Jen málokoho by napadlo, že energická majitelka trutnovské textilní továrny Jarmila Davídková má za sebou dvě desetiletí práce jako výpravčí ve státním železničním molochu. „Na železnici si ťukali na čelo, když jsem chtěla opustit jistotu státního zaměstnance,“ vzpomíná Jarmila Davídková.
Jen málokoho by napadlo, že energická majitelka trutnovské textilní továrny Jarmila Davídková má za sebou dvě desetiletí práce jako výpravčí ve státním železničním molochu. „Na železnici si ťukali na čelo, když jsem chtěla opustit jistotu státního zaměstnance,“ vzpomíná Jarmila Davídková.
Její podnikání přitom ve vlaku začalo. „Víceméně pro radost jsem si ušila ložní soupravu z damašku a kamarádky z továrny, kde ten damašek vyráběli, mne přemluvily, abych ji nabídla obchodním domům v Praze. Když jsem se pak vracela vlakem z Prahy, měla jsem v kapse objednávku na dalších 120 souprav,“ říká Jarmila Davídková a dodává: „Byl to pro mne obrovský průlom a štěstí. Zavolala jsem do továrny, že ten nápad, co mi vnukli, jsem úspěšně realizovala, ale nemám na materiál. Oni mi slíbili že mi dají materiál a počkají mi s placením, dokud mi nezaplatí obchoďáky.“ Textilní výrobě začala být brzy paneláková kuchyň v Trutnově těsná a Jarmila Davídková se rozhodla pro radikální řešení, opustila železnici, sehnala úvěr, smluvní švadleny a pronajala si budovu bývalého nádraží v Trutnově, kde sídlí její firma Davídek dodnes.
První polovina devadesátých let prodeji textilu přála. Jarmila Davídková neměla podle vlastních slov „problém naložit dodávku 400 ložními soupravami v ceně půl miliónu korun a prodat je všechny za jeden den v Ostravě“.
„Když za námi poprvé přijeli reprezentanti švýcarské hotelové sítě, měli jsme ještě veškerou administrativu v jedné místnosti v banánových krabicích a z druhé jsme odváželi odpad, zkrátka divoký východ. Přesto je naše výrobky přesvědčily a obchodujeme s nimi dodnes,“ říká Davídková.
Ve chvíli kdy Jarmila Davídková potřebovala druhý úvěr na koupi administrativní budovy, domácí banky ji zcela ignorovaly. Se čtrnácti zaměstnanci a obratem okolo 15 milionů pro ně byla naprosto nezajímavá. „Nakonec nám pomohla rakouská banka, která nám dokonce ještě před splacením prvního úvěru poskytla druhý na nákup dvanáctihlavého vyšívacího stroje. Úvěr měl smrtelné podmínky, takže se do podnikání musela zapojit doslova celá rodina, abychom ho splatili,“ vzpomíná Davídková.
Zázemí rakouské banky otevřelo firmě Davídek zahraniční trhy. „V Německu nebo Rakousku s vámi jednají jinak, když máte reference respektovaného finančního ústavu,“ říká Davídková a dodává: „Dnes mezi naše zákazníky patří celá řada nadnárodních hotelových řetězců.“
