. Každý jsme navíc měli kapelu, takže nás často provázela mrtvolná kocovina. Prostě NO FUTURE!
Byli jsme zodpovědní za transport kulis. Větší divadla nemívají „kulisárnu“, což je něco jako sklad dekorace, patřící pod jednu střechu s budovou divadla. Místo toho navážejí kulisy z externích skladů. Kolem toho našeho většina Pražanů bezpečně alespoň párkrát v životě nevědomky projela. Nedaleko stanice Flora se nachází historická hrázděná stavba z roku 1898. Dříve sloužila jako městská jatka, dnes jako sklad kulis. Nikdo jí neřekne jinak než tržnice.
Před jejími vraty obvykle parkuje pár návěsů. Součástí objektu je i dílna, kde se dekorace vyrábějí. Mimochodem, právě Divadlo na Vinohradech a Národní divadlo jsou jediné dvě pražské scény, které si mohou dovolit využívat vlastní dílny.
Každý den probíhal stejně. V 7.30 jsme dorazili s kamionem před železná vrata divadla a vyložili návěs. Potom jsme počkali na kulisáky, až na jevišti zbourají představení a pošlou nám ho obřím nákladním výtahem dolů na beton, tedy prostor pod jevištěm.
Z výtahu jsme dekoraci přemístili do návěsu. A kulisy, které jsme prvně vytahali, jsme postavili na výtah a poslali je na jeviště.
Nahoru, dolů. Na jeden výtah se vejde asi třetina přívěsu.
V 10.00 jsme museli mít hotovo, takže to byl často fofr.
Zatímco kulisáci pracovali na tři party, my jsme v tom byli sami.
Občas se stalo, že jsme stáli na betonu ve čtyřech. To byly galeje. Vinohradské není žádné loutkové divadlo. Když jsme skončili v divadle, odjeli jsme do tržnice. Tam bylo potřeba znovu vyložit a naložit návěs, aby bylo všechno připraveno na druhý den.
Nemusím dodávat, že když jsme na nějaký kus dekorace zapomněli, bylo zle. To nám potom hodinu před začátkem představení volal rozlícený jevištní mistr a ujišťoval se, jestli jsme normální.
Byla to tvrdá, ale krásná práce. Každopádně mi udělalo radost, že jsem po první sezoně povýšil na kulisáka.
Atentát na kulturu
Přejme nejen divadlu, ale celé kulturní obci, aby se jí podařilo přežít. Zdaleka nejsem sám, kdo je v současné době bez práce.
Covid-19 vyšachoval nás všechny. Dobré i špatné herce. Průměrné i geniální režiséry. Z celého světa se stalo jedno velké zákulisí, kde za spuštěnou oponou stojí miliony lidí a čekají na další dějství. Hlavu vzhůru! ¶
Víte, co je hakl?
Divadelní kulisy musejí být navrženy chytře. Scénograf by měl počítat s tím, že se celá dekorace klidně stokrát rozebere a znovu postaví. V co nejkratším čase. Proto k sobě žádné části nemohou být přimontovány napevno. Jako spojovací prvek se nejčastěji využívají šrouby, nebo „šteftpanty“, kterými jednoduše prostrčíte ohnutý hřebík neboli hakl. Ten funguje jako elegantní závlačka. A jede se dál.
Vyrobte si falešnou krev Jestli se v karanténě nudíte, vyrobte si nefalšovanou falešnou divadelní krev. Stačí vám cukr krystal, potravinářské barvivo a voda. Postup je snadný. Do hrnce nasypete kilo cukru a počkáte, až zkaramelizuje. Potom opatrně přilévejte vodu, dokud nevznikne hustá tekutá směs. Tu okořeňte červeným a modrým potravinářským barvivem.
Nezapomeňte míchat. Krev můžeme přibarvit i zředit podle vlastního uvážení. Nakonec ji dejte vychladnout do lednice. S hotovým výrobkem můžete v bytě nazkoušet divadelní drama.
ČLÁNKY DO MAILU