Na českých elektronických tržištích pro veřejné zakázky si můžete pořídit nejrůznější vymoženosti. Od „břidlicových tabulek k psaní“ pod kódem 39292100-6, jež byly pravděpodobně intenzivně užívány naposledy za Chammurapiho, až po „návrh webových stránek“ pod kódem 72413000-8. A všechno mezi tím. Evropská komise, která má jednotný klasifikační systém CPV na starost, evidentně pamatuje na vše.
Stejně starý, bratru čtyři tisíce let, je i samotný smysl tržiště – soustředit na jednom místě potenciální kupce a prodejce, aby v mantinelech platného tržního řádu dohadovali obchod. Smyslem tržiště je úspora na straně kupujícího a větší tržby na straně prodávajícího. Využití internetu je už jen technologický detail, který na podstatě nic nemění. Úspory si od využívání elektronických tržišť a elektronických aukcí sliboval každý, kdo nerezignoval na ideál transparentního a úsporného státu. Úspory při nákupu spotřebního materiálu, opakovaně nakupovaných služeb i stavebních prací.
Jedná se jen o zakázky malého rozsahu, zakázky zadávané ve zjednodušeném podlimitním řízení a (zjednodušeně řečeno) malé, opakované věci; kumulativně ovšem s velkým objemem.
Koncesi na provozování e-tržišť získalo od ministerstva pro místní rozvoj do konce března roku 2017 pět firem. Všechna ministerstva, dalších jedenáct ústředních orgánů státní správy a jim podřízené (příspěvkové) organizace musejí na těchto e-tržištích nakupovat vybrané komodity.
Možná to zkusíme
Když v květnu 2010 přijímala vláda Strategii používání e-tržiště pro veřejnou správu, počítala, že ročně ušetří nejprve 1,2 miliardy korun a posléze až 2,1 miliardy. Výsledky jsou ovšem mnohem skromnější a Nejvyšší kontrolní úřad se pokusil rozklíčovat proč. Na rozdíl od jiných případů, kdy se kontroloři NKÚ do složitých procesů zjevně zamotali, tentokrát názorně ukazují, co je na českých e-tržištích shnilého.
Ze zjištění kontrolorů jasně vyplývá hlavní problém elektronických tržišť: zadávání malých zakázek u vybraných komodit vlastně není pro „povinné osoby“ vůbec povinné – protože je bez sankcí. Proto se ušetřilo jen 320 milionů, tedy něco málo přes čtvrtinu odhadované úspory. Zarážející je rovněž fakt, že se na e-tržištích téměř neuplatnily e-aukce (pouze 0,1 procenta zadaných zakázek). A ještě hůř lze vysvětlit, proč úřady nepoptávají zboží či služby ve sdružení, aby dosáhly na ještě vyšší množstevní slevu.
NKÚ objevil i nějaké nedodržení předpisů, ale z nich plynou ztráty maximálně v jednotkách milionů. Důležitější je poznání, jak je to v Česku s tím, když se vláda usnese, že se něco „musí“ – úřady si to přeloží „možná to zkusíme“. I když se to týká nehospodárnosti ve veřejném sektoru, z níž má veřejnost oprávněně kopřivku a dává to politikům ve volbách pravidelně pocítit. S nezávaznými nákupy na e-tržištích je to jako ve Švejkovi: Dokud to zákon výslovně pod hrozbou sankcí nepřikáže, bude nákup mimo tržiště jednou z mnoha věcí, „které se nesmějí dělat, ale můžou se provádět“.
Čtěte také:
Stát loni přes e-tržiště zadal 43 tisíc zakázek za čtyři miliardy
