Ekologická motivace zapomenuta, byznys popohání solární elektrárny
To to trvalo, než podnikatelé a banky pochopili svou příležitost. Ještě před dvěma roky se ve fotovoltaice angažovali jen málem vysmívaní zelení entuziasté, kteří museli horko těžko shánět úvěr. Teď vám, máte-li životaschopný projekt, banky utrhnou ruce. Solární elektrárny zachvátil nevídaný boom. Odborníci předpokládají, že instalovaný výkon fotovoltaických článků během letošního roku vzroste z 50 na 300 megawattů. Za jediný rok bude produkce šestkrát větší!
Neexistuje totiž jistější investice. Vstupní surovinou jsou sluneční paprsky, samozřejmě zdarma. Výstupem je elektřina, kterou musejí rozvodné společnosti odebrat, ať jí dodáte jakékoli množství. A k tomu za výhodnou cenu, dvacet let garantovanou státem. Na takovém měkoučkém polštáři se to podniká!
S jídlem roste chuť, a proto přibývají i nové problémy. Všude totiž kapacita sítí nestačí. Ty byly historicky budované od centra k okrajům a teď by se na vodiče, dimenzované na spotřebu malé osady na konci sítě, chtěla v polích napojit několikamegawattová elektrárna. O vhodná místa k výstavbě nových fotovoltaických provozů na zelené louce vzniká nouze. A s ní překupníci, kteří vydělávají na tom, že s notnou marží prodávají nebo pronajímají už připravené pozemky, jen začít stavět.
Z dob zeleného entuziasmu navíc zbylo dost snílků, kteří si po večerech kreslí elektrárny a nepřipouštějí si, že k výstavbě nemají dostatek schopností ani peněz. Blokují však cenné přísliby k připojení. Je jen otázkou času, než je draví podnikatelé z této pozice vyplatí nebo jinak vystrnadí. Mají značně naspěch. K popsaným jistotám totiž patří ještě jedna – z roku na rok poklesne výkupní cena o dalších pět procent.
Co bude pak, nikdo netuší. Sféra solárního podnikání se v této chvíli chová naprosto opačně, než předvídali sami aktéři. Na předchozí snížení reagovali varováním, že se investice do oblasti zastaví. Namísto toho jsme svědky raketového nástupu.
Zatímco podnikání nebývalou rychlostí roste, hřiště pro ně se zmenšuje. A nejen omezenými možnostmi síťového připojení, ale i zmenšující se ochotou správních orgánů uvolňovat pro elektrárny půdní fond. Přitom pro tuto dobu je jen máloco natolik charakteristického jako plýtvání půdou. Na nejúrodnějších polích vyrůstají prodejní a zábavní centra nebo obří sklady. A do Polabí, které se odpradávna ve školách vyučuje jako obilnice Čech, územní plánovači s lehkým srdcem „prskli“ velkou automobilku.
Solární elektrárny jsou oproti tomu k půdě mnohem ohleduplnější. Mezi panely mnoha z nich normálně roste tráva, kterou spásají ovce. A až po 30 letech elektrárna doslouží, vyšroubují se z půdy velké kotevní šrouby nebo vytahají betonové patky a může se orat. Mnoho elektráren však je na svazích, na nichž se nikdy neoralo a které jsou teď spásány možná víc než před jejich výstavbou. Solární elektrárna je dobrý soused. Nehlučí a nevypouští emise. Většina panelů je z neškodného křemíku, který je i všude kolem. Na rozdíl od jaderných a uhelných elektráren po ní nezbudou ani radioaktivní, ani toxické odpady.
Navzdory evidentní přednosti fotovoltaických panelů je solární byznys pod silným vnějším tlakem. Především kvůli výhodám garantovaných cen. Kritikům nestačí zákonem umožněné pětiprocentní snižování výkupní ceny. Nejraději by ji zbortili úplně. Přitom zákon nastolil dobrou cestu postupného sbližování cen energie z různých zdrojů, úměrně klesajícím nákladům na fotovoltaiku a stoupajícím za elektřinu z fosilních zdrojů. Že to nebude tempem, s jakým lze postavit solární elektrárnu, je nabíledni. Letos jich přibudou desítky. Nicméně ani to zřejmě nestačí na splnění českého závazku vyrábět v roce 2112 osm procent elektřiny z obnovitelných zdrojů. Vždyť přínos fotovoltaiky do energetického koláče je marginální – pouhé tři desetiny procenta.
