K o r u p c e
Korupce má v Čechách dlouholetou tradici. Obdarovat úředníka téměř za cokoliv lahví, bonboniérou, popřípadě menším obnosem se v našich zeměpisných šířkách považuje dokonce za slušnost. Kabinet Miloše Zemana se ve svém vládním prohlášení zavázal, že s podobnou praxí zatočí. K tomu však pár avizovaných změn v zákonech zřejmě stačit nebude.
Za poslední tři roky dala nebo dostala podle sociologických průzkumů úplatek čtvrtina společnosti. Většina lidí je přesvědčena, že korupční pravidla hry rozhodují o úspěchu. Jinými slovy, nezáleží ani na schopnostech, ani na tom, co říkají zákony, ale především na ochotě a dovednosti podplácet, nebo se nechat uplatit. Při boji s korupcí tedy nebude mít vláda lehký úkol - musí obnovit důvěru občanů ke státním institucím. Zároveň bude nutné probudit lidi z dlouholeté laxnosti, se kterou se naučili korupci přijímat jako nutné zlo. Přesvědčit je, že až když se do boje proti korupci zapojí, bude mít vládní antikorupční program smysl.
Chyba je v lidech
Ministerstvo vnitra, které připravilo zásady boje proti korupci, tvrdí, že největším problémem je nedostatečné vy- užívání kompetencí, které občané mají vůči úřadům. Lidé tak díky neznalosti svých práv korupci zbytečně nahrávají. „Chceme vypracovat jakousi příručku občanské sebeobrany, aby lidé věděli, co si k nim úředník může dovolit a co ne, jak mohou argumentovat, co které předpisy konkrétnímu úředníkovi ukládají, říká jeden z autorů scénáře protikorupční války, vedoucí oddělení analýz a koncepcí ministerstva vnitra Michal Mazel.
Vnitro hodlá do poloviny tohoto roku zřídit ve spolupráci s nevládními organizacemi jakási kontaktní centra, kam se každý bude moci obrátit o pomoc. Od dříve uvažovaných horkých telefonních linek se po negativní reakci médií a veřejnosti ustoupilo. „Vyvolávalo to pocit, že se bude podporovat hromadné udávání a začne kampaň ve stylu „Udej svého souseda . Česká společnost je přece jenom taková, jaká je, a toto nebylo ideální řešení, vysvětluje Mazel. Vnitro se vzdalo také dalšího pokusu jak zlákat občany ke spolupráci - udělovat amnestii lidem, kteří se rozhodnou svědčit. Podmínku bezodkladnosti při oznamování trestné činnosti zrušili například na Slovensku (což se prakticky rovná amnestii), ale podle českých ministerských úředníků bez kýženého efektu. „Je velmi těžké definovat konec lhůty pro beztrestnost. Prostě v určitém okamžiku může dotyčný člověk vědět, že je na něj podezření, může to oznámit, tím se jakoby vyviní, ale to už není v logice trestního práva, prohlásil Mazel.
Svých pravomocí však nedostatečně využívají nejen občané, ale i orgány veřejné správy - například nadřízení totiž mají právo vyžadovat po podřízených určitý typ chování, který zamezuje korupci. Nutné je také zlepšit komunikaci mezi jednotlivými orgány státní správy, kde dnes levá ruka neví, co dělá pravá. „Není potřeba zavádět nové úřady, které by tuto problematiku řešily, je pře- devším potřeba aplikovat stávající kompetence existujících institucí, případně jim je přidat či zpřesnit, tvrdí Mazel. Přesto však antikorupční program s některými novými prvky počítá. Jednou z nich by měl být ochránce veřejných práv, tedy ombudsman, a dále jakási instituce, která by dbala na to, aby státní služba byla řádně organizovaná a fungovala. Počítá se i se vznikem finančních prokuratur.
Agentománie na obzoru
Jedním z nejdiskutovanějších návrhů ministerstva vnitra je rozšíření pravomocí policie, nasazování agentů a možnost policejních provokací. Účastníci semináře pořádaného Transparency International, mezinárodní organizací vystupující proti korupci a uplácení, ministerstvu vnitra doporučili, aby s používáním takových praktik ještě raději počkali. „Dosavadní úprava možností vztahujících se k odposlechu nebo využití agenta má obrovské nedostatky, a proto není možné aplikaci těchto prostředků rozšiřovat. Nejprve je nutné vytvořit fungující kontrolní mechanismy, upozorňuje jeden z účastníků semináře, bývalý poslanec za ODA Oldřich Kužílek. Podle něj se třeba odposlech provádí tak, že se nahrávací přístroj zapne při každém telefonním spojení a nahrává všechno, ať už hovoří podezřelý, či někdo úplně jiný. Naopak ve Spojených státech může být každý odposlouchávaný hovor nahráván až po schválení odpovědným pracovníkem, který vyhodnotí, zda je rozhovor důležitý pro vyšetřování.
V České republice může policie zahájit odposlech i bez soudního povolení, a to si pak do čtyřiadvaceti hodin obstarat. „Pak ale někoho odposlouchávají dvacet tři hodiny, potom řeknou, že se vlastně nic nestalo, a k soudu pro povolení ani nejdou, kritizuje Kužílek.
Problematické jsou také takzvané ofenzivní metody vyšetřování neboli předstírané korupční jednání. Ministerstvo vnitra totiž chce, aby policisté vyšetřující korupci měli stejné možnosti jako jejich kolegové z protidrogového: nabídnout někomu úplatek, nahrát ho při tom a na základě toho jej usvědčit. Ministerští úředníci ale odmítají, že by chtěli policii vybavit možností provokace. „Provokace je podle našeho názoru nepřípustná. Takový postup se navrhuje až tehdy, když je prokázané podezření, trestnou činnost tedy neprovokuje, ale dokumentuje, brání se Mazel.
Také ministr bez portfeje Jaroslav Bašta považuje zavedení podobných metod za správné. Podle něj jde o to, aby naše policie dostala pro šetření závažných případů trestné činnosti stejné možnosti a prostředky, jaké mají policisté všude na světě. Připouští však, že jde o návrh, který je na hraně. „Jestliže chcete účinně bojovat s korupcí, musíte používat i metody, které se dají zneužít, ale to je riziko, které je vždy třeba zvážit. A to je pak otázka politické zodpovědnosti, co považujete za větší zlo, zda korupci, nebo možnost zneužití antikorupčních prostředků, řekl Jaroslav Bašta.
Korupci se trestat nedaří
Mezinárodní zkušenosti ukazují, že najevo vyjde pouze asi jedno procento všech případů korupčního jednání. Specializovaní pracovníci české Služby pro odhalování korupce přiznávají, že se doposud nedaří plně postihovat veškeré formy korupce, a ta je tak stále nebezpečnější. Zatímco do roku 1996 se převážná většina podezření na korupční jednání vztahovala k nejrůznějším formám úplatkářství, které nemělo významnější celospolečenské dopady, v loňském a předloňském roce se těžiště korupce postupně přesunulo do oblasti organizovaného zločinu.
Podle údajů policie se korupce státních orgánů nejčastěji vyskytuje při získávání státních zakázek, při snaze být zvýhodněn ve vyhlášené veřejné soutěži či v souvislosti s jednorázovými požadavky při správním řízení. Soudní statistiky uvádějí, že za trestný čin přijímání úplatku bylo například v roce 1997 odsouzeno čtyřiatřicet lidí, za trestný čin podplácení necelých sto lidí a za zneužití pravomocí veřejného činitele necelých sedmdesát. Za nepřímé úplatkářství nebyl za celou dobu od roku 1993 odsouzen jediný člověk, za zneužívání informací v obchodním styku pouhé dvě osoby.
Mezi zatím nejvýznamnější odhalené případy korupce v Čechách patří kauza bývalého ředitele Agrobanky Jana Krále, který nabídl v roce 1991 tehdejšímu předsedovi vlády Petru Pithartovi úplatek ve výši jednoho milionu korun za prosazování zájmů své banky. V letech 1994 a 1995 byl vyšetřován případ Jaroslava Liznera, který jako úředník ministerstva financí a ředitel Centra kuponové privatizace a Střediska cenných papírů přislíbil obstarání akcií ve druhé vlně kuponové privatizace za úplatek více než osm milionů korun. Podle informací z krajských úřadů vyšetřování nebyly v letech 1993 až 1998 vyšetřovány jiné závažnější případy korupce, šetřilo se jen drobné podplácení ve veřejné správě. Například v Praze k nejčastějším případům patřilo podplácení policistů, úplatkářství při privatizaci podniků a získávání státních zakázek. V západočeském kraji to zase bylo úplatkářství celníků.
S korupcí se potýkala už Mezopotámie či starý Řím a nedá se říci, že by tento boj byl někdy definitivně úspěšný. Je však zřejmé, že jej vzhledem k plánovanému vstupu do evropských struktur nesmí Česká republika vzdát. Už proto ne, že se při mezinárodním měření míry korupce ocitá vždy až těsně za polovinou žebříčku.
