Nadprodukce oxidu uhličitého by mohla zmizet v podzemí
Norský futurologický projekt nabízí Evropě úschovu skleníkových plynů ze všech evropských tepelných elektráren za šestisetletou produkci elektřiny. Takovou úložnou kapacitu by ani teoreticky nebylo možno využít, protože světové zásoby fosilních paliv vystačí jen na zlomek uvedené doby. Překážkou pro praktické soustředění evropského elektrárenského oxidu uhličitého do jedné oblasti pod dnem norského šelfového moře nejsou kapacitní důvody, ale dopravní obtíže i obrovské energetické požadavky. A s nimi i ekonomická náročnost, a především výrazně zvýšená produkce oxidu uhličitého, kvůli jehož redukci by se to všechno mělo podnikat.
Američané v ukládání oxidu uhličitého pod zem spatřují dodatečné opodstatnění bojkotu Kjótského protokolu, který má za cíl zpomalit riskantní oteplování zeměkoule. Americký pokusný vrt poblíž uhelné elektrárny společnosti American Eletric Power v Západní Virginii je přitom pro české poměry víc inspirující než norská cesta, neboť by měl sloužit ke vhánění oxidu uhličitého do pórovitých hornin přímo pod elektrárnou. K využití se nabízejí i vytěžené prostory po hlubinné těžbě uhlí. Ani to ovšem není tak samozřejmé, jak se na první pohled jeví, neboť oxid uhličitý je třeba ze spalin separovat, což není ani jednoduché, ani levné.
České pinkání.
Česko dosud nepoznalo problémy s redukcí skleníkových plynů, protože naše hospodářství počátkem devadesátých let postihl prudký pokles výroby a všechny požadavky na snížení emisí vůči referenčnímu roku 1990 bylo možné až dosud hravě zvládnout pouhými administrativními úkony. A tak případné hledání možností ukládat oxid uhličitý do geologického prostředí nepatří v Česku ani k politickým, ani k odborným prioritám. Krok s Evropou v tomto směru neztrácíme jen díky evropskému vědeckému sdružení ENeRG (European Network for Research in Geo-Energy), v němž máme zástupce, vedoucího geofyzikálního oddělení brněnské pobočky České geologické služby Víta Hladíka. Konsorcium usiluje o grant vypsaný Evropskou komisí na zpracování studie proveditelnosti ukládání oxidu uhličitého pod zemský povrch. „Jsme úplně na začátku, může se stát i to, že komise náš projekt zamítne,“ vysvětluje Hladík. „Byl by to však první pokus vytipovat, zda i na českém území jsou vhodné struktury k ukládání oxidu uhličitého,“ dodává. Na rozdíl od podmořského ukládání se tato metoda na evropském kontinentě nikde komerčně nevyužívá a první provozní zkoušky se teprve chystají v Německu. „V Česku je pro ukládání skleníkových plynů dost velký potenciál, a tak nesmíme propásnout příležitost účastnit se mezinárodních aktivit,“ zdůrazňuje ředitel odboru ochrany horninového prostředí na ministerstvu životního prostředí Zdeněk Venera.
Nechtěný poklad.
V podzemních rezervoárech se již podobným způsobem skladuje zemní plyn. Zabezpečit, aby neunikal, je nákladné, přesto se to vyplácí. U skladování oxidu uhličitého by tomu bylo naopak – každé technické opatření by ukládání jen prodražovalo. Zásoby zemního plynu jsou konečné a po vyčerpání se obnovují. Oxid uhličitý by jen a jen přibýval. Čím větší zásobník, tím hůře by se sledovala jeho těsnost. „Příroda by si s námi mohla pořádně zahrát,“ upozorňuje geolog z ministerstva životního prostředí Josef Janda. „Po tektonice by mohl oxid uhličitý utíkat i hodně daleko. Najednou by se lidi někde podivili, že jim ze studánky teče minerálka. Pro některé podnikatele by to mohl být i dobrý trik, neustále cpát plyn, vybírat za uložení a nestarat se, kde utíká,“ poznamenává Janda. Kontrola úniků by byla obtížná i v době plnění. Jak zabezpečit, aby skleníkový plyn zůstal v podzemí navždy?
Probublané miliardy.
Do zásobníků nelze ukládat přímo spaliny. „Oddělování oxidu uhličitého standardní cestou od ostatních plynů je ovšem velice nákladné,“ upozorňuje Miroslav Punčochář z Akademie věd ČR. „Spaliny se nechají probublat rozpouštědlem, to se pak musí zahřát, aby se z něj oxid uhličitý uvolnil, což je energeticky velice náročné,“ vysvětluje Punčochář.
Američané vyvíjejí metodu čistého spalování uhlí, pojmenovanou Future Gen. Zplyňováním uhlí se získá směs vodíku a oxidu uhelnatého, plyny se od sebe oddělí, vodík se využije do pohonu aut nebo se spálí v elektrárně. Oxid uhelnatý se také spálí, ale na výstupu je čistý oxid uhličitý, který lze ukládat. Na dokončení projektu schází 800 milionů dolarů, které by měl uvolnit Senát USA. Ale kolotoč milionů teprve začne s provozem. „Ukládání oxidu uhličitého podstatně zvýší cenu energie. Zejména, když kvůli přepravě nebo kvůli ukládání na mořské dno bude muset být oxid zkapalněn,“ vysvětluje Punčochář. „Jako bychom kvůli obezitě složitě vyvíjeli méně kalorická jídla, místo abychom nasadili dietu. Redukce skleníkových plynů je mnohem smysluplnější cesta,“ konstatuje.
Petr Hlobil z organizace Bankwotch Network soudí, že hledání úložišť slouží části průmyslu jen jako zástěrka, aby se vyhnula redukci oxidu uhličitého, o kterou usiluje mezinárodní společenství.
