Američané a Evropané mají podobné cíle, jiné metody
Írán není Irák, prohlásil americký prezident George Bush v Bruselu, během své usmiřovací cesty do Evropy v minulém týdnu. Další velká vojenská akce tedy momentálně nehrozí. Bush dokonce opatrně podpořil úsilí Evropanů, kteří chtějí pacifikovat Teherán nabídkami ekonomické spolupráce.
První Bushova velká cesta do zahraničí během druhého funkčního období ukázala, že se opravdu mnohé změnilo. Evropané a Američané mají podobné cíle - chtějí například dosáhnout toho, aby se Írán nestal dalším vlastníkem jaderné zbraně. Nyní se na obou březích Atlantiku také mnohem jasněje vyjadřuje vůle spolupracovat. To však neznamená, že by Spojené státy a všichni jejich evropští spojenci chtěli používat stejné metody při naplňování svých cílů. Navíc přetrvávají zásadní rozdíly v posuzování světových rizik.
George Bush dnes nepoužívá tak často slovo „válka“, jeho projevy se zato hemží pojmem „šíření svobody“. To je možné dělat i jinak než vojensky. Washington se však rozhodně nevzdává různých hrozeb vůči „zlotřilým státům“ - od ekonomických sankcí po vylučování příslušné země z mezinárodního společenství slušných členů.
Dobrá, zkusme diplomacii.
Jestliže vojenská moc nemá momentálně prioritu, je to i proto, že americké ozbrojené síly jsou vázány v Iráku. Vzhledem k financování dalších válek je problémem také rozpočtový deficit Spojených států. Bushovi lidé připouštějí, že i v případě Íránu se má nyní dát šance diplomatickému řešení. To je ovšem specialitou Evropy. Není pochyb o tom, že Amerika některé věci bez evropských spojenců nedokáže.
Ani Evropa však osamocena mnoho nezmůže. Německý kancléř Gerhard Schröder a francouzský prezident Jacques Chirac dali Bushovi najevo, že potřebují, aby Američané jejich ekonomické lákání Íránu podpořili. Politika současné administrativy USA je však spíše vyčkávací: Evropané, předveďte, co umíte. A když se vám to nepodaří, budeme muset zasáhnout tvrději my Američané.
Navzdory takovým rozdílným přístupům ale summity George Bushe s nejvyššími představiteli zemí Evropské unie a NATO v Bruselu potvrdily, že nikdo nechce opakovat sváry z doby války v Iráku.
Klausův optimismus.
Český prezident Václav Klaus po jednání v Severoatlantické alianci nabyl dojmu, že velkou roztržku by nevyvolalo ani zrušení zbrojního embarga vůči Číně, které chystá Evropské unie. Jednotlivé rozmíšky mohou nastat, ale transatlantické partnerství zůstane pevným základem západní civilizace, soudí Klaus.
Bush evidentně v Evropě nechtěl problémy kolem zbrojního obchodu s Čínou vyhrocovat. Ale zároveň připustil, že americký Kongres vůbec nemusí být vůči Evropské unii shovívavý. Případná odvetná opatření ve formě zaražení transferu moderních amerických technologií na starý kontinent dnes nikdo nemůže stoprocentně vyloučit.
Na druhé straně se znovu ukázalo, že Američané i Evropané dnes chtějí společně přispívat ke stabilizaci Afghánistánu i Iráku a společně napomáhat smíru mezi Izraelci a Palestinci. Právě oblast „velkého Blízkého východu“ je ostatně tím regionem, na který se Bushova administrativa hodlá při „šíření svobody“ nyní zaměřit.
Ani tady však nelze očekávat naprostou shodu. Němci, Francouzi a někteří další Evropané nadále odmítají cvičit bezpečnostní síly přímo na území Iráku. S důležitým upozorněním přišel i Václav Klaus, když hovořil o frustraci, kterou prožívají čeští instruktoři iráckých policistů. Množství vycvičených Iráčanů, kteří následně dezertují, je totiž vysoké.
Moc velký idealismus.
Usmiřování Američanů a Evropanů dá fušku. Bush do Evropy nepřijel na pouhé námluvy. Chtěl získat spojence - včetně těch největších odpůrců irácké války - pro svou vizi transformace světa. To je pro řadu Evropanů až příliš idealistická vize, byť ji Američané chtějí naplňovat realističtějšími prostředky.
Státníci ze starého kontinentu nicméně vědí, že je dobré dát si práci s hledáním toho, co je se Spojenými státy spojuje. Těžší to může leckde být s veřejným míněním. Demonstrace proti Bushovi ukázaly, že mnoho lidí vidí v nejvyšším představiteli USA onoho starého válečného prezidenta. Nevěří Bushovým slovům a protestují proti útoku na Írán, neboť jsou přesvědčeni, že ten už se ve Washingtonu chystá. Faktem je, že americký prezident neskrýval, že ve vztahu k Íránu jsou ve hře všechny varianty.
Také evropští státníci šli na jednání s Bushem s tím, že musejí z nové americké vstřícnosti něco vytěžit. Německý kancléř Gerhard Schröder vidí v posilování transatlantických institucí příležitost k tomu, jak Washington tlačit k většímu pochopení pro německé přístupy. A je to právě Německo, které i v rámci Evropy - na rozdíl od jaderných mocností Francie a Británie - musí nejvíce sázet na to, že se bude při řešení světových problémů prosazovat jako diplomatická velmoc. Nemluvě o tom, že Německo je největším světovým exportérem a hájí své ekonomické zájmy, což platí právě i pro čínský či íránský trh.
Chirac a nová Evropa.
Pokud jde ale o prosazování hospodářských zájmů, tak si Američané a Evropané nemají příliš co vyčítat. To, že se Bushova administrativa zaměřuje na transformaci velkého Blízkého východu, není jen projevem idealismu. Spojené státy dobře vědí, jak je tato oblast se svým surovinovým bohatstvím důležitá pro světovou ekonomiku a energetickou bezpečnost. Nikdo navíc příliš nepodezírá George Bushe z toho, že by ignoroval potřeby amerických firem.
I francouzský prezident Jacques Chirac zřejmě dobře věděl, co mohl sbližováním s Georgem Bushem získat. Ředitel pařížské Nadace pro strategický výzkum Francois Heisbourg v listu Financial Times výstižně připomněl, že to byl právě Chirac, kdo před časem velmi rozlítil „příliš proamerické“ Středoevropany, když je vyzýval k tomu, aby byli zticha.
Paříž zřejmě pochopila, že rezolutně protiamerický postoj může být pro Francii nevýhodný zvláště v rámci Evropské unie. Řada zemí unie požaduje mnohem vyváženější přístup ke Spojeným státům. Sbližování s Bushem tak pro Chiraka může znamenat rovněž přiblížení se k evropským spojencům Ameriky - včetně třeba Polska a možná vlastně trochu i Česka.
Upadá NATO?
Mužem, který velmi usiloval o Bushovu podporu, pak byl generální tajemník Severoatlantické aliance Jaap de Hoop Scheffer. Několik dní před cestou amerického prezidenta do Evropy totiž výkonného šéfa NATO vyděsil německý kancléř Gerhard Schröder, když prohlásil, že tuto organizaci už nepovažuje za hlavní fórum pro řešení strategických záležitostí.
De Hoop Scheffer ale naopak dělá vše pro to, aby se právě NATO stávalo významnějším než dosud a aby se kromě vysílání jednotek do krizových oblastí ještě více věnovalo politickému dialogu. Analytici tak měli hodně inspirací k akademickému sporu na téma, zda by Američané měli spíše vést rozhovory se svými spojenci v atlantické alianci, nebo vyjednávat s Evropskou unií. Schröderův postoj v Bruselu podpořil prezident Jacques Chirac, který žádal, aby se bral v potaz evropský vývoj - tedy budování společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie.
Není divu, že v této situaci generální tajemník De Hoop Scheffer tlačil na Bushe, aby se přiklonil k jeho vizi. Podařilo se mu to jen částečně. Americký prezident v Bruselu označil NATO za nejúspěšnější alianci v historii, ale zároveň ukázal, že Washington je v mnoha věcech ochoten jednat přímo s Evropskou unií. Z americké delegace se přitom ozývaly hlasy, že třeba záležitosti kolem Íránu či izraelsko-palestinského konfliktu může být opravdu účelnější řešit s unií.
Když předseda Evropské komise José Manuel Barroso vyhlašoval, že se Evropa a Amerika znovu spojily, měl pravděpodobně na mysli i to, že americká diplomacie pod vedením nové ministryně Condoleezzy Riceové nemá žádný problém s vizí jednotné Evropy. Zdá se, že černošská politička vnáší do druhého Bushova období umně kombinovanou směs idealismu a realismu. Pokud půjde vše dobře, může začít slavně oznamovaná nová éra transatlantických vztahů. Evropa a Amerika se stanou dvěma různými póly multipolárního světa, jejich přístupy budou odlišné, ale realita je často dá dohromady.
