Už je to uděláno, už je to hotovo, zpíval vesele ministr financí Bohuslav Sobotka minulý týden na jednom z posledních zasedání vlády o reformě veřejných rozpočtů. Tvrdil, že úkoly čtyřletky byly splněny a stachanovsky překročeny. Kdyby podobné prohlášení přišlo před volbami, dalo by se pochopit. Jenže je po volbách, a tak ohlupovat voliče není úkol aktuální a Sobotka by za své představení měl být potrestán rozkrájením svého vysokoškolského diplomu na proužky a jeho postupným rozžvýkáním a pozřením, samozřejmě zcela bez přílohy. Tedy kdyby ten diplom byl za absolutorium v ekonomických vědách. A to naštěstí pro něj i pro už tak nijak závratný kredit české ekonomické vědy není.
Holé cifry vyčíslující již dva roky deficit veřejných financí hluboko pod magickými třemi procenty totiž nevypovídají o reformě veřejných financí vůbec nic.
Především je třeba připomenout závazek původní Špidlovy vlády, podle něhož měla být na konci volebního období složená daňová kvóta stejná jako na počátku. To se jaksi nepovedlo a kvóta je vyšší zhruba o dvě procenta HDP, což v praxi znamená nějakých padesát až šedesát miliard korun odřených navíc z daňových poplatníků. Kdyby tedy nedošlo ke zvýšení DPH v roce 2004 a zvýšení cen pohonných hmot, byl by schodek stále vysoko nad maastrichtskými kritérii i nad cíly reformy veřejných financí.
Důvod je velmi prostý. Původní vládní plán zněl, že třetina nápravy hospodaření se státními financemi půjde na vrub zvýšení daní a dvě třetiny na vrub úspor výdajů. Přičemž daně byly zvýšeny hned, zatímco zvyšování výdajů bylo rozloženo do delšího období a odtlačeno před termín voleb. Již tenkrát bylo jasné, že žádné předvolební úspory se konat nebudou. Žel někteří naivní analytici a komentátoři se nechali tenkrát přesvědčit, že ČSSD své sliby myslí vážně.
Hra pokračovala řečmi o snižování stavů státních zaměstnanců a striktním omezením růstu objemu mezd v celém státním sektoru. Cha, cha, cha, cha. Ani symbolická dvě procenta ročně, která by nezlikvidovala ani neobsazená, ale dlouhé roky systemizovaná místa, socdem vlády nedokázaly ušetřit a v řadě resortů stavy naopak rostly o osoby údajně nepostradatelné. A mzdy? Ty unikátně rostly u státních zaměstnanců až několikanásobně rychleji než v privátních firmách. Tento vývoj typický pro latinskoamerické typy diktatur nikoho nevzrušoval a nevzrušuje zřejmě ani nyní Sobotku při hodnocení úspěchů jeho reformy veřejných financí.
Výsledkem je, že výdaje bobtnaly stále dál, již letos kvůli nim deficit vzroste nad ona magická maastrichtská tři procenta a příští rok se dokonce může úplně utrhnout ze řetězu, protože dosavadní propočty signalizují růst schodku státního rozpočtu na 160 miliard korun. To je mimochodem téměř trojnásobek skutečnosti roku 2005. Zpomalení ekonomického růstu může způsobit přímo rozpočtovou katastrofu. V konvergenčních kritériích se přitom vláda zavázala Evropské komisi každoročně schodek snižovat.
Problém je však především v tom, že vláda neudělala jediný krok k řešení hlubokého strukturálního problému veřejných financí. Téměř devadesát procent výdajů je předurčeno zákony, a tudíž s nimi nelze příliš hýbat během přípravy konkrétního státního rozpočtu. Řešení tohoto problému vyžaduje delší čas na promyšlenou reformu nejen státní správy, ale i penzijního systému a zdravotního pojištění. Neochota ČSSD akceptovat realitu a například faktické odmítnutí výsledků práce známého Bezděkova týmu pro reformu důchodů vypovídá velmi jednoznačně o přístupu poslední vlády k takzvané reformě veřejných financí.
Výsledkem úsměvných a právě pohřbených Sobotkových reforem je stav, kdy nová vláda stojí opět úplně na počátku budování stabilního fiskálního systému. To má nesporně své důsledky. Je především naprosto evidentní, že ČNB letos na podzim nedá souhlas se vstupem ČR do mechanismu směnných kurzů ERM II již v příštím roce a definitivně tím padá termín 2010 jako rok, kdy má být nahrazena koruna společnou evropskou měnou.
To je však jenom okrajový problém. Když nová vláda nepochopí význam stabilních veřejných financí jinak než ty dosavadní a nepřizpůsobí tomu všechny své kroky, přijdou i vážnější potíže. Slibované snížení a zjednodušení daní je jistě fajn a má svůj význam. Ještě větší však mají rychlá stabilizační opatření v podobě výdajových škrtů a pořádný tah na branku v případě penzí a zdravotnictví.
