P o l i t i k a
Na politické scéně letos uhodil blesk. Po dlouhodobém stahování mračen smetl pravici z vládních křesel a na její místo vymrštil sociální demokraty. Jasného politického nebe jsme se ale nedočkali a nedočkáme se ho ani v roce nadcházejícím.
Síla blesku nebyla tak velká, aby zajistila české levici bezproblémové vládnutí, a tak se musela spolehnout na čestné pravicové Václava Klause. To vládnoucí Českou stranu sociálně demokratickou pochopitelně do velké míry omezilo. Ale nejen ji. Oslabena je v této chvíli i celá pravá strana politického spektra, která Klausův čin neunesla. Strany se perou mezi sebou, mele se to i uvnitř politických domácností, osobní spory přerůstají únosnou hranici.
Vláda před krachem
Opoziční smlouva pojící k sobě dvě nesmiřitelné veličiny - Klausovu ODS a Zemanovu ČSSD - sice načas vyřešila roz- polcenost politické scény, nicméně je to jen oddalování problému. V její čtyřleté trvání nevěří ani malé parlamentní strany, které zasunula do opozičních lavic, ale ani její protagonisté. Všichni se dnes připravují na to, co bude, až smlouva padne. Otázkou ale je, kdo ji vypoví. Jak Klaus, tak Zeman evidentně pokouší nervy toho druhého. Zatím se jen vypouští pokusné balonky a horečnatě se vyjednává. Vzhledem k tomu, že pravice je rozhádaná tak, jak od listopadu 1989 ještě nikdy nebyla, je velmi málo pravděpodobné, že by se pokusila v zájmu volebních výsledků, které daly pravici většinu, vyjednávat o vládě. Míč je tedy na Zemanově straně hřiště. Ten se snaží zlomit lidovce a Unii svobody ke spolupráci, leč zatím marně. Je ale téměř jisté, že se Zemanova vláda na jaře otevře novým tvářím, a to i v případě, že lidovci a unionisté odolají lákavým nabídkám.
Kabinet Miloše Zemana je všeobecně považován za dlouhodobě neudržitelnou konstelaci lidí, a to nejen po stránce politické, ale i odborné. Již dnes se naklání křeslo ministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra a ministra dopravy Antonína Peltráma, otazník visí i nad ministrem financí Ivo Svobodou.
Útok na Zemana
V době, kdy Zeman vybíral vhodné kandidáty do ministerských křesel, stál za ním jako šedá eminence šéf sboru premiérových poradců Miroslav Šlouf a hlídal si esa - finance, vnitro a zahraničí. Ale neuhlídal. Přestože je všeobecně známo, že Miloše Zemana v mnohém ovládá, tentokrát hleděl příliš vysoko. Zeman si do tak důležitých věcí mluvit nenechal a obsadil klíčová ministerstva lidmi, kteří za Šloufa zrovna nekopou. Tomu se sice podařilo dosadit alespoň do některých zbývajících křesel své kádry, ale k totální moci to nestačí. Takže se patrně znovu pokusí zaútočit alespoň na post ministra financí.
Šlouf a jeho lidé ale nemají téměř žádnou podporu uvnitř strany. Sociálním demokratům totiž čím dál víc vadí, že vnesl do partaje zlozvyky ze své komunistické minulosti. Tyto spory vkládají trumfy do rukou lidí, kteří byli ve straně vůči Zemanovi vždy v opozici - šéfovi poslanců Stanislavu Grossovi a místopředsedkyni strany Petře Buzkové. Ti se také nyní všemožně snaží získat na svou stranu lidi, kteří se dosud v žádném ze dvou křídel jasně neprofilovali. Jenomže Gross s Buzkovou se mnohým členům ČSSD začínají zajídat. Pro stranu se totiž dvakrát nepřetrhnou a vzájemně se předhánějí jenom v tom, kdo bude víckrát v televizi.
Když se dva perou, třetí se směje. Obě stranická křídla - Grossovo a Šloufovo - jsou tak zahleděna do vzájemných půtek, že si ani nevšimla, že s nimi někteří straničtí kolegové již moc nepočítají. Už je totiž nebaví arogantní výpady Zemana tu na adresu poslanců, tu na neúspěšné kandidáty do Senátu, ale ani uraženě protáhlé obličeje mladého Grosse. Kromě toho si plně uvědomují, že strana se po odchodu špiček do Strakovy akademie stala neřízenou střelou. Za vše mluví například seshora absolutně nekoordinovaná kampaň před komunálními a senátními volbami a jejich tristní výsledek. A tak začali jednat sami - na jarním sjezdu ČSSD se kdosi zřejmě pokusí vytlačit Zemana z postu předsedy strany. Mluví se zatím o dvou lidech - ministru práce a sociálních věcí Vladimíru Špidlovi a poslanci Karlu Šplíchalovi. Nutno podotknout, že ani jeden z nich se zatím nenechal vtáhnout do vzájemných hádek dvou křídel a oba jsou známi svým odhodláním spíše pracovat než mluvit.
Hlavu svou otáčíme za vládou
Kormidlo pro příští rok budou mít v rukou jednoznačně lidovci. Jenom na nich totiž záleží, co se s vládou v příštích měsících stane. Odhad situace komplikuje nejenom jejich pověstná pružná páteř, ale i odchod dlouholetého lídra strany Josefa Luxe z vedení. Únorový sjezd křesťanských demokratů, kde si zvolí Luxova nástupce, bude pro českou politiku klíčový. Kandidáti jsou zatím v podstatě dva - prozatímní předseda a Luxův člověk Jan Kasal a exministr vnitra Tošovského vlády Cyril Svoboda. Pro koho se lidovci rozhodnou, je dnes těžké určit. Kasal je znám svým odporem ke spolupráci s ČSSD, o Svobodovi se zase ví, že chce zpět do vlády a sociálním demokratům se nebrání. Na druhou stranu je Kasal představitelem konzervativní tváře strany, na které nehodlá nic měnit, Svoboda je zase moderním politikem, který ji chce zbavit tradičních nálepek a přiblížit ji evropskému standardu.
Lidovcům dělá vrásky na čele i Unie svobody, která stále trvá na tom, že se Zemanem do paktu nikdy nepůjde. KDU-ČSL by pak do vlády šla s tím, že ji budou podporovat komunisté a to je z hlediska jejích voličů nepřijatelné. Na Rumla tak působí tlaky z obou stran, od Zemana i od Kasala. Jejich snaha je tak silná a nabídky tak velkorysé, že se Rumlovi začala pomalu hroutit strana. Představa sladkých vládních let ji rozdělila na dva tábory. V čele těch, kteří touží po kancelářích ve Strakově akademii, stojí Michal Lobkowicz, dále Vladimír Mlynář a Petr Matějů. Ruml však ze svého přesvědčení nehodlá ustoupit. Spory však zatím nepůjdou tak daleko, aby se na sjezdu Unie svobody v příštím roce volalo po Rumlově hlavě. Ten si svou pozici upevnil vítězstvím nad Janem Koukalem v boji o senátorské křeslo i celkovým úspěchem strany v podzimních volbách. Velké šachy jsou však očekávány na postech místopředsedů. Téměř s určitostí skončí Ivo Šanc, který se nijak neprofiloval, o své místo však budou muset bojovat téměř všichni. Aby si usnadnili pozice pro vyjednávání o vládě, za-útočí na místopředsednické posty zřejmě i Mlynář a Lobkowicz. Kdyby si svůj post udržel i Matějů, znamenalo by to faktický konec Jana Rumla a jeho lidí v Unii svobody a cesta do vlády by byla otevřena. Příznivci Rumla se ovšem nenechají jen tak snadno vyhodit ze hry. První měsíce příštího roku plně věnují přesvědčování svých krajských organizací a pochopitelně jim slíbí jednu až dvě místopředsednické funkce. Potom se pokusí ambiciózním mladíkům uštědřit lekci slušného chování a alespoň na čas je odsunout z centra dění.
Vyhoďte ho z kola ven
Zatím poklidně až idylicky působí Občanská demokratická strana. Pod slupkou semknuté řady se ale již dávno skrývá napětí. Ti, kteří zůstali věrní Václavu Klausovi v těžkých sarajevských dobách, očekávali za svou loajalitu pořádnou odměnu. Zpočátku se i jim dokonce zdálo, že ji dostali - Ivan Langer je místopředsedou strany a sněmovny, Libuše Benešová předsedkyní Senátu, Vlastimil Tlustý šéfuje rozpočtovému výboru. Nyní ale pociťují, že jejich funkce byly pouhými trafikami a že k opravdové moci mají pořádně daleko. Václav Klaus je neustále obklopen týmem svých blízkých, mezi něž patří jeho bývalí poradci z Úřadu vlády Martin Kocourek a Jiří Weigel a současný poradce Ladislav Jakl. Jen s těmito lidmi se v ODS řeší opravdu zásadní problémy. Místopředsedové se často dostávají do situace, kdy se o důležitých krocích své strany dozvědí až ex post. Příkladem za všechny je jmenování Martina Kocourka do prezidia Fondu národního majetku. To by ani tak nevadilo Benešové, těžko se ale s trpkým poznáním smiřují mladí dravci. Jak dlouho si to ještě nechají líbit, je jen otázkou času.
Vroucí politický kotel je těsně před výbuchem. Kdy a jak k výbuchu dojde a co bude po něm, se teprve ukáže. Lze však předpokládat, že opět nezůstane kámen na kameni. A blýskání na lepší časy se v příštím roce zřejmě ještě nedočkáme.
