Unionisty už opustil třetí zákonodárce. Po poslancích Vrbíkovi a Bieleszovi se rozhodl vyskočit z kymácející se bárky senátor Kolář. Jen další doklad, že strana, která vznikla, aby převzala pozici hegemona pravice, vlastně nemá budoucnost. Unie spěje zřejmě k zániku či přinejmenším ke sloučení s jinou stranou či stranami.
Ale bez ironie: Proč už od počátku devadesátých let končí pravicové alternativy k ODS neslavně? Prakticky umřela parlamentní ODA, s unionisty se pokládá i DEU, nejrůznější pravé a ještě pravější bloky nikdy neprošly volebním sítem. A proč se přes tyto zjevné neúspěchy vždy najde dost relativně perspektivních nástupců, kteří se chystají zaplnit uprázdněný prostor? Kaslovi Evropští demokraté a různí nezávislí kandidáti mají slušnou šanci probojovat se do evropských i domácích zákonodárných lavic. Odpověď na obě otázky je táž. Vznik nových stran není hnán ani tak potřebou alternativního programu, jako spíš snahou vytvořit vedle ODS jinou mocenskou základnu. Tím je jednak zaručeno, že takové subjekty nemají před sebou příliš stabilní budoucnost a zároveň je jisté, že budou vyrůstat stále nové strany v koloběhu věčného vzniku a zániku. Zde není prostor rozebírat, kdo nese jaký díl viny za neschopnost pravice najít společnou řeč. Jisté je, že domácí politika tímto schizmatem chronicky trpí, ať už jde o možnost sestavit kompaktní vládu, či vůbec o prosazování konzistentního pravicového programu. V rámci Evropské unie, kde půjde o šíření liberálních a konzervativních myšlenek na nadnárodní bázi, je domácí roztříštěnost o to tragikomičtější. Potřebujeme na pravici více stran, nebo nám stačí jedna? Neposlouchejme, co nám k tomu říkají jednotliví politici. Ti z ODS logicky budou kvůli posílení vlastní pozice stát o to, aby se všichni ostatní rozpustili v jejím modrém moři. Ti, kteří mohou doufat ve vedoucí postavení a tím v existenci v záři reflektorů pouze v rámci menšího uskupení se tomu budou bránit. Pro pravicově myslícího občana to však není podstatné. Ten potřebuje slušný, široce založený nesektářský program, s nímž se může ztotožnit natolik, nakolik to je v rámci nedokonalého systému demokracie možné. A samozřejmě určitou jistotu, že bude síla tento program prosadit. Je vcelku jedno, zda půjde o jednu masovou stranu s různými proudy, nebo o koalici složenou z formálně samostatných subjektů. Zatím se pravičáci dočkali jen toho, že strany, mezi kterými se rozhodují ve volbách, ochotněji spolupracují se socialisty, než mezi sebou. Tak takováhle svoboda výběru je opravdu k ničemu.
