Má smysl zřizovat novou instituci, která by dohlížela na financování politických stran?
Pro:
Další zbytečný úřad. Plýtvání penězi pro nic za nic. Trafika pro odložené politiky. Tak tím vším by úřad pro dohled nad financováním politických stran být neměl.
V připravované novele zákona o sdružování v politických stranách silně přitvrzujeme pravidla pro financování politických stran. Výroční zprávy na internetu a v podrobnější podobě, oddělené financování kampaní, zastropování výše daru od jednoho sponzora za jeden kalendářní rok – to jsou některá opatření, která navrhuje ministerstvo vnitra. V připomínkovém řízení můj úřad navrhuje navíc zastropování nákladů na kampaně nebo losování auditora pro výroční zprávu politické strany.
Jsou to nová pravidla, která můžeme vyhlásit s velkou slávou do médií, ale která nebudou mít zuby, pokud nebude zároveň zaveden dohled nad jejich dodržováním a řádné sankce za jejich porušení. Sankci může uložit jen úřad, a to podle správního řádu. Mezní sankcí může být i pozastavení příspěvku ze státního rozpočtu. Dohled Poslanecké sněmovny nebo vybrané nevládní organizace (jak navrhuje ODS) je bezzubý a jen deklaratorní.
Na poradním sboru místopředsedkyně vlády bylo také vzneseno doporučení, aby plánovaný úřad do budoucna měl širší kompetence, než jen dohled na politické strany a jejich financování. V návaznosti na další normy by nový úřad mohl dohlížet na celou oblast zpráv podávaných podle zákona o střetu zájmů, kontrolovat plnění povinností uložených připravovaným zákonem o regulaci lobbingu, popřípadě by mohl hlídat i plnění povinností vyplývajících ze zákona o svobodném přístupu k informacím. Šířeji postavený úřad by odpovídal požadavkům na skutečně komplexní pohled na protikorupční politiku. Takový postup doporučuje i Transparency International. Do pravidel pro obsazování úřadu pak navrhuji „konkurenční doložku“, podle níž se předsedou úřadu nebo inspektorem nemůže stát například poslanec, který v uplynulém volebním období seděl ve sněmovně.
A že přinese zřízení úřadu náklady do rozpočtu? Odmítám přistoupit na tezi, že peníze jsou už rozkradeny, a proto nemáme na boj se zlodějem. Pokud prosadíme jiné body z protikorupční strategie, ušetříme i stovky milionů korun (jen zřízením centrálního registru účtů lze ušetřit 600 milionů korun, které stát každoročně vydává na zjišťování informací od bankovních institucí).
Karolína Peake, vicepremiérka pro boj s korupcí
Proti:
Když někdo neví, jak věc řešit, navrhne na to nezávislý úřad. Hle, zajásá pak občan, zde jest upřímná vůle cos důležitého řešit, ba svěřit to někomu kompetentnímu, komu do toho nebudou kafrat.
Není pochyb, že každý nový úřad něco stojí, potřebuje personál, kamennou budovu a reprezentační limuzínu pro pana ředitele. Navíc vzniká otázka, co činit, když se z ředitele nezávislé instituce vyklube „závislák“. Politické názory má každý a potlačit je i v podvědomí nedokáže ani světec. Tím spíše, že jmenování nezávislého šéfa proběhne nějakou zákulisní politickou dohodou, jako to bývá v případě jmenování ředitele televize nebo rozhlasu. Nebo se to naopak prohlasuje či jmenuje bez ohledu na názory slabší strany. Politické strany tedy bude dozorovat někdo, kdo napřed získal jejich důvěru.
Chceme-li tedy už mocí mermo nějaký nezávislý úřad, který by sledoval politické strany, připojme tu agendu raději k čemusi, co již existuje. Máme-li ústavou daný nezávislý Nejvyšší kontrolní úřad, proč by nemohl kontrolovat i politické strany? Jistě by jeho autoritě pomohlo, kdyby v této souvislosti úřad dostal i nějaké rozhodovací pravomoci.
Představitelnou variantou ale je, že by strany kontrolovala nestátní instituce. Umožňovalo by to svěřit kontrolu například auditorské firmě nebo vybraným auditorským firmám na určité, ekonomicky odůvodněné období třeba tří let. Další možností je uzavřít časově omezený kontrakt se specializovanou nevládní organizací. Transparency International by to asi zvládla. Výhodou tohoto uspořádání by bylo postupné střídání kontrolních subjektů, což by zaručovalo křížovou kontrolu. Jistě by se našla i instituce, která by na základě zjištěných informací vydávala prvoinstanční rozhodnutí.
Popravdě řečeno, dovedu si představit, že strany bude nadále kontrolovat běžná státní instituce. Úředník ministerstva financí nebo spravedlnosti by ve vhodném uspořádání mohl vykonávat svou funkci kvalitně a ministr, který by se postavil proti jeho závěrům, by byl politický sebevrah. Ale konečně by za dozor nad politickými stranami byl někdo odpovědný.
Sebelepší systém dozoru však asi nezmění něco, co je zakořeněno hluboce v nás. Jeden cizinec mi nedávno položil záludnou otázku: Podle statistik prý Češi kradou v obchodech vůbec nejvíc v Evropské unii. Proč tedy chtějí od svých politiků, aby byli jiní? Žádnou duchaplnou odpověď jsem na to nenašel.
Jiří Havel, ekonom a poslanec Evropského parlamentu za ČSSD