Gross ať nejdřív vysvětluje a teprve pak se omlouvá
Msta je pokrm, který se servíruje za studena. A to proto, aby ji neřídila horká krev v srdci, ale studená logika mozku. Premiér Gross celou vládní krizi vnímá z pohledu politika, který - jak sám napsal v deníku Právo - „během své práce stoupl řadě lidem na kuří oka a teď nastalo něco, co je zcela logické“. To něco v představách Grosse znamená pomstu.
Část okolí premiéra - jak jsme zaslechli - prý vůbec nehovoří o „kauze Grossův byt“ či „kauza nemovitosti Grossových“, ale o kauze Gejzír, na kterou pomstychtiví politici a nejmenované podnikatelské skupiny vyčlenili až sto milionů korun. Gross tvrdí, že je ve velkém tlaku v souvislosti s privatizací Českého Telecomu, prodejem různých dolů, majetkovými zájmy církví a podobně. „Když nechci tančit, jak nejrůznější skupiny pískají, tak na premiéra něco vytáhneme a znemožníme ho,“ uvádí na svoji obranu.
Je celkem možné, že Gross má pravdu. Když něco takového tvrdí premiér země, lidé by měli zpozornět. Ale aby předseda vlády byl věrohodný, měl by předložit důkazy o temných záměrech lidí a podniků, kterým šlápl na kuří oka a oni se mu za to teď mstí. Měl by ale rovněž vysvětlit řadu otázek, na které stále odmítá jasně odpovídat, ať se týkají financování bytu či podnikatelských aktivit jeho manželky Šárky. A teprve potom se omlouvat těm, kteří o takové gesto budou ještě stát.
Kdyby se ukázalo, že těm zkorumpovaným politikům a uplácejícím podnikatelům šlápl na kuří oka křišťálově čistý premiér, jehož žena také nosí oděvy výhradně se skleněnými kapsami, získal by zpět důvěru voličů a třeba by lidé organizovali demonstrace na jeho podporu. Do té doby si však většina veřejnosti může myslet dokonce i to, že Gross je neschopný klientelista, který nedokáže vyprat ani milion a nedělá nic jiného, než - při své obraně - obviňuje další klientelisty a jejich klienty bez uvedení konkrétních jmen. A když se kvůli tomu, že Gross otevřeně pohovoří o zmíněných tlacích na sebe, zastaví třeba privatizace Českého Telecomu či dolů, tak ať se zastaví. V této zemi snad ještě žijí lidé, pro které je pravda důležitější než privatizační příjmy, ať jsou sebevětší.
Grossovi a celé jeho straně se mstí i Miloš Zeman, a už pěkně dlouho. Přesněji od pro něj nepovedené volby prezidenta republiky. „V čestném boji soupeř uzná vaše férové vítězství a může se stát i vaším budoucím partnerem; ale byl-li v soutěži podražen faulem, hned tak vám to nezapomene,“ napsal Zeman do svých peprných pamětí na okraj dávné kauzy Bartončík. Můžeme třikrát hádat, komu je to poselství adresováno. Ani prsty expremiéra neřídila při ťukání do psacího stroje horká krev v srdci, nýbrž logika mozku, studená jako voda v tichých rybnících Vysočiny. Vzdálen vlivu pražských politiků a podnikatelských skupin, neodpojen však od informačních zdrojů, má Zeman ideální předpoklady dívat se na Grosse a jeho aféru s odstupem, a tudíž docela realisticky.
A hle: nevidí žádné pomstychtivé korupčníky, jenom osobní nevzdělanost, klientelismus a oslnění bohatstvím druhých. „Několikrát jsem mu doporučil, aby přerušil nebo alespoň omezil své styky s finančními spekulanty (Fellegi), zbrojařskými magnáty (Musela), severočeskými uhlobarony (Koláček) a dalšími a dalšími. Vždy mi to slíbil, ale nejsem si ani zdaleka jist, zda tento slib dodržel,“ podává svědectví někdejší Bismarck sociálních demokratů. Dnešní poprask ho prý nepřekvapuje.
Není důvod Zemanovi nevěřit. Grossovy patálie překvapují málokoho. Pak by se ale bývalý premiér neměl ve svých memoárech tak rozplývat nad svou personální politikou, díky níž v půli devadesátých let slepil dohromady kočkopsa zvaného sociální demokracie. „Úkolem bylo spojit stranu (téměř) bez osobností s osobnostmi (téměř) beze stran,“ vzpomíná a pyšní se, jak se mu za pár roků povedlo vyluxovat všechny drobty na koberci politického středu. Bral všechno, jako monarcha si zjednával disciplínu na svém nesourodém dvoře tím, že dvořany udržoval v permanentním napětí, komu připadne která prebenda. Jenže práce kvapná byla málo platná. Zatímco Bismarckovo dílo s přehledem přežilo svého zakladatele, Zemanova ČSSD se jako říše válečníka Alexandra Velikého začala drolit hned, jak se sjednotitel odebral usednout na své vavříny.
Koho by nebolelo srdce při pohledu, jak dva jeho osobně vypiplaní následníci proměnili dobyté impérium v popel. I Zeman se dnes - jako Gross - okázale omlouvá za omyly, pro něž jen těžko hledá vysvětlení. Bije při tom kolem sebe hlava nehlava, padni komu padni. Jako by tu posedlost mstou do své partaje přímo zakódoval.
