BÝVALÝ ŠÉF CENTRA KUPONOVÉ PRIVATIZACE Deset let čeká na odkrytí pozadí aféra, která plnila přední stránky novin. Tehdejší šéf Centra kuponové privatizace Jaroslav Lizner se stal prvním vysokým státním úředníkem, který byl odsouzen za korupci. Za zprostředkování prodeje akcií Mlékárny Klatovy měl inkasovat úplatek osm milionů korun.
BÝVALÝ ŠÉF CENTRA KUPONOVÉ PRIVATIZACE Deset let čeká na odkrytí pozadí aféra, která plnila přední stránky novin. Tehdejší šéf Centra kuponové privatizace Jaroslav Lizner se stal prvním vysokým státním úředníkem, který byl odsouzen za korupci. Za zprostředkování prodeje akcií Mlékárny Klatovy měl inkasovat úplatek osm milionů korun. Ze šesti a půl roku, k nimž byl odsouzen, si Jaroslav Lizner odseděl polovinu. A dalších téměř šest let se snaží o očištění svého jména a o právní rehabilitaci. Zatím marně. Soudce Obvodního soudu pro Prahu 7 Tomáš Hájek, který rozhodoval o návrhu na obnovu řízení, jej v prosinci minulého roku zamítl. Podle něho se totiž od roku 1996 neobjevily žádné nové skutečnosti, které by odůvodňovaly proces obnovit. A to přesto, že nejasností v celé kauze je více než dost. TVRZENÍ PROTI TVRZENÍ První pochybnosti se ostatně začaly objevovat těsně po policejní akci v letenské restauraci Asia, v níž došlo k předání osudného kufříku s osmi miliony korun a k Liznerově zatčení. Liznerovu vysvětlení, že šlo o zálohu, kterou měl být kryt plánovaný prodej akcií Mlékárny Klatovy od CS Fondů podnikateli Luboši Sotonovi, soudy tehdy neuvěřily. Schůzky se totiž kromě obou bezprostředních aktérů zúčastnili zástupci CS Fondů, kteří na policii vypověděli, že o pozadí transakce nic nevěděli. Mimo nich se ovšem schůzky zúčastnil ještě podnikatel Miroslav Pech, který shodně jako Lizner vypověděl, že se skutečně jednalo o zálohu. Pech byl původním zájemcem o klatovské mlékárny. Protože vypovídal ve prospěch Liznera, byl nařčen z křivého svědectví. Po několika letech soudního jednání byl ale nakonec osvobozen, což tím pádem - byť nepřímo - potvrzovalo Liznerovu verzi. V celé kauze tak proti sobě stála dvě protichůdná svědectví: dvou do té doby bezúhonných občanů (Liznera a Pecha) a na straně druhé Luboše Sotony. Ten měl za sebou velice pestrou minulost. Státní bezpečnost ho vedla jako svého agenta, rovněž byl několikrát nepodmíněně odsouzen za nejrůznější majetkové a hospodářské trestné činy. Pro posouzení věrohodnosti jeho výpovědi je zajímavý i jeho psychiatrický spis, jemuž vévodila diagnóza „kverulant, s prvky bájné lhavosti.“ Přesto policie uvěřila právě natolik pochybnému člověku. PROVOKATÉR SOTONA? Podle bývalého ředitele Bezpečnostní informační služby (BIS) Stanislava Devátého existovaly indicie, že byl Sotona využíván v polovině devadesátých let jako konfident ekonomické kontrarozvědky (Služby na ochranu ekonomických zájmů - SOEZ). Toto spojení mohlo vysvětlovat nasazení SOEZ na celou akci. V roce 1994 totiž byla změnou zákona přesunuta ochrana ekonomických zájmů Česka z této policejní jednotky do BIS. SOEZ proto potřebovala udělat nějaký exemplární případ, aby rozhodnutí zvrátila. Tomu, že mohlo jít o policejní provokaci, navíc nasvědčuje i fakt, že osm milionů korun údajného úplatku v pětitisícových bankovkách nesehnal Sotona, ale policie, která si je půjčila u centrální banky. V policejních záznamech ani ve spise však o tom není ani zmínka. Není divu. Takzvaný zdánlivý převod peněz, na jehož základě může policie podobné akce konat, totiž nebyl ještě v roce 1994 uzákoněn, a tak by se tím sama dopustila trestného činu napomáhání k úplatku. Podstatné rovněž je, kdy došlo k oné výpůjčce. V roce 1994 byl na Sotonu nasazen jako agent policista Ondřej Hoch. Ten po zbavení mlčenlivosti Stanislavem Grossem (ještě ve funkci ministra vnitra) vypověděl u soudu, že peníze byly vyzvednuty několik dní před policejním zásahem 1. listopadu. Přitom podle vyšetřovacího spisu právě 1. listopadu přišel Sotona oznámit, že Lizner po něm úplatek požaduje. KLÍČOVÉ VÝPOVĚDI Stejně tak nebral soudce v potaz ani změnu výpovědi Sotonovy přítelkyně Zuzany Jíravové. Ta totiž původně řekla, že o úplatku zprostředkovaně věděla od Sotony. Ve změněné výpovědi ale naopak uvedla, že k původnímu znění byla donucena svým partnerem. Zároveň soudce Hájek označil za nevěrohodnou výpověď Sotonova spoluvězně z vazby, protože opět páchal trestnou činnost. Tomu se totiž Sotona v kriminále svěřil, že „Liznera udělal“ na policejní popud. Tuto verzi - což je pro posouzení celého případu zřejmě klíčové -zopakoval Sotona i u soudu v loňském roce. Tehdy před soudcem Petrem Braunem uvedl, že jej v roce 1994 k provokaci donutili policisté Jiří Gregor a Zbyněk Čáp. Druhý jmenovaný mu totiž údajně krátce před tím pomohl v jeho deliktech a chtěl za to „Liznera“ jako protislužbu. Tuto zcela zásadní výpověď prý ale soudce Hájek neměl ještě k dispozici. Sotonu nyní coby klíčového svědka již několik měsíců hledá policie, neboť nenastoupil výkon trestu. V celém případu byly ovšem i další okolnosti, které budí pochyby. Schůzku do restaurace Asia, která leží kousek od ministerstva vnitra, nasměroval právě Sotona. Místo nebylo vybráno náhodně. Právě Prahu 7, kde je jak ministerstvo vnitra, tak Policejní prezídium, měla vždy policie dobře „obšancovanou“. A v Praze 7 se tím pádem také případ vyšetřoval i soudil. KOŽENÝ, NEBO VYŠŠÍ MOC?**
Proč musel tedy Lizner za každou cenu skončit v kriminále? Byla za tím snaha ospravedlnit činnost některých policejních složek? Anebo dlouhé prsty někdejšího bosse Viktora Koženého?
Lizner totiž několik týdnů předtím podal u ministerstva financí na jeho Harvardskou burzovní společnost oznámení, v němž ji obvinil z nekalých praktik.
Přes všechny zmíněné pochybnosti trvají příslušné orgány i po deseti letech na Liznerově vině. Možná je skutečně úplatkář. Ale možná také proto, že se stal jediným pádným důkazem, o který mohla a může ČSSD opírat své tvrzení o kuponové privatizaci coby loupeži století. Objektivní přehodnocení celé kauzy by navíc mohlo přinést jejím tehdejším aktérům, kteří jsou ještě dnes ve státních službách, nemalé nepříjemnosti.
