Jedenáct let po 11. září žijí vzpomínky na ten děsivý den, zvlášť když se pohybujete po letišti, vidíte pozměněné panorama Manhattanu nebo slyšíte zprávy o dalších ztrátách v Afghánistánu.
Méně viditelné jsou tisíce kamer sledujících každý váš krok a mamutí vládní výdaje za špehovací technologie. Ale ten zřetelný pocit strachu, jenž před lety sevřel národ, vymizel a terorismus uvolnil přední místa v prezidentských kampaních ekonomice a dalším tématům. I téma terorismu by se ovšem mělo podrobit novému přemýšlení.
Čtěte také:
USA si připomínají 11. výročí útoku na New York
Útok Talibanu pokazil Nečasovi návštěvu Afghánistánu
Na afghánskou základnu českých vojáků zaútočil atentátník
Z mnoha věcí, jež vyplynuly z 11. září, byly některé chytré (zesílení dveří do leteckých kabin) a jiné velmi hloupé (barevné poplašné systémy). Po 11 letech je čas přehodnotit hrozby a reakce na ně. Hrozba se vyvinula. Usáma bin Ládin je mrtvý a Al-Káida je mnohem slabší než tehdy. Hrozba ale nezmizela. Tálibán stále chce zpět svou moc nad Afghánistánem, radikální islamisté zapouštějí kořeny v selhávajících státech Afriky a Blízkého východu a tak dále.
Der Standard: Bez kontroly není eura
Datum 12. září 2012 bychom si měli zapamatovat kvůli pozdějšímu zkoumání vývoje eura. Německý ústavní soud v Karlsruhe bude rozhodovat o bytí a nebytí Evropského stabilizačního mechanismu.
Ale nejen to. Ve Štrasburku se odehraje něco, co sice nebude tak spektakulární, ale z dlouhodobého hlediska bude mít nemenší dopad na celý finanční sektor v eurozóně. Návrh Evropské komise na nové uspořádání, europeizaci, bankovního dohledu, který tu bude ležet na stole, má blízko k převratu. Dnes leží kontrola peněžních institucí téměř zcela v kompetenci národních úřadů. Centrální banky mají mnoho informací, ale málo možností, jak reálně ovlivnit banky, které mohou bez omezení operovat po celé EU.
Není tedy divu, že společenství nestačilo zírat, když z bank začaly přicházet Jobovy zvěsti. Evropská komise to chce nyní změnit – plnou moc dát ECB a národní regulátory odsunout do role spolupracovníků. Pro eurozónu by to mohlo znamenat více jistoty. Otázkou je, zda vlády na tuto hru přistoupí.
The Guardian: Zpátky do budoucnosti
Stává se Núrí Málikí dalším iráckým diktátorem? A pokud ano, zajímá to někoho ve Washingtonu? Druhou otázku je lehké zodpovědět. Pentagon chtěl po stažení jednotek nechat v Iráku osm tisíc mužů. Málikí dal ale jasně najevo, že v zemi nechce žádné americké jednotky.
Americké ministerstvo zahraničí počítalo v zemi s velkou ambasádou a pobočkou CIA se 700 zaměstnanci, ovšem irácký vládce byl proti. USA mohly použít nátlak prostřednictvím zbrojních smluv, ale neudělaly to. Málikí povolil přelety íránských letadel se zásobami pro Asadův režim v Sýrii, ale ani to Washington nechce vidět.
Pokud jde o první otázku, Málikího autoritářství před sebou má ještě kus cesty, než dosáhne rozměrů hrůz Saddáma Husajna. Ale snaží se. V neděli byl viceprezident Hášimí v nepřítomnosti odsouzen k smrti. Svědectví byla získána mučením tří jeho bodyguardů. Bude-li Málikí pokračovat tímto stylem, může se jeho země rychle vrátit do občanské války.
