Bankovní rada České národní banky udělala minulý týden přesně to, co by na jejím místě udělal (skoro) každý, a nechala základní úrokovou sazbu na dvou procentech. Výjimku tvoří jako obvykle příslušníci dvou ptačích druhů, jejichž výskyt je v hantýrce ornitologického makra všudypřítomný.
Holubice už nějakou dobu nervózně vyhlížejí, co se děje za humny, a nevidí nic dobrého. Tvrdý brexit je jednoznačně špatně, odklad je pořád jenom odklad a jako takový nemůže rozptýlit nejistotu. Dohoda by důvěře v ekonomiku v Evropě i Británii rozhodně pomohla, ale jak je pravděpodobná, to nevědí ani v Bruselu, ani na londýnském Whitehallu, a při vší úctě ani Na Příkopě. Holubice také vnímají skutečnost, že ekonomika eurozóny na čele s Německem čelí zpomalení, na které už Evropská centrální banka reagovala návratem k nekonvenčním nástrojům měnové politiky. Sazby po letech snížil i americký Fed a řada dalších zemí.
Na druhé straně se jestřábům nemůže líbit, že reálné úrokové sazby jsou v Česku pořád velmi nízké a že mzdově nákladové inflační tlaky se v české ekonomice „zahnízdily“. Sláva bojovníkům, ale nesrovnatelně větší podíl na rychlém růstu mezd než odborářské kampaně, požadující „konec levné práce“, přitom sehrál fakt, že trh práce je dokonale „vysmýčen“.
Přečtěte si komentář: Patologie moderní doby
Sama o sobě německá stagnace nezatáhne Česko do recese, pokud nebude výsledkem prudkého propadu zahraniční poptávky, zejména té s nadprůměrným podílem českých subdodávek.
Když se to stalo naposledy, nárůst nezaměstnanosti o dva procentní body ztlumil růst nominálních mezd ze 7,8 na 3,3 procenta; pravda, byl to šokový konec ekonomického cyklu z hrozného podzimu 2008.
Česko je země v mnoha ohledech velmi prakticky uvažujících lidí, odboráře a jestřáby v ČNB nevyjímaje. Až v televizním zpravodajství vystřídají šoty o propouštění nářky nad tím, jak nejsou lidi, přestanou jedni mluvit o přidávání, druzí o zvedání úrokových sazeb. Pnutí trvá jen tak dlouho jako podmínky, které jej vyvolaly.
Čtěte další texty Miroslava Zámečníka
