Šéf Českého Telecomu za útokem vidí závist
Být šéfem velké firmy v Česku a k tomu ještě pocházet ze Slovenska, není jednoduché. Někdo by chtěl jeho peníze, majetky, jsou i lidé, kteří si přejí jeho smrt. Surové napadení šéfa Českého Telecomu Gabriela Berdára minulý týden zaznamenal skoro každý. Někdo s ním soucítí, někdo říká: Dobře mu tak.
Tyče a sprej.
Bedára předminulý pátek (6. května), když se pozdě večer vrátil ze služební cesty z Londýna, před jeho domem nedaleko Prahy napadli a železnou tyčí zmlátili dva muži. „Když jsem vykládal věci z auta, ze tmy na mě zaútočili dva muži. Zakřičeli: kriminální policie, vstříkli mi do očí pepřový sprej a začali mě mlátit. Byl to plánovaný pokus o vraždu,“ líčil incident týdeníku EURO Berdár. Celý minulý týden strávil v nemocnici, avšak jeho zranění nejsou těžká. Čtyřicetiletý Berdár, který je poměrně silný a hbitý, se začal bránit a utekl do domu, aby si vzal svou legálně drženou pistoli. Mezitím útočníci zmizeli.
Berdára po přepadení vezla do nemocnice jeho přítelkyně. A nyní začíná druhá část příběhu, která později média zaujala kupodivu mnohem více, než okolnosti napadení Berdára. Cestou do nemocnice uviděl Berdár škodovku, která měla parkovat poblíž jeho domu. Když se oba vozy potkaly, Berdár vyskočil z auta a v domnění, že jde o útočníky, s pistolí v ruce donutil řidiče škodovky zastavit a držel posádku v šachu až do příjezdu policie. Existují ovšem dvě verze události.
Mají alibi.
Jedna tvrdí, že Berdár střílel po škodovce a tím ohrozil život nevinných lidí. Berdár však přísahá, že střílel pouze do země a do vzduchu, i když v tu dobu byl přesvědčen, že mladíci v autě byli ti dva, kteří ho těsně předtím napadli. „Byli jsme v Mnichovicích v baru a jeli jsme schválně po malých polních cestách, abychom se vyhnuli policejní hlídce. Měl jsem v sobě tři piva,“ řekl serveru iDnes Vladimír Račko, který byl přibližně před šesti lety byl odsouzen za krádež. Mladíci tedy zřejmě mají alibi. I když byli pod vlivem alkoholu a jeden z nich měl dříve problémy se zákonem, k Citrónovi mají opravdu hodně daleko. Jasno do případu by však měl vnést až konečný verdikt policejního vyšetřování a případně soudní líčení.
Bulvární reakce.
Zarážející je, že i seriozně se tvářící deníky místo toho, aby popisovaly hrůzu, kterou zažije takto brutálně napadený člověk, rozebíraly hlavně Berdárovu střelbu. Byly zveřejněny i fotografie jeho domu s mapkou, jak se do něj dostat! Vrcholem byl pořad rozhlasové stanice Frekvence 1, v němž první otázka pro předsedu ODS Mirka Topolánka zněla: Může zůstat šéfem Telecomu muž, který střílí po autech?
„To jednání bylo zkratovité, nemám pro něho úplně pochopení a nevím, jak bych jednal já, kdyby mi někdo rozbil hlavu s železnou tyčí,“ reagoval Topolánek.
Ještěže se Berdára v Lidových novinách zastal ostřílený reportér týdeníku Reflex Jiří X. Doležal: „Zábavné bylo při sledování televizních kanálů vnímat, jak dokonale mimo jsou všichni, kdo nějak komentují střelbu ředitele Telecomu - ač všichni věděli, v jaké situaci střílel, co se těsně předtím událo. (…) Co se děje v hlavě člověka, který přes ni chvíli předtím dostal tyčí, naštěstí z vlastní zkušenosti neznám. (…) Všechny dosud zveřejněné informace ukazují, že veškerou odpovědnost nejen za napadení, ale i za Berdárovu (možná neoprávněnou) střelbu nesou útočníci. Když někoho tlučete do hlavy, jste zodpovědný za to, že se pak nějakou dobu chová nepříčetně.“
Trest za vydělané peníze.
Berdár je stále v šoku a způsob, jakým drtivá většina médií o jeho napadení informovala, považuje za skandální. Je také přesvědčen, že útok souvisí zejména s diskusí o platech manažerů, která již několik měsíců plní přední stránky novin. „Nikdy jsem nikomu neublížil. Všechno, co vlastním, jsem získal legálně. Velké společnosti mě vždy najímaly, protože vědí, že jim dokážu vydělat hodně peněz. Samozřejmě že mě za to dobře zaplatí a lidi, kteří jsou závistiví, to asi dráždí. Možná že někoho ještě více dráždí to, že Český Telecom byl privatizován v naprosto čistém procesu, bez podezření s korupce. V tomto podniku jsem pro český stát vydělal nechutně moc peněz, se svým týmem jsem za rok zvýšil jeho hodnotu o sto procent, a to navzdory systému, který v této zemi existuje. A po těchto výsledcích ze mne média dělají gaunera. Některé internetové chaty dokonce mi přejí brutální smrt,“ řekl týdeníku EURO Berdár.
Zhruba polovina ředitelů, kteří zastávají podobné posty jako Berdár a mezi kterými týdeník EURO zorganizoval anonymní anketu, však útok nedávají do souvislosti se zveřejněním platů manažerů. Přesto si většina myslí, že diskuse o platech upozornila potenciální zloděje na manažery a jejich domy. Zveřejněním platu se prý i Berdár stal snadnějším a zřetelnějším cílem pro kriminální elementy.
Jeden z manažerů v anketě napsal, že věci kolem platů ředitelů státních firem má řešit stát a ne tisk. Znovu se prý dokázalo, jak jsou naše vlády bezradné v řízení státu a je to doslova „řízení“ státu.
„Kdyby šlo o výši příjmu, tak by kandidátů na úder železnou tyčí do hlavy bylo v této zemi mnohem více a někteří by si to možná i zasloužili. Gabriel Berdár je první ředitel Českého Telecomu, jehož práce má viditelné pozitivní výsledky. Zda tyto výsledky odpovídají výši jeho příjmu, nechám na posouzení někomu, kdo je se situací v Českém Telecomu obeznámen lépe než já,“ dodává další manažer.
„Samozřejmě že to souvisí s platy. Na základě informací, které jsem dosud o případu četl, nevidím ani jedinou skulinku pro jiný výklad. Pan Berdár je na takové úrovni, že to musel být čin závistivce či psychopata,“ zní další názor.
Někdo si však myslí, že jde o pomstu. „Objednávku na přepadení musel dát buď někdo z Českého Telecomu, koho Berdár naštval, nebo někdo z politiky, koho připravil o peníze. Jsem přesvědčen, že Berdár ví velice dobře, kdo za útokem stojí.“
Ředitel, který si myslí, že s platy manažerů útok nesouvisí, říká: „Důvodem je mé vnitřní přesvědčení, že může-li někdo odhadnout výši příjmu úspěšného manažera, není to důvodem pro napadení, pokud dříve před napadením nebyl vydírán. O tom, že by byl vydírán, však není žádná informace. Spíše se domnívám, že šlo buď o náhodné přepadení divnými živly, nebo o odplatu kohosi poškozeného, neboť při změnách, které Berdár v Českém Telecomu uskutečňoval, a to jednoznačně ve prospěch firmy, se řada lidí musí subjektivně cítit poškozena. Toto poškození nemusí vnímat jen bývalí zaměstnanci, ale i některé právnické osoby, protože všem jistě nebylo vyhověno dle jejich představ. Bohužel žijeme v době a ve státě, kdy a kde si jisté elementy mohou dovolit cokoliv.“
„Nemyslím si, že by tento útok souvisel nějak se zveřejněním jeho příjmů. I když si stejně jako většina občanů myslím, že jeho příjmy z polostátního podniku byly přiměřené jeho výkonům. Spíše se domnívám, že by mohly být příčinou vydírání jeho osoby,“ dodává ředitel firmy.
Další manažer si myslí, že s diskusí o platech útok nemá nic společného, jinak by muselo být zbito již mnoho manažerů, protože některé společnosti se s výdělky svých představitelů už netají. „Jiná otázka je, nakolik mediální diskuse kolem platů vyburcovala vášně. Ostatně závistivci jsou většinou lidé zbabělí a pokud se mstí, pak na majetku, nikoli osobně. Rozhodně bych neočekával pouze brutální útok na tělesnou schránku,“ dodává.
Jiný ředitel soudí, že pokud šlo o cílený útok, mohli diskusi o platech pachatelé spíše použít jako clonu pro odvedení pozornosti. „Česká závist je sice pověstná po celém světě, ale obvykle se vybíjí v hospodských řečech, nikoli v násilných akcích. Berdárovi však není co závidět. Vzal na sebe beznadějný úkol, který se mu podařilo splnit nad očekávání dobře. Pokud jsou manažeři placení za výsledky, neměl by s tím mít nikdo problém.“
Ředitel jedné firmy za útokem na Berdára vidí politiku: „Medializace platů je hrubý a nesmyslný zásah do soukromí osob. Napadení Berdára je přímým důsledkem úsilí některých levicových extremistů ve vládě o opětnou nivelizaci společnosti.“
Šéf velkého podniku soudí, že takzvaná mediální diskuse o platech byla velmi nešťastná. „Konečné řešení, to jest jakési součtové zveřejnění platů a bleskově protlačený zákon českým Parlamentem, včetně podpisu prezidenta, považuji za hrůzostrašné. Nechápu úvahy o tom, kdy má nastat datum připravenosti české společnosti na platy topmanažerů. To datum, dle mého, bylo den poté, tedy 18. listopadu 1989. Problém není v datu, ale v míře vkusu a v míře nenasytnosti manažerů různé kvality a kategorie. Pana Berdára a další manažery v čele státních a polostátních, obvykle monopolních podniků, nepovažuji za topmanažery, ale za politiky, kteří prostřednictvím těchto firem plní zadání vládnoucí strany. A za to dostávají zaplaceno, a za to se trochu stydí, a za to možná dostávají holí. Osobně vlastním výrobní firmu v současnosti více než miliardové hodnoty, kterou jsem vybudoval zcela z nuly od roku 1990. Již v roce 1992 jsem zaměstnancům začal oznamovat citlivá ekonomická data firmy (výnosy, zisky, míru zadluženosti firmy, průběh splácení úvěrů, dokonce i můj plat). Přesto jsem nezaznamenal za celou dobu žádný problém, naopak od zaměstnanců ve valné většině nejprve šokující údiv, následně úctu. Vždyť to slyšeli poprvé v životě. Je ovšem pravdou, že celý zisk (za poslední léta 160 milionů korun) investuji zpět do firmy a můj plat, který si přiděluji, se ani vzdáleně neblíží platu pana Berdára. Jeho příběh mě nedojímá.“
