David Davis odmítl rdoušení britských svobod a poté zvítězil v doplňovacích volbách
Konzervativní stínový ministr vnitra David Davis, když 12. června skládal poslanecký mandát a donutil tím svůj obvod vyhlásit doplňovací volby, oznámil: „Použiji tyto doplňovací volby, abych bojoval proti pomalému rdoušení základních britských svobod touto vládou.“ A připomněl, že zrovna v tom týdnu bylo výročí Magny Charty, která od roku 1215 Angličanům zaručuje základní prvek svobody zvaný habeas corpus, čili zákaz věznění bez spravedlivého soudu. Bezprostřední příčinou jeho rezignace bylo parlamentní schválení zákona (o pouhých devět hlasů), podle něhož mohou být osoby podezřelé z terorismu drženy ve vazbě 42 dní bez soudu. Labouristická vláda, která má v parlamentu silnou většinu, prosazení zákona obhajovala tím, že v případě teroristů policie potřebuje delší čas na přípravu obžaloby a sbírání důkazů. Mluví pro to prý skutečnost, že v poslední době soudy pro nedostatek přímých důkazů osvobodily několik osob, u nichž spolupráce s terorismem byla na základě nepřímých důkazů přinejmenším hodně pravděpodobná.
Vachrlatý argument
Je to argument vachrlatý. Pozastavení základní svobody nebýt vězněn bez soudu je právně a ústavně možné jen v době mimořádného stavu, jako je válka. Vláda se tedy chová, jako by byla ve válce, ale zároveň odmítá uznat, že válka s islámským terorismem už několik let probíhá. Jestliže je pro ni nábožensky motivovaný teroristický čin pouhým zločinem jako každý jiný, pak na něj nemůže uvalit podmínky válečného stavu. A jestliže může zákonně někoho věznit z podezření z jednoho trestného činu dnes, pak podle tohoto precedentu může jiného věznit z podezření z jakéhokoli jiného zločinu zítra. A jestli před schválením tohoto zákona to bylo 28 dní (už to bylo porušením základních svobod) a dnes je to 42, zítra to může být 60 a pozítří sto. A to je argument Davisův, pro něhož je tento zákon jen jedním z mnoha projevů totalitní politiky labouristické vlády a jejího „zákeřného, podloudného a vytrvalého rozleptávání základní britské svobody“.
Ověření konzervativních principů
„Brzy budeme mít nejvtíravější systém občanských průkazů na světě. Dnes už máme pouliční kamery - jednu na každých čtrnáct občanů, databázi DNA větší než kterákoli diktatura, omezování soudních porot, rychlosoudy, ohrožení osobních údajů v rukou úředních špiclů, nedbalých úředníků a kriminálních hackerů. Stát už má pravomoci potlačovat nenásilné protesty a jeho zákony o takzvaných ,zločinech projevu nenávisti‘ škrtí legitimní debatu, zatímco ti, kdo nabádají k násilí, zůstávají na svobodě. To nemůže pokračovat a z tohoto důvodu cítím povinnost proti tomu vystoupit.“
Konzervativní strana, která celá hlasovala proti zákonu, okamžitě Davise ujistila, že ho ve volbě podpoří, a liberální strana, jež rovněž hlasovala proti zákonu, oznámila, že proti němu nepostaví kandidáta.
„Moji voliči a celý národ budou mít možnost debatovat a zvažovat ty nejzákladnější otázky naší doby,“ vysvětluje Davis. A někteří řadoví konzervativci mají pocit, že tím chce Davis konzervativním politikům připomenout, že nevěnují labouristickému potlačování svobod dostatečnou pozornost. Že je na čase vést proti nim kampaň na zcela základních konzervativních principech a ověřit si, že národ je na ně připravený.
Čekání na příležitost
Když v roce 2005 po třetích prohraných volbách odstoupil třetí neúspěšný vůdce strany Michael Howard, počítalo se chvíli, že Davis bude jeho nástupcem. Vyhrál první kolo voleb v poslaneckém klubu jako první ze čtyř kandidátů. Další kola prohrál proto, že poražení dva pak odevzdali své hlasy Cameronovi. Ve volbách řadových členů dostal Davis 64 tisíce hlasů včetně mého. Byly to hlasy těch, kdo doufali, že se strana vrátí ke svým základním principům, s jakými vítězila Margaret Thatcherová. Davis se projevoval jako euroskeptik, prosazoval omezení státní moci, snížení daní a kontrolu imigrace, hlasoval proti povolení homosexuální „osvěty“ ve školách a proti adopci dětí homosexuály. Mnohým z nás imponoval i tím, že se z chudých poměrů vypracoval k mimořádnému vzdělání a manažerským schopnostem, které ho v sedmatřiceti vynesly do parlamentu.
Těch našich 64 tisíc pravicových hlasů pro Davise ale nestačilo na Cameronovy 134 tisíce od členů přesvědčených, že strana může někdy ještě volby vyhrát přesunem do „středu“, kde se odehrává hlavní boj o voliče. Jejich taktický odhad zjevně vyšel a Davis, loajálně sloužící v Cameronově stínové vládě jako hlavní kritik labouristické vlády, trpělivě čekal na příležitost pokusit se k úspěšné taktice vrátit zásadní principy a účel.
Konformní Britové
Otázka je, zda na ně národ ještě zabere, zda ještě ví, co konzervativní principy znamenají, a zda mu už tradiční britské svobody nejsou lhostejné. Labouristické vládě a jejímu systému školství se totiž za poslední desetiletí podařilo z Britů udělat negramoty, kteří přestávají vnímat, čím jsou a k čemu by se mohli vracet. Přiznává to i komentář Guardianu, který donedávna napomáhal všemu, co dnes kritizuje: „V Británii roku 2008 je potlačována individualita a lidé jsou zastrašování nebo ohlupováni do poddajné konformity. Nejhorší na tom je, že to chtějí. Chtějí být pod dozorem, hýčkaní, homogenizovaní, poslušní… Ohlupovaná brilantně vtíravými technikami bulvárního tisku, uondaná neúnavnou podprůměrností televize, se polovina národa dobrovolně vzdala práva samostatně myslet a nechává se indoktrinovat. I střední třída, kdysi páteř robustního individualismu, se bojí vyjádřit názor, aby neřekla něco politicky nekorektního. A když se bojíte říkat, co si myslíte, jste jen krůček od toho stavu nejděsivějšího: začnete se bát myslet. Tento národ se nechává přetvářet do poddajnosti, dokonalého krmiva pro ideology…“
Labouristická strategie
Jak jsou si dnes Britové, jejich vzdělání a jejich národní vědomí lhostejní, ukazuje ve stejnou dobu zveřejněný průzkum kladoucí dvěma tisícům namátkou vybraných dospělých deset jednoduchých otázek, které kdysi tvořily zkoušku jedenáctiletých. Pouhých pět procent odpovědělo všechny správně. Dvanáct procent neznalo Shakespearovo křestní jméno. Dvacet pět procent nevědělo, kdy začala a skončila druhá světová válka. Třicet devět procent nevědělo, kdo Británii kraloval v roce 1900. Padesát osm procent neznalo hlavní město Švédska a stejné procento nedovedlo spočítat trojmocninu dvou. Sedmdesát sedm procent nevědělo, jak se správně píše slovo „dovedný“ (skillful, skilful, skilfull, skillfull?). A jak na tom všem záleží vzdělávacím institucím se dozvídáme ze zprávy, že žákům se dává pozitivní známka, když na tabuli místo odpovědi na otázku napíší „fuck off“. Prý za správný pravopis, srozumitelné sdělení významu, a protože „je lepší, když žák napíše něco, než nic“.
Tupcům se holt snadno vládne. Měli to ti labouristé dobře vymyšleno. A jeden konzervativní donkichot si myslí, že zachrání národ doplňovací volbou? Do parlamentu se v naprosto nenápadné volbě samozřejmě obrovskou většinou vrátil, nekandidovali proti němu ani labouristé. Funkci ve stínové vládě už mu Cameron nevrátil, žádná veřejná debata se nekonala a daňového poplatníka to stálo 200 tisíc liber. A tak se i sympatizanti táží, čeho tím vlastně dosáhl.
Souvislosti
Britský konzervativní stínový ministr vnitra David Davis složil 12. června poslanecký mandát, čímž donutil svůj obvod vyhlásit doplňovací volby.
Příčinou jeho rezignace bylo parlamentní schválení zákona, podle něhož mohou být osoby podezřelé z terorismu drženy ve vazbě 42 dní bez soudu.
Dle Davise je tento zákon jen jedním z mnoha projevů totalitní politiky labouristické vlády.
Do parlamentu se v naprosto nenápadné volbě obrovskou většinou vrátil, nekandidovali proti němu ani labouristé.
Funkci ve stínové vládě už mu však Cameron nevrátil, žádná veřejná debata se nekonala a daňového poplatníka to stálo 200 tisíc liber.
